Článek
Spiridon Putin se narodil do 19. prosince 1879 do rolnické rodiny v obci Pomimovo v Tverské oblasti, jakkoliv existují spekulace, že byl nemanželským potomkem šlechtického rodu Putjatinů či vnukem nebo synem ministra veřejného školství admirála hraběte E. V. Putjatina.
Rodina chovala dobytek a pěstovala brambory a brukve. Spiridon se narodil předčasně a jelikož byl velice slabý, pomáhal matce v kuchyni. Chodil do místní farní školy a ve 12 letech začal pracovat jako pomocník v kuchyni v Tverské krčmě.
V 15 letech se přestěhoval do Petrohradu ke svému strýci Nikolajovi, který pracoval v ženském klášteře, a nastoupil do restaurace „Londýn“. Hostinec se původně specializoval na anglickou kuchyni, která se v té době netěšila tak neslavné pověsti jako dnes, ale za Spiridonovy éry rozšířila menu i o francouzskou a ruskou kuchyni.
Podnik byl známý tím, že jej často navštěvoval Rasputin, od něhož Spiridon dostal pochvalu a zlatou minci, která je dodnes v rodinném dědictví. Do Londýna obecně chodili kněží a církevní hodnostáři, a tak se zde připravovalo i postní menu nebo rychlé občerstvení – to především pro zaměstnance z velitelství admirality, která stála hned vedle.
Z Londýna přešel do luxusního hotelu Astoria, kde jej zastihla první světová válka. Spiridon se nejspíš díky dobrým vztahům se svými hosty vyhnul mobilizaci do první světové války a až do revoluce vařil pro exkluzivní klientelu z řad petrohradské elity, zatímco statisíce Rusů umíraly v otřesných podmínkách tehdejších zákopů.
Ale netrvalo to dlouho a Spiridon z centra Petrohradu na vlastní oči sledoval brutální popravu starého světa, v němž se sám slušně etabloval a možná se cítil trochu jeho součástí. Vojáci z velitelství zůstali věrní caru Mikulášovi a u budovy admirality svedly zbývající imperiální jednotky svou poslední bitvu.
Po vítězství revoluce se do budovy vedle hospody Londýn (Gorkchovaja 2) nastěhovala Čeka v čele s Felixem Džeržinským. V prosinci 1917 se tu nacházelo již čtyřicet čekistů. Porevoluční devastace zasáhla i restaurační provozovny – polovina z nich byla uzavřena.
Spiridon žijící se čtyřmi dětmi a manželkou v pronajatém bytě v centru byl novými poměry znechucený a potřeboval peníze. Po pár týdnech se však ukázalo, že i čekisté potřebují jíst, Londýn opět otevřel a Spiridon se vrátil. Jídelníček byl seškrtán na poměry válečné bídy i nové klientely – kromě čekistů se zde začali stravovat i dělníci, kteří opravovali budovu zasaženou boji s carskou armádou.
Po odchodu Čeky z Petrohradu do Moskvy v roce 1918 se osud Spiridona ztrácí v mlze. S rodinou se z nějakého důvodu přestěhoval zpátky do rodného Pomimova a začal chovat dobytek.
V roce 1920 však rodinu opouští a odchází sám do Moskvy, kde pravděpodobně pod záštitou Felixe Džeržinského dostává práci v Gorki v salonu strany, kde setrvá až do 40. let. Jeho hlavními hosty jsou Leninovi – po Leninově smrti vaří pro Naděždu Krupskou a Leninovy sourozence. Později se vyjádřil, že se „nikdy nesetkal s inteligentnějšími a příjemnějšími lidmi“.
V roce 1940 získal 61letý Spiridon Putin místo šéfkuchaře v penzionu moskevského stranického výboru Iljičevskij (vesnice Iljičevskij, Krasnogorský okres, Moskevská oblast). V té době už s ním jeho rodina bydlela v dvoupokojovém bytě v prvním patře penzionu.
Toto povýšení svědčilo o tom, že Spiridon byl považován za mistra ve svém oboru. Pod jeho vedením zde pracovalo 18 servírek a tři kuchaři a vzpomínali na něj s úctou. Během Velké vlastenecké války (tj. od roku 1941) Spiridon pracoval v Ogarevu na dače předsedy Sovinformbyra Ščerbakova. Zde se často setkával se Stalinem a při různých příležitostech pro něj vařil. Na Stalina příliš rád nevzpomínal – na rozdíl od Lenina „neměl náturu intelektuála, ale bankovního lupiče“. Býval náročný, nepředvídatelný a jeho večeře se často protáhly až do ranních hodin, přičemž netrpěl žádná pochybení ze strany personálu.
Podle výpovědí lidí, kteří s ním pracovali, byl Spiridon štíhlý a malý a rád nosil vojenské sako, čepici a vysoké boty se zastrčenými kalhotami. Byl poněkud obsedantně-kompulzivní, jeho pracovní plášť a kuchařská čepice vždy zářily bělostí a v kuchyni byl perfektní pořádek a čistota.
