Článek
Jevgenij Prigožin se narodil 1. června 1961 v Leningradě v rodině se židovskými kořeny. Matka Violetta Kirovna pracovala jako lékařka na infekčním oddělení leningradské nemocnice a učila na Lékařské akademii postgraduálního vzdělávání. Křestní jméno Jevgenij dostal po svém dědečkovi, vojenském důstojníkovi a několikrát vyznamenaném hrdinovi Velké vlastenecké války.
Jeho biologický otec Viktor Jevgenjevič Prigožin brzy zemřel a matka poslala Jevgenije na nějaký čas k jeho prastrýci Jefimovi Iljičovi, důlnímu inženýrovi a vědci, který měl na starost těžbu uranu v Žovti Vody na Ukrajině. Tam neposedný Jevgenij strávil část svého raného dětství.
Matka se pak vdala za Samuela Fridmanoviče, někdejšího sportovce a lyžařského instruktora, kterého potkala během dovolené na horách. Ten svého nevlastního syna přivedl k běhu na lyžích.
Fridmanovič chlapce trénoval a jezdil s ním po závodech, kde se Prigožinovi vesměs dařilo a umisťoval se na předních příčkách. Když přišel čas, poslal jej na internátní školu pro nadějné sportovce v Leningradě. Tam Prigožin studoval s mnoha budoucími sovětskými olympioniky, například plavcem Vladimirem Salnikovem nebo gymnastou Alexandrem Diťatinem.
V dospívání se však něco zlomilo a chlapec dal vale nejen běhu na lyžích, ale i spořádanému životu své rodiny. Dne 29. listopadu 1979 ho Kujbyševský okresní lidový soud v Leningradě odsoudil za krádež k 2,5 roku odnětí svobody podmíněně. Podle tehdejšího zákoníku mohla být podmíněně odsouzená osoba povinna pracovat na místech určených příslušnými orgány.
Osmnáctiletý Žeňa byl poslán do Novgorodu a umístěn do ubytovny na Leningradské ulici 62. Každý den pak docházel pracovat do místní chemičky. Ačkoliv to dosud nebylo vězení, v mnohém jej to připomínalo. Na ubytovně žila mládež odsouzená k podmíněným trestům a docházela do zaměstnání na určená pracoviště ve městě, obvykle do různých technologických závodů.
V ubytovně působili vychovatelé a docházel sem terapeut nebo psychiatr. Chovanci sice mohli chodit, kam chtěli a vodit si návštěvy při dodržování běžného domovního řádu, ale měli i večerku a delší pobyty mimo zařízení museli předem hlásit. Cílem bylo včas podchytit mladé lidi s kriminálními sklony a dát jejich životům žádoucí řád, dokud se z nich nestanou recidivisté.
U Jevgenije se to zjevně nepodařilo, neboť ze zařízení záhy uprchl a ocitl se opět v Leningradě. Zde se dal dohromady s podobně starým Alexejem Bušmanem. Ve svých 21 letech Bušman nikde nepracoval, nedokončil žádné vzdělání, stihl se však oženit, zplodit dítě, vzápětí se rozvést a v mezičase „udělat“ několik záznamů v trestním rejstříku.
K Prigožinovi a Bušmanovi se připojili tři další – již dříve odsouzená rodačka z Brjansku Valentina Makekovová a dva čeljabinští útěkáři z pasťáku Vladislav K. a Alexander E. (oba byli v době činů nezletilí, proto jejich celá jména nemohla být nikde uvedena).
V únoru 1980 se Bušman a Prigožin vloupali do bytu na Maklinově třídě a ukradli odtud majetek občana Osipova v hodnotě 177 rublů. V té době to bylo o něco více než průměrný měsíční plat. Kořistí mladých zlodějů byla váza, cukřenka, tři sady nádobí a dvoje paroží.
