Článek
Myslela jsem si, že po dvanácti letech manželství už mě nic nepřekvapí. Společné podnikání, rekonstrukce domu, dvě děti, tisíc drobností, které jsme zvládli. Věřila jsem, že jsme tým. Dokud jednou nezazněla věta, která mi doslova vyrazila dech.
Když jsme před sedmi lety kupovali náš dům v Písku, všechno šlo rychle. Byl to krásný starý dům s potenciálem, a protože jsme tehdy oba pracovali naplno, nechali jsme si papírování zařídit přes známého finančního poradce. Manžel mi řekl, že hypotéka bude „společná“, a já mu věřila. Při podpisu jsem si prošla dokumenty, přiznávám, spíš zběžně, a podepsala.
Až o roky později, při obyčejné debatě o penězích, z něj mezi řečí vypadlo:
„Však je to psaný jen na tebe, ne? Kdyby ses někdy rozhodla jít, tak ať mi po tobě nezůstane dluh.“
Zůstala jsem ztuhlá. Smál se u toho, ale mně nebylo do smíchu.
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Jenže on se tvářil vážně. Prý mu to tehdy poradil známý právník – „pro jistotu“. Kdyby se prý někdy něco pokazilo, on nepřijde o střechu nad hlavou. A tehdy mi hlavou proběhlo jediné: Tak on s tím vlastně celý ten čas počítal?
Dlouho jsem mlčela. Neutekla jsem. Ale něco se ve mně zlomilo. Dům, který jsem do té doby vnímala jako náš, jsem začala vidět jinak – jako závazek, který mi zůstal v rukou jen mně. Papírově i symbolicky.
Najednou mi došlo, že slova o důvěře, která jsme si tolikrát opakovali, byla možná jen kulisou. Že jsme možná nikdy nebyli tak rovnocenní, jak jsem si myslela.
Nechci tvrdit, že to zničilo naše manželství. Ale zůstala po tom trhlina, kterou už nic nespraví. Když vám člověk, se kterým sdílíte život, řekne, že si vás pojistil proti útěku, pochopíte, že skutečné pojištění by mělo být spíš proti ztrátě důvěry. A tohle žádná banka nenabízí.
