Článek
„I ve vězení pořád toužil něčím být,“ vypráví Prigožinův spoluvězeň Roman Jevgenjevič. „Jednou měl na návštěvě svou mámu a pak jsme se potkali v kantýně. ‚Brácho, tam venku se dějou věci!‘ zahlaholil. ‚Došlo máslo?‘ opáčil jsem sarkasticky. ‚Kdepak, objevil se AIDS!‘ A začal mi vysvětlovat, co je to AIDS. Jeho matka je lékařka, takže mi to všechno podrobně a nadšeně vyprávěl, kreslil kuličkovým perem na papír nějaké molekuly a já jsem poslouchal a dělal, že rozumím. Potom si začal shánět učebnice mikrobiologie a horlivě si v nich četl a říkal: ‚Až budu venku, vystuduju medicínu a najdu lék na AIDS.‘ Myslím, že mluvil o nějakém hořčíku. Dělali jsme si z něj legraci, ale pravdou je, že když měl v hlavě nějaký cíl, nebyl nikdo, kdo by ho dokázal zastavit.“
Prigožinovým dalším rysem podle jeho spoluvězně z 80. let bylo, že měl vždy relativně hodně peněz a spotřebního zboží. Zásobovala jej jednak jeho rodina, ale především aktivně šmelil s materiálem a výrobky z průmyslové zóny kolonie. „Na poměry vězňů byl opravdu pracovitý. Vydělávali jsme tam pěkné peníze, Žeňa dokonce část výdělků dával své matce,“ říká Jevgenjevič.
„A nebyl lakomý. Vždycky měl u sebe například čaj a podělil se s ostatními,“ dodal spoluvězeň.
Pracovitost a protřelost byly na počátku 90. let v Rusku cenné vlastnosti. Po propuštění se Jevgenjevič pokusil podle vlastních slov Prigožina opět stáhnout na dráhu zločinu, ten měl však už zcela jiné zájmy. Jednak začal chodit na univerzitu (a jeho zájem o biologii ho zjevně nepustil, neboť zahájil studium na Státní univerzitě chemie a farmacie), ale především rozjížděl se svým nevlastním otcem podnikání s rychlým občerstvením, kvůli němuž nakonec nedostudoval.
„Jeho nevlastního otce jsem znal dobře. Samuel Fridmanovič, bohužel už zemřel,“ vzpomíná Prigožinův někdejší spolužák ze školy pro olympijské naděje. „Byl to sportovec a pracoval jako trenér, a když se Jevgenij pustil do podnikání, pracovali spolu takříkajíc jako rodina. Tehdy měl Apraksin Dvor komplex budov s velkým tržištěm, kde se prodávalo všechno. A Jevgenij tam zřídil stánek s rychlým občerstvením, všichni říkali: ‚Pojďme na oběd do trolejbusu.‘ Byl to vyřazený trolejbus, stál uvnitř Apraksinova dvora a prodával hot dogy, teplá jídla a nápoje. Pracovali tam tedy ruku v ruce. Jevgenij a jeho otčím. Pokud vím, tak takhle začaly jeho obchodní aktivity.“
„Jevgenij měl štěstí na rodinu, na svou matku a nevlastního otce. Měli ho rádi a opravdu za ním stáli, i když je tolikrát zklamal.“
Většina stánků otce a syna stála v okolí metra a nádraží. „Zpočátku jsme vydělávali tisíc dolarů měsíčně, byla to hromada rublů, chudák maminka to musela počítat,“ vzpomínal Prigožin. V roce 1991 se poprvé vypravil do Spojených států, přičemž jeho kriminální minulost z nějakého důvodu nikomu nepřipadala problematická.
„V roce 1991 jsem na americkém konzulátu vyplňoval jejich dotazník, odpovídal jsem na otázky jako: ‚Odpovězte upřímně, zda jste spolupracoval s KGB, zda jste se zabýval prostitucí, prodejem drog‘. A já jsem odpověděl, že prodávám párky v rohlíku. Tak se na mě přiběhli podívat,“ vyprávěl Prigožin, jak „zapomněl“ sdělit některé důležité detaily.