Za měsíc, 1. března 1980, se opilý Prigožin vydal loupit na vlastní pěst. V noci se protáhl oknem do bytu na Ropšinské ulici, kde bydlela rodina Tělicinových. Krádeži zabránila místní obyvatelka, která viděla mladíka opřeného o okenní parapet – žena začala křičet a Prigožin musel utéct.
Svého nápadu se však ani po počátečním neúspěchu nevzdal. Hned další noc se vydal loupit spolu s Bušmanem – a museli mít nervy ze železa, protože vyrazili opět do bytu Tělicinových! Tentokrát byli úspěšní a z bytu si odnesli magnetofon Orbit, rádio s přehrávačem stejné značky, křišťál, džínovou bundu, dámskou kabelku s kosmetikou a dokonce i koberce. Celkem za 980 rublů.
Dne 14. března vyrazili na lup tři – k dvojici Bušman-Prigožin se připojila Makekovová. Jejich cílem byl byt v Brjancevově ulici, kde žila rodina Rostovcevových.
„Byli tak mladí. Co jim chybělo? Bušmanův otec byl, pokud si dobře vzpomínám, plukovník, otec té dívky byl chemický inženýr. A Prigožinova matka byla, myslím, lékařka. Arogantně se chovala i u soudu,“ vzpomínala po letech Alla Rostovcevová, oběť záškodníků.
Úlovek byl bohatý: křišťál, cenné papíry, vázy, plnící pera a autodoplňky. Rodina Rostovcevových byla té noci pozbavena majetku v hodnotě 1610 rublů.
„Tehdy to bylo hodně peněz. Manžel si ze zahraničí přivezl kožený potah volantu, ten také sebrali. Koneckonců se později přiznali, že byli v bytě hlavního technologa Leninova závodu. Soudce se jich ptal, jak to víte? Odpověděli, že v bytě viděli diplom,“ vypráví paní Rostovcevová.
Tentokrát to ale měli naši „hrdinové“ nahnuté. Alla podezřívala z krádeže Jevgenije Prigožina.
Jak se ukázalo, dobře se znal s její dcerou Marinou, která si jej do bytu nejméně jednou přivedla. Tuto informaci potvrdila i sama dívka. Policie však měla jen málo důkazů.
Kluci se ale nehodlali zastavit. Už za pět dní se vydali na nový lup a dokonce se neváhali vloupat do sousedního domu na Brjancevě, kde žila rodina Ioffeových.
Makekovová hlídala u vchodu, zatímco Prigožin a jeho nezletilý kamarád rozbili dveře do bytu. V obavě, že by se mohl spustit alarm, však z místa činu utekli s prázdnou.
K četným krádežím se brzy přidaly i podvody. Dne 20. března 1980 Prigožin, Bušman a Makekovová nabídli místnímu muži jménem Kovalenko, aby od nich koupil džíny a další nedostatkové věci. Toho neodradila ani cena pašovaného zboží – 250 rublů. Módní zboží si však nemohl dopředu prohlédnout. Pachatelé dostali od oběti 250 rublů, načež ho Prigožin odvezl pro věci. Vzápětí před Kovalenkem uprchl pasáží a odjel autem neznámo kam.
Večer 20. března 1980 pak Prigožin, Bušman, Makekovová a nezletilý Vlad K. oslavovali úspěšný „džínsový“ podvod v restauraci „Ocean“. Popíjeli koňak a šampaňské. Poté, co se dosyta najedli, se mladá společnost začala zvedat k odchodu, ale v šatně si Prigožin všiml dosud neznámé dívky v krásném kabátě. Prigožin se okamžitě nabídl, že dívku okrade. Notně posilnění alkoholem však tentokrát úplně ztratili zábrany. Oběť pronásledovali nejprve v taxíku a poté pěšky.
„Na ulici ji dostihli Makekovová a Prigožin a požádali ji o cigaretu. V tu chvíli ji Prigožin náhle chytil pod krkem a začal ji škrtit. Křičela o pomoc, ale Prigožin jí tiskl hrdlo ještě silněji. Ztratila vědomí, a když se probrala, zjistila, že jí někdo sundal boty a náušnice,“ uvádí se v protokolech.
