Článek
V práci jsme dokončili velkou zakázku, a tak jsme s kolegou z brněnské pobočky zašli „jen na jednu“ do malého vinného baru na Údolní. Nic velkého. Probrat týden, trochu si postěžovat na termíny a dát si ryzlink, o kterém barman básnil. Místo bylo tiché, sklenice studené a hlava po prvních doušcích konečně zpomalila. Do chvíle, než jsem koutkem oka zahlédl tvář, o které jsem si myslel, že už ji nikdy neuvidím.
Nejdřív jsem si nebyl jistý – jen podobnost v odlesku skla. Pak se otočila. Tereza. Žena, která kdysi odešla beze slova, s přesností chirurgického řezu. Žádné hádky, žádné vysvětlení. Jen ticho, které se mi zabydlelo v bytě i v hrudi a dlouho se nechtělo vystěhovat.
Kolega vyprávěl historku z porady, ale já slyšel jen útržky. Vnímal jsem její změny: kratší vlasy, smích, co už není tak hlasitý jako dřív, a muže vedle ní, který se o ni opíral s nenápadnou samozřejmostí. Stačilo pár vteřin a všechno, co jsem pracně zahrabal pod pracovní plány a běhání kolem řeky, se vrátilo na povrch.
Vzpomínky se nahrnuly v bezchybné chronologii: večery v kuchyni, kdy jsme si točili rádio na stanici s jazzem; výlety do Lednice; ten poslední týden, kdy byla „jen unavená“; a pak už nic. Zprávy bez odpovědi. Telefon, který vyzváněl do prázdna. Ticho, které jsem si později pojmenoval jako „neuzavřený konec“.
Na okamžik se naše pohledy potkaly. Neuhnula. Ani já ne. Neprošlo mezi námi nic, co by se dalo říct nahlas. Jen tiché uznání, že některé dveře jsme zavřeli bez kliky, a tak se už nedají otevřít, ani kdybychom chtěli.
Dopil jsem. Omluvil se kolegovi, že musím dřív. Na Pekařské mě ofoukl studený vzduch a já cítil tu starou tíhu pod žebry – ne z lásky, ale z místa, kde se usazují věci, které zůstaly nedořečené. Šel jsem pomalu, jako bych potřeboval dát nohám čas pochopit, že příběh skončil dávno, jen moje hlava si to občas odmítá přiznat.
Ten večer mi připomněl jednoduchou věc: jsou rány, které nejsou vidět, protože je zakrýváme rutinou. A stačí obyčejná sklenka vína v baru, abychom zjistili, že se hojí po svém – pomalu, tiše a ne podle našeho kalendáře.
