Článek
Večer u večeře mi syn mezi řečí řekl, že se mu dnes „stala trapná věc“. Nevěnovala jsem tomu pozornost – po škole bývá často rozladěný, někdy si s kamarády něco vyříkají nebo se pohádají kvůli hloupostem. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Mluvil potichu. Bez obvyklého vzdoru. Bylo v tom něco, co jsem od něj už dlouho neslyšela – stud a zklamání.
„Dneska jsme psali test z přírodopisu. Zapomněl jsem sešit,“ řekl a chvíli mlčel. Čekala jsem klasiku – poznámku, trojku, domluvu. Ale pak dodal: „Pan učitel nahlas řekl, že ze mě nikdy nic nebude. A že jestli chci dělat někde u pásu, tak ať to zkusím rovnou.“
Zvedla jsem hlavu. Můj dvanáctiletý syn koukal do talíře a kousal si ret. Neplakal, ale bylo vidět, že to s ním otřáslo.
Nejsem typ, který by hned běžel do školy kvůli každé poznámce. Ale tentokrát se mi v hrudi rozlil vztek i bezmoc. Sama si moc dobře pamatuju, jaké to je, když se dospělý před třídou povýšeně opře do dítěte, které se nemá jak bránit. Autorita učitele je velká moc – a když se zneužije, může v dítěti zlomit něco, co se už těžko spraví.
Zeptala jsem se, jestli to slyšeli ostatní. „Jo,“ řekl tiše. „Smáli se.“ I kamarádi. A pak si prý nikdo nechtěl sednout vedle něj, „protože se prý chová drzě na pana učitele“. Jen proto, že se na chvíli díval z okna.
Druhý den jsem měla volno. A rozhodla jsem se jít do školy. Ne proto, abych dělala scény. Ale proto, že někdy musí rodič dát jasně najevo, že respekt neznamená mlčet.
Na sekretariátu základní školy v Kroměříži jsem požádala o krátké setkání s panem učitelem. Sekretářka trochu znejistěla, ale zavolala ho. Když přišel, měl úsměv, který se snažil být vlídný, ale spíš byl obranný. Posadili jsme se ve sborovně a já začala rovnou:
„Včera jste před celou třídou řekl mému synovi, že ze něj nikdy nic nebude. Říkám to správně?“
Trochu se ošil. „Možná jsem to řekl, ale určitě ne tak, aby to vyznělo špatně. Byla to nadsázka,“ odpověděl.
„Nadsázka?“ zopakovala jsem. „Mému dvanáctiletému synovi, který se teď bojí jít do školy?“
Řekla jsem mu klidně, že chápu, že učitelé to nemají jednoduché. Ale že i jediná věta může v dítěti zanechat pocit, že za nic nestojí. A že pokud to měl být způsob motivace, tak nevyšel. Dítě nepotřebuje ironii, potřebuje vedení.
Na chvíli se odmlčel. „Podívejte, já se snažím děti připravit na realitu,“ řekl po chvíli.
„Realitu jim ukazujete každý den,“ odpověděla jsem. „Ale nemusíte jim brát sebevědomí, aby to byla lekce.“
Nakonec řekl, že si se synem promluví osobně. Bez třídního publika. A že si uvědomuje, že možná přestřelil. Neomluvil se – ale v očích měl něco, co naznačovalo, že to celé aspoň bere vážně.
Když jsem šla domů, cítila jsem směs únavy a úlevy. Nebylo to vítězství, jen malá oprava křivdy. Ale stálo to za to.
Odpoledne přišel syn a jen řekl: „Mami, on se mnou dnes mluvil jinak.“
Usmála jsem se. „Vidíš. Když se někdo ozve, věci se můžou změnit.“
Nevím, jestli z něj bude inženýr, nebo zedník. Ale chci, aby z něj byl člověk, který ví, že si zaslouží respekt.