Bušman vyšetřovateli sdělil následující:
„Prigožin s nožem v ruce chytil Korolevovou pod krkem a odvlekl ji z ulice. Na trávníku si na ni lehl. Přiběhl jsem a začal jí sundávat boty. Náušnice jsem jí nesundal. Takže to byl asi Prigožin.“
Volání o pomoc zaslechli policisté, kteří měli tu noc službu. Zadrželi nezletilého Vladislava, který se snažil z místa činu utéct. Ostatní utekli, ale na svobodě nezůstali dlouho.
Teenager zřejmě dlouho neodporoval a své komplice udal. Policie provedla razii v bytě na Blochinově ulici 12, kde spolu Prigožin a Bušman bydleli.
Tam našli některé ukradené věci: kabelku z bytu Tělicinovových a cenné papíry z bytu Rostovcevových. Svědci, sousedé poškozených rodin, je identifikovali. Po krádeži u Rostovcevových si pachatelé zavolali taxi a odvezli ukradený majetek v autě.
Zajímavé bylo svědectví Valji Makekovové, která s Bušmanem a Prigožinem udržovala vztahy. Tvrdila, že to ona, nikoliv Prigožin s Bušmanem, kradla u Rostovcevových. Prigožin ani Bušman se podle ní na loupeži nepodíleli. Soud si však myslel něco jiného, protože dívka nevěděla, kde oběti bydlí.
„Prigožin to věděl,“ stojí v rozsudku.
Prigožin se zase přiznal k podvedení Kovalenka a tvrdil, že ostatní členové bandy se na tom nijak nepodíleli. Soud mu však rovněž neuvěřil.
Dne 6. října 1981 vynesl Ždanovský lidový okresní soud v Leningradě rozsudek. Podle soudkyně Narsudije Abramovové se obvinění Prigožin, Makekovová a Bušman nevydali cestou nápravy a předchozí odsouzení na ně neměla absolutně žádný vliv. Jevgenij Prigožin byl shledán vinným podle článků trestního zákoníku „krádež“, „podvod“, „svádění nezletilého k trestné činnosti“, „loupež“ a odsouzen k 12 letům odnětí svobody, k nimž se přidává dříve nevykonaný trest.
Celkem 13 let v trestanecké kolonii s přísným režimem, bez vyhnanství a konfiskace majetku.
Bušman kromě toho ještě dlouhodobě neplatil výživné na své dítě a šířil pohlavní nemoci. Ačkoliv si byl vědom svého nakažení syfilidou, svévolně přerušil léčbu, tuto skutečnost zatajoval svým sexuálním partnerkám a nepoužíval prezervativ. Nemocí ostatně trpěla celá dotčená pětice.
Bušman dostal 11 let a Makekovová 10 let. Vladislav K. byl odsouzen k podmíněnému trestu a Alexander E. dostal rok vězení. Všem byla také nařízena náhrada hmotné škody.
Prigožin a Bušman se proti rozsudku odvolali, ale 17. prosince 1981 kasační soud leningradského městského soudu rozsudek potvrdil.
Jak vzpomíná Alla Rostovcevová, majetek jim nikdy nebyl vrácen. Část škody však byla přesto uhrazena. „Prigožin a Makekovová všechno zaplatili. Peníze přicházely po kopějkách, když byli ve vězení. Ale od Bušmana jsem nikdy nic nedostala,“ vypráví paní Rostovcevová.
Prigožin nebyl odsouzen za obchod s bílým masem a svádění nezletilých k prostituci.
Tento omyl vznikl na základě článku trestního zákoníku „svádění nezletilého k trestné činnosti“, který zahrnoval mimo jiné i prostituci: „Zapojení nezletilých do trestné činnosti, žebrání, prostituce, hazardních her, jakož i využívání nezletilých za účelem parazitické existence.“
Prigožin žaloval média, která toto obvinění šířila. Příslušné publikace se mu omluvily.