Na univerzitě Prigožin poznal svou budoucí manželku, farmaceutku Ljubov. V roce 1992 se jim narodila dcera Polina, o šest let později syn Pavel. Mohl by to snad být příběh napraveného hříšníka, kdyby se neodehrával v Rusku devadesátých let.
Jak bylo popsáno v předešlém díle, od maloobchodu se Prigožin prostřednictvím svého starého přítele a nového obchodního partnera Borise Spektora dostal k hazardu. V hazardním byznysu se pravděpodobně setkal s Vladimirem Putinem, který měl v první polovině 90. let na petrohradské radnici na starost jeho regulaci.
Petrohrad počátku 90. let dávno nebyl sídlem ruských panovníků a ještě to nebylo ani upravené, trochu hipsterské město současnosti. Milion z pěti milionů obyvatel byl původně zaměstnán ve vojensko-průmyslových závodech, které nyní krachovaly a lidé přicházeli o práci.
Městská infrastruktura byla tou dobou v troskách, nefungovaly kanalizace a pravidelně vypadávala elektřina. Městská hromadná doprava taktéž kolabovala, poněvadž město nenahrazovalo vyřazené autobusy. Druhé největší ruské město se v ruských žebříčcích kvality života obyvatel pravidelně umisťovalo kolem dvacáté příčky a nešlo přehlédnout, že se nachází na sestupné trajektorii.
Petrohrad sice pozbyl svůj dávný lesk za časů komunismu, ale městem třetího světa se stal až v 90. letech. Toto období valná většina Rusů považuje za nejhorší ve všech ohledech. Marnost, bída a ponížení. Ztráta úspor. Obchody nejprve prázdné, pak plné zboží, které si však není za co koupit. Stát dlouhé měsíce nevyplácející mzdy a důchody. Hyperinflace. Gangy a násilí. Strach z každého nového dne. K tomu pocit, že se všechno rozpadá a neexistuje síla, která by to mohla zastavit.
V ulicích řádil organizovaný zločin, s nímž se koneckonců setkal i Prigožin, když se svým otčímem musel mafii za každý stánek s rychlým občerstvením odvádět sto dolarů měsíčně. Dolarů, protože rubl nebyl volně směnitelnou měnou a jakékoliv pokusy o nápravu vedly k hyperinfalci.
Stát byl nejenže neschopný lidi ochránit před výpalníky, ale jeho zbývající majetek byl porcován jak nelítostnými byrokraty, tak podnikatelsko-mafiánskými kruhy, často ve vzájemné součinnosti. Spíše než kreativita se v takovém prostředí cenila otrlost a kontakty.
A málokdo měl tak ostré lokty jako Prigožin, zocelený takřka deseti lety v nejtěžších sovětských kriminálech, a málokdo měl v petrohradské byrokracii větší slovo než Putin.
Petrohradský předseda městské rady a posléze starosta Anatolij Sobčak kdysi v 70. letech Putina na právnické fakultě učil hospodářské právo. Když se na počátku 90. let stal vycházející hvězdou demokratického Ruska, stáhl si svého bývalého studenta, toho času paběrkujícího po návratu z německé štace, k sobě do kanceláře. Putina nejprve pověřil zahraničními vztahy (koneckonců měl tehdy vzácnou zahraniční zkušenost), ale postupně se stal jeho „holkou pro všechno“.
Měl ho rád a důvěřoval mu. Ačkoliv vedl květnaté prodemokratické řeči a v dobách módního eldoráda nosil elegantní obleky a svým vzhledem připomínal spíše americké herce, byl Sobčak niterný antidemokrat. Kdysi učil na policejní akademii a vojenské i policejní složky mu byly vždy sympatické. Takoví muži byli poslušní, loajální, nectižádostiví.
Naopak nenáviděl aktivistické demokraty z městské rady: žvanivé potížisty a idealisty. Jako narcistní megaloman je nesnášel a Putin ho před nimi chránil. Podporoval ho v razantním postupu proti městské radě, pomohl mu ji zrušit a Sobčak se nechal zvolit starostou. Na Sobčakově radnici se postupně vytvořil okruh lidí, kteří Rusku vládnou dodnes. Například mladičký Dmitrij Medveděv byl tehdy Putinův podřízený.
