Článek
Do nové práce jsem první den dorazila dřív, protože jsem byla nervózní a chtěla mít aspoň pár minut na to se rozkoukat. Místo klidného začátku jsem ale hned po příchodu cítila, že je v kanceláři napětí. Chyběla jedna kolegyně, blížil se nějaký termín a bylo vidět, že se jede ve spěchu. Šéf na mě mluvil rychle už mezi dveřmi, ukazoval mi, kam si sednu a co budu dělat, a u toho odbíhal k dalším věcem. Působil vystresovaně, ale já jsem v tu chvíli hlavně chtěla pochytit co nejvíc informací a nezdržovat.
Jenže pak přišel první střet
Posadil mě k počítači a dal mi první úkol. Měla jsem podle tabulky připravit přehled a říkal, že se mám držet jedné přílohy v e-mailu, kterou mi ukázal. Zároveň dodal, že na delší zaučování není čas, takže jsem měla prostě pokračovat podle toho, co vidím. Dvakrát jsem se ještě ujistila, jestli je to opravdu ta správná příloha, protože jsem nechtěla hned první den něco pokazit. Pokaždé mi to potvrdil takovým tím rychlým gestem, ze kterého bylo jasné, že se tím už nechce dál zabývat. Tak jsem udělala přesně to, co po mně chtěl. Seděla jsem u toho soustředěně a snažila se nic nevymýšlet po svém, právě proto, že jsem byla nová a neznala souvislosti.
Když jsem měla hotovo, přišel ke mně, podíval se na obrazovku a během pár vteřin zvýšil hlas. Před ostatními začal zpochybňovat, jestli zvládám i základní věci. Já jsem úplně ztuhla. Ne proto, že by mi vadila oprava, ale protože se to celé odehrálo nahlas a slyšeli to další lidé v kanceláři. V tu chvíli jsem se nezmohla na nic. Jen jsem seděla, dívala se na monitor a cítila, jak se propadám hanbou. Zároveň jsem si ale nebyla jistá, co přesně je špatně, protože jsem postupovala podle zadání tak, jak jsem ho ráno dostala. Nehádala jsem se, nic jsem nevysvětlovala, jen jsem měla pocit, že jsem první den selhala, aniž bych vlastně věděla jak.
V kuchyňce mi něco začalo docházet
Po chvíli jsem odešla do kuchyňky, protože jsem se potřebovala srovnat a nechtěla jsem, aby na mně bylo vidět, jak moc mě to vzalo. Za mnou pak přišla jedna kolegyně a snažila se mě uklidnit. Vysvětlovala mi, že si to nemám brát osobně a že když nestíhá, bývá nepříjemný na každého. Trochu mi pomohlo už jen to, že za mnou někdo přišel, a nebrala jsem to najednou jen jako svoje selhání. Zároveň mě ale štvalo, že jsem schytala něco, čemu jsem sama nerozuměla. Byla jsem tam pár hodin, dělala jsem přesně to, co mi bylo řečeno, a stejně jsem skončila jako někdo, kdo nezvládne jednoduchý úkol. V té chvíli jsem si řekla, že jestli tam mám fungovat, budu si radši všechno kontrolovat dvakrát a nenechám se natlačit do toho, že musím jen slepě přikyvovat.
Když jsem se vrátila ke stolu, snažila jsem se přijít na to, co mu na tom přehledu vadilo. On mezitím znovu přišel s tím, že to potřebuje co nejdřív odeslat, a dával najevo nervozitu z toho, že to ještě není správně. Otevřela jsem si znovu celý e-mail a teprve tehdy jsem si všimla, že ve stejném vlákně je novější verze přílohy. Ráno mi ale ukazoval starou. V tu chvíli mi došlo, že jsem chybu neudělala já. Jen jsem postupovala přesně podle podkladu, který mi sám označil jako správný. Nezačala jsem to hned nějak řešit, jen jsem si ten mail nechala otevřený, abych mu to mohla ukázat, pokud se k tomu vrátí. Novou verzi jsem byla připravená předělat, ale potřebovala jsem, aby bylo jasné, co se vlastně stalo.
A pak přišel ten okamžik
Za chvíli se to opravdu vrátilo. Před dvěma kolegy znovu naznačil, že jsem to hned na úvod popletla. Tentokrát už jsem ale nezůstala sedět a nepolykala to v sobě. Řekla jsem mu, že jsem postupovala podle přílohy, kterou mi ráno ukazoval, a otočila jsem monitor tak, aby viděl otevřený mail. Zároveň jsem dodala, že novou verzi samozřejmě hned upravím, ale chyba nevznikla tím, že bych neposlouchala nebo něco ignorovala. On najednou ztichl, podíval se na to a nijak to dál nerozporoval. Prostě odešel bez další poznámky. Nebyla to žádná velká scéna ani zadostiučinění, spíš krátký okamžik, kdy jsem se podruhé nenechala shodit za něco, co nebyla moje vina.
Mně se strašně ulevilo hlavně v tom, že jsem si zase připadala normálně. Ještě chvíli předtím jsem měla pocit, jako bych byla úplně neschopná a první den všechno zazdila. Takhle jsem si aspoň potvrdila, že problém nebyl v tom, že bych neuměla poslouchat nebo pracovat, ale v tom, jak to celé bylo zadané a jak se se mnou mluvilo. Domů jsem šla stejně naštvaná, protože mě ten začátek mrzel a zkazil mi první dojem z nové práce. Už jsem ale nešla ponížená. Spíš jsem měla hned od prvního dne jasno v tom, že si u něj budu muset hlídat hranice a nenechat si automaticky naložit všechno, co řekne, jen proto, že je šéf.