Jednalo se tedy o svádění nezletilých Vladislava K. a Alexandra E. k parazitickému životnímu stylu, opilství a narkomanii a v neposlední řadě k trestné činnosti.
„Nemám co skrývat. S jistotou mohu říci, že jsem v koloniích pobýval do roku 1990. Už si nepamatuju vše, je to skoro 40 let. Ale určitě jsem byl v leningradských koloniích, v Komi, ve Vjatlagu. V Rusku se mnoho lidí dostalo do vězení, někteří zmizeli, jiní zmoudřeli a pracují pro dobro země. V Rusku máme tradici: když chlapec něco provede, potrestáme ho a uděláme z něj muže,“ odpověděl Prigožin ironicky na dotaz ohledně náboru vězňů do Wagnerovy skupiny.
Vesměs se jednalo o bývalé gulagy. Zejména Vjatlag byl ve své době mimořádně brutální. „Porovnával jsem úmrtnost ve Vjatlagu a Buchenwaldu v letech 1938-45,“ vypráví Vladimir Veremejev. „A zjistil jsem, že v tomto období bylo ve Vjatlagu zapsáno do zvláštní evidence asi 90 tisíc vězňů a 21 tisíc z nich zemřelo, tedy 24 %. Pokud srovnáme stejné období v Buchenwaldu, bylo jich na seznamu 236 tisíc, z nichž 33 tisíc zemřelo, jinými slovy něco přes 14 %.“
Filozof Dmitrij Panin, bývalý vězeň Vjatlagu, vzpomínal, že „ve Vjatlagu mohl být člověk mrtvý už za dva týdny. Nebyly tam sice plynové komory, ale byla tam zima, hlad, nemoci a nucené práce. Místo plynu tam byly zanedbatelné příděly jídla, nedostatek vhodného oblečení, naprosto nemožné pracovní kvóty, 8-9 km pochody přes zasněženou tajgu na pracoviště, strašné mrazy okolo -35 °C, sedmidenní pracovní týden, houfy štěnic a vší a zima v obytných chatkách.“
„Dva týdny až měsíc stačily k tomu, aby se člověk stal práce neschopným. Poté odsouzený ztrácel zbytky sil a byl tak slabý, že se nedostal na místo těžby dřeva a ani nevydržel stát po celou dobu nástupu. Pak už to byla pomalá smrt. Byl to způsob, jak zabít lidi tím, že se jejich utrpení protáhne na celé měsíce. Smrt kulkou se v žádném případě nedá srovnat s tím, čím si musely projít miliony lidí, když umíraly hlady. Takový rozsudek smrti je vrcholem sadismu, kanibalismu a pokrytectví.“
V 80. letech už byly podmínky v táboře přece jen lidštější a většinu osazenstva netvořili političtí vězni a vyhnanci, ale konvenční kriminálníci jako Prigožin. O jeho pobytech v koloniích neexistuje mnoho záznamů. Jisté však je, že se tam choval tentokrát slušně. Řádně pracoval a splácel škodu svým obětem, pravidelně jej také navštěvovala jeho rodina, která za ním neváhala cestovat stovky kilometrů. V roce 1988 tak dosáhl snížení svého trestu ze třinácti na devět let a v roce 1990 konečně opustil brány kolonie a nastěhoval se do bytu ke své matce a otčímovi v Petrohradě.
Sovětský svaz byl právě v poločasu rozpadu. Jevgenij s otčímem Samuelem Fridmanovičem začali okamžitě podnikat v oboru, který byl v té době již otevřený konkurenci. Začali prodávat párky v rohlíku. Byli úplně první v Petrohradě a podle vzpomínek Prigožina bylo zpočátku jejich podnikání velmi improvizované – hořčice se vařila u nich v bytě, zatímco matka v kuchyni počítala výnosy. Prigožin také vzpomínal, že petrohradské mafii museli odvádět 100 dolarů za každý stánek.