Sobčak jako přímo volený a tedy neodvolatelný starosta Putina postupně pověřil oficiálně i neoficiálně kdečím, od krytí svých milostných afér až po řízení volební kampaně.
Putin měl tak na starost média, s nimiž jednal striktně a omezoval jejich přístup ke starostovi, zahraniční vztahy, především s německým světem (s rodinou trávil mnoho času v Hamburku jakožto partnerském městě), zahraniční obchod – směnu přírodních zdrojů za potraviny, a nakonec i finanční systém celého města.
V té době Putin provedl řadu neprůhledných finančních operací, kdy společnosti, které vybral sám bez výběrového řízení, měly buď absurdně vysoké provize, nebo výměnou za ruské přírodní zdroje nedovezly do města žádné potraviny. Protože se jednalo o obchody za stovky milionů dolarů a zjevnou zpronevěru, byl Putin v roce 1992 krátce vyšetřován. Sobčak, který s městským majetkem zacházel podobně svébytně, se za svého podřízeného postavil a z Moskvy nepřišla žádná reakce. Vyšetřování vyznělo do prázdna.
Na dotaz svých životopisců ohledně vyšetřování Putin přiznal, že mnoho firem, s nimiž podepsal smlouvy, nepřivezlo do města žádné potraviny.
„Myslím, že město tehdy samozřejmě neudělalo všechno, co mohlo. Měli jsme více spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, měli jsme to z těch firem zkrátka vymlátit. Ale nemělo smysl hnát to k soudu: ty firmy by prostě okamžitě zmizely, přestaly by existovat, odvezly by si veškeré zboží. V podstatě jsme vůči nim byli bezmocní. Vzpomeňte si na tu dobu: byla plná pochybných podniků, finančních pyramid a podobných věcí,“ řekl tehdy budoucí prezident.
„Vymlátit“ se to Putin rozhodl z petrohradských kasin, jejichž regulací jej Sobčak také pověřil. Po dohodě Putina se Sobčakem vytvořilo město akciovou společnost, jejímž deklarovaným cílem bylo získat většinový podíl v petrohradských kasinech a hernách a posléze čerpat dividendy. Absurdní je, že předsedou této akciové společnosti byl jmenován Igor Gorbenko, jinak akcionář kasina Konti, které se mělo stát předmětem regulace. A také obchodní partner a spoluakcionář Jevgenije Prigožina. Je prakticky nemožné, aby se Putin tehdy s Prigožinem nesetkal. Prigožin to ostatně nepopírá: „Vladimir Putin viděl, jak jsem ze stánku s rychlým občerstvením udělal byznys.“
Gorbenkovo působení na Putina naopak velký dojem neudělalo; jak později přiznal, kasina peníze prala a městu neustále vykazovala ztráty.
Navzdory koketování s hazardem se až do roku 1995 Prigožinova vlastní činnost soustředila hlavně na síť prodejen s potravinami Contrast. Z původně tří jich bylo už deset, když příjmy společnosti začaly klesat. V Petrohradu vzniklo více obchodů s potravinami zahraniční provenience a konkurence tlačila ceny dolů.
Prigožinův nejbližší obchodní partner a dobrý přítel Kirill Ziminov tehdy přišel s tím, že jeho známý Ravil Urusov má nové prostory (byty a budovy Sobčakova radnice rozdávala či prodávala pod cenou opět dle nějakého zvláštního klíče) a neví, co s nimi.
Nebyly to přitom lecjaké prostory. Zanedbané skladiště plné haraburdí se nacházelo v prvním patře slavné petrohradské Kunstkamery. Budova byla postavena v letech 1718-1734 podle projektu německého architekta Georga Johanna Mattarnoviho v barokním slohu.
Tehdy se Prigožin rozhodl, že bude restauratérem. V prosinci 1996 otevřel v těchto prostorách luxusní restauraci Old Customs, první skutečně elitní podnik v Petrohradě. Ředitelem podniku byl Angličan Anthony William Geer, kterého přetáhli z Grand Hotelu Europe. Investovaných 350 000 dolarů se vrátilo za pět měsíců, v polovině roku 1997 už společníci splatili všechny půjčky a dluhy a do konce roku vydělali první milion dolarů.