Podle vzpomínek jeho dětí otec vždy hodně kouřil, vůbec nepil alkohol, pil jen čaje ze samovaru a od rána do večera udržoval pořádek v kuchyni, vždy zodpovědně přistupoval ke své práci. Paradoxně ji neměl příliš rád a ve volném čase se raději věnoval rybaření a četbě, miloval Gogola a často využíval stranickou knihovnu v Iličevskij. Dětem nejčastěji vařil domácí těstoviny. Byl málomluvný introvert, nikdy se neúčastnil drbů a v kolektivu zásadně neprojevoval svůj názor.
Jako kuchař pracoval prakticky do svých 80 let, vedle Lenina a Stalina musel sloužit ministryni kultury Furcevové, prvním tajemníkům moskevského městského výboru strany Grišinovi a Kapitonovovi, generálnímu tajemníkovi Chruščovovi a jeho matce.
Zemřel ve spánku ve věku 86 let roku 1965.
Spiridon Putin měl šest manželských dětí:
Michail Spiridonovič (narozen v červenci 1907 v Petrohradě). Zahynul během druhé světové války, pravděpodobně jako člen úderné skupiny poblíž Velikije Luki v prosinci 1941.
Vladimir Spiridonovič (1911 — 1999, Petrohrad). Otec Vladimira Putina. Vystudoval námořní školu, za druhé světové války byl těžce raněn, po válce pracoval jako kvalifikovaný dělník v továrně na vagony, později byl v invalidním důchodu. Zemřel ve věku 88 let v roce 1999. O rok dříve zemřela jeho manželka a Putinova matka Maria ve věku 87 let. Měli syny Alberta a Viktora, kteří zemřeli v dětství. Vladimir Putin se narodil mnoho let po jejich smrti jako vytoužené dítě a byl vychováván jako jedináček.
Alexej Spiridonovič (narozen 1913 v Petrohradě — zemřel neznámo kde a kdy). Pracoval v dole, za druhé světové války narukoval a ztratil se, pravděpodobně zemřel.
Anna Spiridonovna (1915 — 1995, Petrohrad). Její první manžel Petr Šelomov zmizel v prvním roce války, mají syna Gennadije Petroviče Šelomova (* 1938). Během války byla se svým synem v koncentračním táboře v Pobaltí, po válce se znovu vdala. Zemřela ve věku 80 let.
Alexandr Spiridonovič (březen 1920, Pominovo). V roce 1939 nastoupil na studia do Plechanovova institutu, v roce 1941 byl povolán do armády a sloužil v Mongolsku, v roce 1942 byl poslán na západní frontu, dokončil válku v hodnosti poručíka, absolvoval Kaganovičovu vojenskou akademii, sloužil ve městě Kovrov, pak učil na vojenské škole v Rjazani, nyní v důchodu.
Ljudmila Spiridonovna (narozena 1926, Moskevská oblast). Momentálně v důchodu.
Sám budoucí prezident na dědečka vzpomínal v rozhovoru s ruskou novinářkou Natalijí Gevorkijanovou v roce 1999. „O otcově rodině toho vím víc než o matčině. Otcův otec se narodil v Petrohradě a pracoval jako kuchař. Byla to docela obyčejná rodina. Kuchař je koneckonců kuchař. Ale můj dědeček zřejmě vařil docela dobře, protože po první světové válce dostal nabídku pracovat ve čtvrti Gorki na okraji Moskvy, kde žil Lenin a celá rodina Uljanovových. Když Lenin zemřel, dědečka přeložili na jednu ze Stalinových dačí. Pracoval tam dlouho,“ poznamenal.
Nebyl obětí čistek? ptala se Gevorkijanová. „Z nějakého důvodu ho nechali být. Jen málo lidí, kteří strávili v blízkosti Stalina delší dobu, z toho vyšlo bez úhony, ale můj dědeček byl jedním z nich. Mimochodem, Stalina přežil a v pozdějších letech, v důchodu, byl kuchařem v sanatoriu moskevského městského výboru strany v Iljičevskij,“ odpověděl Putin.
„Já sám si na Iljičevskij vzpomínám dobře,“ pokračoval Putin, „protože jsem tam jezdil na návštěvy. Dědeček o svém dřívějším životě dost mlčel. Ani moji rodiče o minulosti moc nemluvili. Lidé to tehdy obecně nedělali. Ale když přijeli na návštěvu příbuzní, vedly se dlouhé hovory u stolu a já jsem vnímal různé útržky. Ale rodiče mi o sobě nikdy nic neřekli. Zvlášť můj otec byl mlčenlivý člověk. Vím, že se narodil v Petrohradě v roce 1911. Po vypuknutí první světové války byl život ve městě těžký. Lidé hladověli. Celá rodina se přestěhovala k mé babičce do vesnice Pominovo v Tverské oblasti. Právě v Pominovu se můj otec seznámil s mou matkou. Když se brali, bylo jim oběma sedmnáct let.“
Prameny:
Vladimir Putin, Nataliya Gevorkyan, Natalya Timakova. First Person: An Astonishingly Frank Self-portrait by Russia's President Vladimir Putin (2000)
Allen Lynch. Vladimir Putin and Russian Statecraft (2011)