To nebylo v té době nic neobvyklého. Rusko se pomalu propadalo do chaosu 90. let a kriminální struktury na mnoha místech nahrazovaly státní orgány. Ve stejném městě o pár kilometrů dál se právě zabydloval mladý Vladimir Putin. Svým způsobem na tom byl podobně jako Prigožin. Po návratu ze své německé štace se také vracel do bytu svých rodičů a přemýšlel, co dál.
Na rozdíl od Prigožina už měl ženu a dvě malé děti a k tomu rodiče osmdesátníky, a tak se dlouho rozmýšlet nemohl. Jak později přiznal, chodil v té době i taxikařit (a považoval to za nejhlubší možnou urážku). Nakonec sehnal práci zahraničního tajemníka na své alma mater, Leningradské univerzitě. Měl na starost studentské pobyty, stipendia a návštěvy zahraničních hostů a v neposlední řadě žebrání o peníze, kterých byl v Rusku takřka všude nedostatek.
Z univerzity si Putina už za několik měsíců stáhl jeho bývalý profesor z právnické fakulty Anatolij Sobčak, toho času předseda leningradské městské rady (kterou posléze s Putinem zrušili a Sobčak se nechal zvolit starostou). Sobčak, bujarý štramák se zálibou v luxusu – který kontrastoval s bídou, do níž se Rusko i jejich město propadalo –, zaměstnal Putina jako svého tajemníka a asistenta a později jej povýšil na náměstka. A zde se dostáváme na pole spekulací.
Jednoho dne Prigožin, s otčímem vlastnící už několik desítek stánků s rychlým občerstvením, potkal svého bývalého spolužáka z internátu pro olympijské naděje Borise Spektora. Jeden z prvních velkých petrohradských byznysmenů právě rozšiřoval své podnikání. Spektor budoval síť kasin a povolal Prigožina, aby řídil jeho síť soukromých obchodů s potravinami Contrast.
Řetězec byl tehdy velmi populární – zatímco ostatní obchody dosud čerpaly ze sovětského sortimentu, tři prodejny Contrast měly velký výběr výrobků i zahraniční provenience a zákazníci sem jezdili nakupovat z celého města. V roce 1993 se obchodním ředitelem řetězce stal Kirill Ziminov, který měl zkušenosti z vedení velké prodejny autodílů, zatímco Prigožin měl na starosti finance. Oba dostali opci na 15 % akcií společnosti Contrast. Ziminov a Prigožin se sblížili natolik, že si koupili byty na stejném schodišti a osm let jezdili do práce stejným autem.
Vedle Contrastu se však Prigožin zapojil i do Spektorova hazardního impéria. Byl generálním ředitelem společnosti ZAO Spektor, kterou rovným dílem vlastnili Igor Gorbenko a Boris Spektor. Spektor a Gorbenko patřili k zakladatelům prvního kasina Konti v Petrohradě, ještě spolu s podnikatelem Michailem Mirilašvilim, který si dříve odpykával trest za únos dvou lidí.
Prigožin se podílel i na dalších projektech hazardního byznysu. Společně se Spektorem a Gorbenkem založil podle petrohradské obchodní komory společnost Contrast Consulting Ltd. Prigožin, Gorbenko a Spektor byli rovněž členy představenstva společnosti CJSC Viking.
A zde se zřejmě příběhy našich hrdinů protínají. Vladimir Putin byl v roce 1991 na příkaz Sobčaka jmenován předsedou dozorčí rady pro kasina a hazardní hry, která byla zřízena při úřadu starosty. Podle Sobčakova výnosu z roku 1993 se navíc licence k provozování hazardních her vydávaly na návrh Rady v čele s Putinem. Na Prigožinově licenci se tak skvělo Putinovo jméno a razítko.