Old Customs si zamilovali jak návštěvníci, tak místní úředníci. Jak vypráví šatnářka, která v restauraci pracuje od roku 1997, chodil sem Sobčak a jeho nástupce Vladimir Jakovlev zde rád přijímal delegace. Lanýžové menu, jeseterový kaviár, salát z kamčatského kraba s rajčaty bavarois, salát ze zlatého manga a koriandru, bretaňské ústřice s uzenou kachnou a hříbky – nabídka restaurace se od té doby příliš nezměnila.
Prigožin otevřel v Petrohradě další tři restaurace: židovskou Sedmačtyřicítku, Stroganoffův dvůr a Ruský kýč. Skutečným odrazovým můstkem se však pro Prigožina stala jiná restaurace. V roce 1997 se vrátil z obchodní cesty do Paříže, kde se inspiroval restauracemi na Seině. Podnikatelé našli na řece Vjatce ojetou motorovou loď „Moskva-177“.
Loď byla už dlouho mimo provoz a sloužila jako diskotéka pro mládež. Loď koupili za pouhých 50 000 dolarů, převezli ji do loděnice nedaleko Petrohradu a kompletně ji zrekonstruovali, přičemž investovali 400 000 dolarů.
Na jaře 1998 byla otevřena restaurace New Island a stala se novou petrohradskou senzací. V létě 1999 se na „Ostrově“ plavili Sergej Stěpašin a výkonný ředitel MMF Michel Camdessus a ruský premiér přesvědčil francouzského hosta, aby schválil půjčku Rusku ve výši 4,5 miliardy dolarů.
Samuel Fridmanovič, Prigožinův nevlastní otec, stále pokračoval v provozování stánků s rychlým občerstvením. Prigožina proto napadlo založit ve městě síť restaurací rychlého občerstvení. Sám vymyslel název „Blindonald’s“ (bliny jsou palačinky). Starosta Vladimir Jakovlev často přicházel do Old Customs a Prigožin ho neváhal osobně obsloužit.
A pak jednoho dne podepsal petrohradský starosta papír, kterým dal „zelenou“ pozemkům pro Blindonaldy. Palačinkárny byly prezentovány jako sociálně odpovědný projekt, „levné a kvalitní jídlo pro obyvatele města“.
Projekt se příliš nepodařil. Plán byl rozšířit síť na 20 palačinkáren, ale v roce 2008 jich bylo otevřeno pouze 10. Od roku 2009 začala společnost zavírat restaurace a v březnu 2012 řetězec zcela zanikl. Důvody ukončení činnosti společnost nesděluje, ale Prigožinův kolega uvádí svou verzi. „Nepodařilo se mu vytvořit jednotný standard kvality. Jedna restaurace byla dobrá, druhá byla hrozná. Na rozdíl od McDonald’s to vytvářelo pocit lacinosti, což se Petrohraďanům nelíbilo.“
Právě kvůli Blindonaldu si však Prigožin a Ziminov otevřeli cateringovou firmu, původně na palačinky. Pojmenovali ji Concord, což Prigožinovi navrhl jeho britský přítel („Concorde znamená mír, harmonii a nevadí mi,“ objasnil Prigožin).
Zkušenosti a kontakty získané v restauračním byznysu se hodily při výběrovém řízení na obsluhu banketů. V roce 2000 byl ředitelem pro vnější vztahy jmenován Gennadij Tkačev, s nímž Ziminov na počátku 90. let vyvážel do Česka dojící stroje. Pomohl společnosti Concord stát se pravidelným dodavatelem banketů a mezinárodních fór v Petrohradě.
Skutečným milníkem však bylo opětovné setkání s Putinem.
V létě 2001 pozval Putin francouzského prezidenta Jacquese Chiraca na New Island. Zpočátku bylo v plánu, že prezidenti budou jednat v soukromí, jen oni dva a tlumočníci. Protože však s sebou měli manželky, nečekaně všichni usedli ke společnému stolu: oba prezidenti, Chiracova manželka, Jakovlev s manželkou a Taimuraz Bollojev, generální ředitel pivovaru Baltika.
