Článek
Tak nám jednoho krásného dne v naší lokalitě trochu víc zapršelo na naši novostavbu. Díky tomu jsme zjistili, že sklon našeho pozemku směrem k domu asi nebude to pravé ořechové, poněvadž voda, která se nestačila vsakovat, začala velmi úspěšně zaplavovat terasu a zahrozila i exkurzí do domu.
Rodinná rada rozhodla, že s tím sklonem zahrady budeme muset něco udělat, a tak jsem vzal do ruky dlouho neviděné nástroje jako je lopata, rýč nebo krumpáč. Víkend jsem si původně maloval trochu jinak a kupodivu mě neuklidňovala ani moudrost, kterou jsem omylem někde přečetl, že manuální práce je ideálním relaxem pro člověka se sedavým zaměstnáním. Cílem bylo původně zkopat, odházet a odvozit hlínu, která byla najednou jaksi navíc a způsobovala onen nežádoucí sklon.
Po asi dvou hodinách práce jsme ovšem zjistili, že pod odkopanou zeminou nám zůstala navrchu ne úplně kvalitní půda, plná písku a kamení. A v tu chvíli došlo k ďábelskému rozhodnutí (já jsem hlasovat nemohl, jak jinak), že bude nutné tu kvalitní horní vrstvu zeminy odložit stranou, poté se pokusit rozkopat další vrstvu vzdorovité zeminy, tu odvozit a pak na její místo vrátit tu úrodnou odloženou hlínu. V první chvíli se o mě pokoušely mrákoty. Ale ovládl jsem se a místo toho jsem prohlásil, že to nebude problém.
Asi to není nic světaborného, nicméně pro člověka jako jsem já, který ve své práci zažije největší energetický výdej ve chvíli, kdy rychleji zmáčkne enter, je to docela slušná výzva. Mé ruce, nezvyklé na podobnou činnost, byly brzy samý mozol a já začal chápat, že tohle dělat každý den, je pěkně tvrdý chlebíček.
Postupně jsem přestával vnímat realitu a čas, ale naopak se ve mně vynořovaly dávné vzpomínky, které byly zdánlivě nenávratně vyňaty z mé paměti, a já si najednou začal tiše notovat jednu píseň z dětství, co zněla kolem táboráku – čeeerný muž pod bičem otrokáře žil…, akorát to glory mi tam jaksi nesedělo, žádná sláva to nebyla. S touto písní jsem se seznámil na tehdy ještě úplně obyčejném táboře. V dnešní době je to dost jiné, každý tábor musí mít nějaké téma. Někde se třeba loví Pokemóni, někde ryby a jinde si všichni alespoň hrají na agenty FBI. A když dítě hodně zlobí, tak se mu frustrovaní rodiče pomstí za celou tu útrpnou sezónu tím, že ho odloží na pobyt s výukou cizího jazyka.
Říká se, že při práci venku si člověk může pěkně srovnat myšlenky, a možná to tak i bývá, ale já, s psychikou, která se zřejmě nedá úplně zavřít do škatulky, této příležitosti moc nevyužil. Místo toho se mi vybavilo, že jsme se ve škole učili o vzácném díle, které tu pro nás zanechal význačný myslitel Bedřich Engels – Podíl práce na polidštění opice. Nevím proč se tak stalo, zda to bylo kvůli rostoucí únavě nebo částečném úpalu, těžko říct. Mám ale silné podezření, že to souviselo s tou monotónní činností a vzpomněl jsem si na to jen proto, že mi připadalo, že jsem na cestě zcela opačným směrem a že ta ubíjející činnost by mohla vygenerovat novou publikaci – Podíl manuální práce na „zopičení“ člověka.
Pomalu se začalo šeřit a aby toho nebylo málo, tak čím dál víc o mě chtěla pečovat aktivní komáří letka. Zkusil jsem s ní bojovat pomocí odpuzujícího přípravku, který jsem našel někde ve skříni. Tak smrdělo to pěkně, to musím uznat, a opravdu mě ten dotěrný hmyz přestal obtěžovat. A i já si po chvíli na ten podivný zápach použitého postřiku zvykl. Naneštěstí stejně dlouhý čas na adaptaci potřebovali i komáři a opět se na mě vrhli, jen trochu odpočatí a s novou silou. Mimochodem, víte, že krev pijí pouze samičky? Myslím, že to není náhoda!
Již za plné tmy jsem posléze rozrazil vchodové dveře, vyčerpaný, poštípaný, s krvavými mozoly a bolavými zády, zaplul jsem do koupelny a tam jsem tvrdě usnul neklidným spánkem.