Putin se do regulace kasin, jejichž prostřednictvím městu utíkaly obrovské příjmy, pustil s nevídanou vervou. Osobně obcházel herny a další pochybné podniky a vybíral daně a poplatky. Rovněž nutil majitele, aby městem založenému holdingu – v jeho zastoupení – prodali akcie.
Když se ho jeho životopisci později ptali na povahu jeho práce v Petrohradě, Putin odpovídal s nedostatkem důvtipu, který se stal charakteristickým pro jeho odpovědi na citlivé otázky: „Pokusil jsem se získat kontrolu nad kasiny. Tehdy jsem se domníval, že podnikání v kasinech je oblast, kde by měl mít stát monopol. Můj postoj byl v rozporu s již přijatým zákonem o monopolech, ale přesto jsem se snažil, aby stát, a tady město, měl kontrolu nad celým odvětvím,“ vyprávěl.
Za tímto účelem podle něj město vytvořilo holdingovou společnost, která získala 51 procent akcií všech kasin ve městě v naději, že bude pobírat dividendy. „Byla to však chyba: kasina odváděla peníze v hotovosti a pokaždé vykazovala ztráty,“ stěžoval si Putin.
„Později se nás naši političtí oponenti snažili obvinit z korupce, protože jsme vlastnili akcie kasin. To bylo vážně směšné. Jistě, z ekonomického hlediska to možná nebyl nejlepší nápad. Soudě podle toho, že se toto uspořádání ukázalo jako neefektivní a že jsme nedosáhli svých cílů, musím přiznat, že to nebylo dostatečně promyšlené. Ale kdybych zůstal v Petrohradě, tak bych ta kasina dodusil,“ mínil Putin.
Ačkoliv Putin nebyl z výsledků vlastní činnosti zrovna odvařený, je vysoce pravděpodobné, že právě tehdy se setkal s Prigožinem. Pro celou putinovskou éru je příhodné, že důvěřuje výhradně lidem, které zná buď přímo z dětství, nebo alespoň ze svého petrohradského období. Z těchto lidí si vytvořil své loajální oligarchy a bílé koně. K největším ruským oligarchům patří například bratři Rotenbergové, které Putin potkal jako chlapec v kroužcích juda a samba.
Kroužky bojových umění pro děti v Petrohradě pořádal Anatolij Solomonovič Rachlin, kterého Putin později označoval jako svého „druhého otce“. Zatímco malý Voloďa Putin se přihlásil sám navzdory protestům svých starostlivých rodičů, bratři Rotenbergové byli přivedeni svým otcem, který je chtěl naučit bránit se šikaně. Putin se s kluky Rotenbergovými rychle spřátelil. Děti z kroužku se staly jeho novým okruhem kamarádů poté, co opustil svůj dětský gang a začal směřovat na dráhu agenta.
Putinův nejlepší přítel z dob pozdní adolescence, Sergej Roldugin, původním povoláním hudebník (violoncellista), je rovněž oligarchou, a obecně je jednodušší vyjmenovat ty ruské oligarchy, kteří součástí Putinových mladých let v Petrohradě nebyli.
Své známé z petrohradské radnice si Putin přivedl i do vlády – například Alexeje Kudrina nebo Dmitrije Medveděva. Ruská opozice pak nejednou označovala putinovský systém za „ovládnutí státu petrohradskou mafií“.
Nejpravděpodobnější je, že Jevgenij Prigožin postupoval stejnou cestou.
Prameny:
Ilja Davljačin. Turbulentní mládí kremelského restauratéra. Rosbalt (2018)
Rozsudek nad Jevgenijem Prigožinem a spol.
Vladimir Putin, Nataliya Gevorkyan, Natalya Timakova. First Person: An Astonishingly Frank Self-portrait by Russia's President Vladimir Putin (2000)
Masha Gessen. The Man Without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin (2012)