Stejně nečekaně pro protokolární službu chtěl Chirac slyšet něco o petrohradských pamětihodnostech, kolem kterých loď proplouvala, a na palubě nebyl žádný průvodce. Situaci zachránil Ziminov, který provedl krátkou přednášku.
Prigožin se rovněž vyznamenal. Prezidenty osobně obsloužil. „Putin viděl, že mi není zatěžko posloužit pomazaným hlavám, protože mě přišly navštívit,“ pravil Prigožin v rozhovoru o svém podnikatelském know-how.
„Prigožin si Putinovu důvěru získával postupně, nejprve navázáním vztahu s jeho osobním řidičem, poté s Viktorem Zolotovem, šéfem Putinovy ochranky,“ vzpomíná Prigožinův známý. Zolotov byl považován za jednoho z nejvlivnějších lidí v Putinově okolí. Roman Cepov, který pracoval jako Putinova ochranka, když byl ještě v Petrohradu, se s Prigožinem také dobře znal. Podle zdroje z Prigožinova okolí se podnikatel rychle stal zasvěceným členem Putinovy společnosti. Byl dobrým vypravěčem, okouzlujícím a zábavným, a na recepcích plnil úlohu jakéhosi královského šaška.
V květnu 2002 Putin a George Bush povečeřeli na palubě lodi New Island, opět je obsluhoval Prigožin osobně. Menu se skládalo z paštiky z kachních jater a perníku se sušenými švestkami a karamelizovaným stařeným portským, černého kaviáru na ledu, pečeného hovězího filetu s černými lanýži, podávaného s čerstvými smrži a mladou mrkví vařenou v jeřabinovém vývaru, a malinového mille-feuille jako dezertu. A na podzim roku 2003 už na lodi slavil Putin narozeniny.
Do té doby se Prigožin zcela oddělil od svých bývalých partnerů. Nejprve se spolu se Ziminovem pohádal s Michailem Mirilašvilim, renomovaným podnikatelem, který ovládal podniky Borise Spectora. Mirilašvili požadoval kompenzaci za odchod retailových specialistů.
„Míša Mirilašvili škodil, kde mohl,“ řekl Prigožin. „Chtěl, abych mu odevzdal Customs.“ Nějakou dobu chodili Prigožin se Ziminovem s ochrankou. Rozvod skončil převedením Sedmačtyřicítky do Mirilašviliho vlastnictví a zanedlouho, v roce 2001, byl podnikatel obviněn z únosu a uvězněn.
Horší to bylo se Ziminovem. Vztah Prigožina se Ziminovem byl dlouho až bizarně blízký. Koupili si byty vedle sebe a osm let jezdili do práce stejným autem, oslovovali se něžnými přezdívkami.
Ziminov souhlasil, že se vzdá svého podílu za milion dolarů, Prigožin složil 600 000 dolarů v jedné platbě a slíbil, že „v rozumné době pak doplatí dalších 400 000 dolarů“.
Do roka po Ziminovově odchodu z vedení však byly zlikvidovány dvě společnosti, jejichž podíly stále držel jeho partner. V té době existovalo zákonné ustanovení o likvidaci firmy za obsluhu bez pokladen. A dohoda mezi Ziminovem a Prigožinem byla ukončena, protože společnosti, v nichž měl Ziminov podíl, prostě zanikly.
Společník oznámil skutečnost podvodu prokuratuře, vyšetřování bylo zahájeno 3. září 2004 a o pět dní později po bleskové kontrole uzavřeno – pro absenci corpus delicti.
New Island byl v mezičase převeden na jinou společnost, a to údajně pro dluhy ve směšné hodnotě 280 000 rublů. Ziminovovi tak zůstalo 600 000 dolarů a oči pro pláč. Prigožin zahájil svůj přerod z restauratéra ve velkopodnikatele.
Jeho novým partnerem se stal ruský stát.
Prameny:
Vladimir Putin, Nataliya Gevorkyan, Natalya Timakova. First Person: An Astonishingly Frank Self-portrait by Russia's President Vladimir Putin (2000)
Masha Gessen. The Man Without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin (2012)
