Článek
Letos mi bylo jedenašedesát. Žiju celý život v malé vesnici na Vysočině, kde se lidé zdraví na ulici a kde zvon z kostela určuje rytmus dne. Víra byla u nás doma samozřejmostí. Nedělní mše, poutě, modlitby před jídlem — to všechno tvořilo základ, na kterém jsme s manželem vychovali tři děti.
Dva naši synové zůstali nablízku, postavili si domy ve vedlejších vesnicích, chodí s námi do kostela a pomáhají, když je potřeba. Jen ta nejmladší, Klára, byla odjakživa jiná. Citlivá, zvídavá, s hlavou plnou snů. Nikdy se nebála říct svůj názor, i když se tím často dostala do křížku se mnou i s otcem.
Když odešla studovat do Brna, věděla jsem, že se jí otevře jiný svět. Mluvila jinak, oblékala se jinak, a často říkala věci, které jsem nechápala. „Mami, vy byste se měli jet někam podívat, poznat, jak žijí lidé jinde,“ smála se tehdy. „Svět je větší než tahle vesnice.“ Tehdy jsem to brala jako mladickou drzost. Dnes vím, že to byl začátek našeho vzdalování.
Po škole se Klára vdala a zůstala ve městě. Má dvě děti – Adélku a Matyáše. Jsou to šikovné, slušně vychované děti, ale když k nim přijedu, něco mi chybí. Na stole nejsou žádné svíčky, o Vánocích se nemodlí, a místo mše jdou všichni na výlet. Když jsem se jednou odvážila zeptat, proč s nimi nejdou do kostela, Klára se jen usmála: „Mami, já nechci děti k ničemu nutit. Až budou větší, samy si vyberou, čemu chtějí věřit.“
„Ale bez víry se člověk snadno ztratí,“ řekla jsem. „To je přece naše tradice. Vždyť jsi vyrůstala v domě, kde Bůh byl přirozenou součástí života.“
„Já vím,“ odpověděla klidně. „Ale nechci, aby měly pocit, že musí žít jako my. Chci, aby si našly vlastní cestu.“
Od té doby spolu mluvíme jen občas. Když přijedu, snažíme se o běžné rozhovory, ale mezi námi visí napětí. Adélka i Matyáš se na mě dívají trochu nejistě, jako by cítili, že se s jejich maminkou neshodneme. Bolí mě to. Já přece nechci nikomu ublížit. Jen mám strach, že když děti vyrůstají bez víry, budou jednou prázdné uvnitř.
Někdy sedím v tichu u stolu, dívám se z okna na kostelní věž a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vychovávala jsem Kláru s láskou, chtěla jsem jí předat to nejlepší, co znám. Jenže možná právě v tom je problém — chtěla jsem, aby žila můj život, ne svůj.
Nedávno mi poslala fotku. Děti na louce, jak pouštějí draka, Klára se směje. Pod tím jen krátká zpráva: Mami, doufám, že se máš dobře. Brzy se zastavíme. Četla jsem to několikrát a v očích mě pálily slzy. Možná je to znamení, že naděje ještě není ztracená.
Věřím, že jednou přijde den, kdy se obejmeme, aniž bychom se musely omlouvat za to, že jsme každá jiná. A že pochopím, že i bez kostela může mít člověk víru — jen jinak, tišeji, uvnitř sebe.
