Článek
V práci jsem spíš sedávala sama za počítačem. Kolegové se znali roky a měli svoje vtípky. Když mě jednoho dopoledne oslovila kamarádka z vedlejšího stolu, jestli se nepřidám k partě na oběd, zaskočilo mě to příjemně. Poprvé jsem si připadala, že mě berou mezi sebe.
Tak jsem si rychle uhladila vlasy a oblékla svetr, chtěla jsem zapadnout. Cestou do bistra jsme žertovali o klientech a víkendových plánech. Seděli jsme u malého stolku mezi cizími lidmi a já si objednala jen salát a vodu, abych moc neutratila. Přesto jsem se cítila součástí týmu.
Když číšnice přinesla účet, atmosféra se změnila. Telefon z ničeho nic pípal, někdo se hrabal v tašce a padla věta, že zaplatíme dohromady. Účet ale ležel u mě. „Zaplatíš a my ti to pošleme?“ usmála se kolegyně. Hrdě jsem přikývla a kartou zaplatila skoro osmnáct set.
V kanceláři jsem čekala na notifikace z banky. Odpoledne nic, večer taky. Psala jsem jemnou zprávu, že jim pošlu číslo účtu, a dostala neurčité „jasně, hned“. Dny se změnily v týdny a peníze nikde. Nebolela mě částka, ale to, že je jim jedno, jak se cítím.
Začala jsem se jim vyhýbat. Když šli na oběd, přitiskla jsem nos k monitoru a předstírala práci. Máma říkala, ať si o peníze řeknu, ale bála jsem se, že budu za potížistku. Nakonec jsem to vzdala. Pocit trapnosti se stal stálým hostem mezi našimi stoly.
S odstupem jsem pochopila, že oběd byl jen zkouškou hranic. Možná na peníze zapomněli, možná to nebyl záměr. Ale ukázalo mi to, kde vlastně stojím. Když přišla nabídka na jinou pozici, šla jsem. V novém týmu se lidé zdraví a peníze řeší hned. Cítím, že sem patřím.
