Článek
V neděli jsem byla u dcery na obědě a u stolu seděl i můj vnuk se svou přítelkyní. Bavili se o tom, že jim majitel od léta zvedá nájem, a počítali, co to pro ně bude znamenat. Oba pracují, dohromady mají kolem padesáti tisíc čistého, a přesto říkali, že když zaplatí bydlení a běžné věci, skoro nic jim nezůstane. Chvíli jsem jen seděla a poslouchala je. V hlavě mi ale pořád znělo hlavně to číslo. Padesát tisíc mi zkrátka zní jako hodně peněz, a tak jsem měla pocit, že to líčí moc černě.
Jedna poznámka změnila atmosféru
Nakonec jsem se neudržela a vstoupila jsem do toho. Řekla jsem, že v osmdesátých letech jsem brala 3 200 korun a doma jsme tehdy se třemi dětmi normálně vyšli. Neřekla jsem to nijak jemně, spíš dost ostře. Popudilo mě, jak mluvili o penězích, jako by se dnes z běžného příjmu skoro nedalo žít. V tu chvíli jsem měla pocit, že mladí často ztrácejí představu o tom, co je skutečná nouze. Atmosféra u stolu se tím ale hned změnila. Bylo znát, že se jich to dotklo, a vnuk namítl, že se to nedá porovnávat jen podle výplaty.
Pak mi začal klidně vyjmenovávat, kolik dají za nájem, energie, dopravu a jídlo. Jeho přítelkyně k tomu dodala, že při těchto nákladech stejně nemají reálnou šanci našetřit na vlastní byt. Nejdřív jsem měla chuť se s nimi přít dál, protože jsem si pořád říkala, že každá generace má něco a že my jsme si taky nevyskakovali. Jenže oni nemluvili obecně ani ukřivděně. Říkali konkrétní věci a bylo vidět, že to mají spočítané. V tu chvíli jsem se poprvé zarazila a zeptala se, kolik jim po zaplacení všeho opravdu zbývá.
Teprve tehdy mi došlo, co nejde srovnat
Když mi to řekli, začala jsem jim na oplátku vysvětlovat, jak jsme žili my. Připomněla jsem, že jsme měli levnější bydlení, nejezdili jsme na dovolené k moři, nekupovali jsme si skoro nic navíc a každou korunu jsme doma opravdu otočili dvakrát. Nebylo to tak, že by se tehdy žilo snadno. Člověk pořád přemýšlel, co odložit, co nekoupit a s čím ještě chvíli vydržet. Jenže už když jsem to říkala, docházelo mi, že proti nim jsme měli jednu podstatnou výhodu. Nájem nám tehdy nebral tak velkou část příjmu jako jim dnes. A to je rozdíl, který jsem si do té chvíle vlastně nechtěla připustit.
Do hovoru pak vstoupila dcera a řekla to úplně jednoduše. Připomněla, že my jsme tehdy měli menší výběr a ledacos se nedalo, ale zároveň jsme měli víc pevných jistot. Oni dnes mají dražší běžné výdaje a mnohem menší jistotu kolem bydlení. To se mnou zůstalo. Uvědomila jsem si, že já si ze své doby pamatuju hlavně to, že jsme vydrželi a nějak to zvládli. Méně už si připouštím, jak moc nám tehdy pomáhalo právě to, že bydlení bylo levnější a stabilnější. V tu chvíli jsem to přestala brát jako soutěž, kdo to měl horší a kdo má větší právo si stěžovat.
Nakonec jsem řekla, že si pořád myslím, že mladí lidé někdy utrácejí i za věci, bez kterých by se obešli, a že ne všechno je hned tragédie. To si myslím dál. Zároveň jsem ale uznala, že vytáhnout jen svoji tehdejší výplatu a postavit ji proti jejich dnešní situaci je moc jednoduché a bez dalších okolností to kulhá. Když jsem od dcery odcházela, neměla jsem pocit, že jsem změnila názor úplně ve všem. Spíš jsem si srovnala, co se srovnávat dá a co už ne. Vnukovi a jeho přítelkyni rozumím víc než před tím obědem a vím, že příště podobné srovnání nevytáhnu tak rychle, jak jsem to udělala tentokrát.
