Hlavní obsah
Knihy a literatura

Má žena je v paralelním vesmíru?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Záhady života

Portál k přechodu do paralelního vesmíru

13. 8. 19:00

Některé vědecké hypotézy říkají, že existuje nekonečné množství paralelních světů vedle sebe a v nich každý z nás žije v podobě svých identických dvojčat. Další pak tvrdí, že náš svět navštěvovaly a nejspíš stále ještě navštěvují mimozemské bytosti.

Článek

ÚVOD:

Hrdinové příběhu se nachází ve velice vyspělém společenství. Ovládají nejbližší hvězdné soustavy ve své galaxii. Jejich civilizace žije výzkumem. Těžkou práci zastanou stroje. Lidé se věnují tomu, co považují za užitečné a co je baví.

Vědci zjistili, že v jejich těsné blízkosti existuje paralelní vesmír. Jen někteří z nich jsou vyvolení k přechodu do jiné dimenze. Využívají každou příležitost ke zkoumání jiného světa. Domnívají se, že našli planetu, na které žijí lidé, jejich dvojčata, ale v méně rozvinuté společnosti.

Stále zůstávají nezodpovězené otázky. Jak je možné, že někteří z nich mají schopnost přecházet portálem do jiného světa? Jak tento svět, jejich paralelní dvojče, vznikl a co to pro ně znamená?

Snad najdou odpověď v níže popsaném příběhu.

Má žena je v paralelním vesmíru?

Erap se oblékl do kombinézy z velice lehkého, odolného a nemačkavého materiálu, který zajišťoval proudění vzduchu na těle. Nositel ani nevnímal, že má něco na sobě. Senzory pro snímání životních funkcí, stavu vitamínů a cholesterolu v krvi byly již samozřejmostí, novinkou byl ten pro zjištění spánkové kapacity. Erap však nad touto vymožeností pouze zakroutil hlavou. „Nechápu, na co mi to bude,“ brblal si nevrle pod nos.

Běhalo mu hlavou další lamentování, ze kterého jej vyrušil příjemný hlas inteligence pro styk s extravilánem: „Přepravní kapsle bude přistavena o celé tři minuty dříve, než bylo původně plánováno.“

„No jasně, zase se tam nacpal někdo, kdo má přednost v jízdě, a já se mám teď zbláznit, abych se připravil na cestu včas!“ zakřičel už nahlas do prázdné místnosti. Uvědomil si, že je před schůzkou značně nervózní. Ale proč? Proč jsem tak nervózní? ptal se sám sebe. Nevím, proč tam jdu. Nevím, proč se mnou chce mluvit člověk, který pracuje s Aneluhen.“ Ta plní nějaké úkoly historického bádání. Nikdy jsme o její práci nemluvili. To byla dohoda, kterou jsem respektoval. Nikdy ale se mnou nechtěl mluvit někdo z institutu, kde pracovala. „Tak tedy PROČ?“ zakřičel už zase nervózně do prostoru.

Konečně byl připraven na cestu. Všechny domácí inteligence zaregistrovaly špatnou náladu majitele a zrychlily své úkony tak, aby jej co nejlépe a včas připravily na setkání. Erap nakonec zjistil, že tři minuty nejsou tak mnoho času, aby mu to zkomplikovalo cestu z domova, který opouštěl pouze výjimečně. Nastoupil do pohodlné kapsle. Již včera zadal správci domácnosti údaje o času a místě setkání.

Kapsle se vydala spletitým systémem spojovacích cest tak, aby dorazila na místo setkání přesně v uvedenou dobu. Systém se nikdy nespletl, buď zpomalil, nebo zrychlil. Ale v cíli byl vždy přesně v dobu, kterou měl uvedenou v zadání.

Ředitel Historického institutu přivítal Erapa velmi srdečně. To bylo podezřelé, protože se osobně nikdy neviděli. Erap zpozorněl, samotné pozvání bylo zvláštní a teď ještě ta přehnaná srdečnost, která mu byla u cizích lidí vždy podezřelá. „Co je s mojí ženou?“ zeptal se proto bez okolků.

„Ano, budeme mluvit o doktorce Aneluhen,“ přešel do ustaraného tónu šéf institutu.

„Tak už mě nenapínejte,“ naléhal Erap.

„Vaše paní, doktorka Aneluhen, je služebně mimo…“

„Musí být hodně zaneprázdněná, když se s námi již delší dobu nemůže spojit,“ vpadl mu Erap do řeči. „Já jsem jenom manžel,“ pronesl ironicky, „ale má doma ještě dítě, které čeká každý den, že uvidí maminku.“ Erap byl stále uštěpačnější.

„Ona vám před odjezdem neřekla, proč s vámi nemůže po dobu své nepřítomnosti komunikovat?“

„Znáte ji. Je samé tajemství. Já to respektuji, a když jí na tom tak záleží, tak ať si hraje na tajemnou. Ale jestli má nějaký problém, tak nechápu, proč se neozvala.“

„Křivdíte jí. Vaše paní se účastní přísně tajného projektu.“

„Něco takového ještě existuje? Prosím vás, jaké přísně tajné projekty? Poslední válka skončila před tisíci lety, ani nevím, kdy to bylo.“

„Potřebuji, abyste se zavázal mlčením. Náš rozhovor je velice důvěrný.“ Když viděl, že se Erap k ničemu takovému nemá, snažil se mu vysvětlit podstatu celého problému. „Doktorka Aneluhen zdědila po předcích vlastnosti, které má jen několik málo jedinců. Pochází z rodu vládců. To jistě víte?“

„Aaale… kdo se tím dnes ještě zabývá?“ mávl rukou Erap.

„Vím, že jste fyzik a ve svém oboru jste dosáhl mnoha skvělých výsledků. Opravdu chápu, že toto pro vás není podstatné. Vaše žena se však zabývá historií.“

„Ano, často jsme o tom mluvili. Je pravděpodobné, že má vztah k historii, protože její předkové se dají doložit několik tisíc let zpátky.“

„Nejen to, ona pochází z rodu vládců, kteří disponovali výjimečnými vlastnostmi…“ chtěl pokračovat ve vysvětlování ředitel.

„Jistě. Loupili a vraždili ve velkém. Na to ti druzí neměli žaludek. Natolik jsem se s naší historií seznámil, že toto bych věděl,“ skočil Erap řediteli institutu opět do řeči, protože měl v hrudi stále to nepříjemné sevření i když se snažil nedat na sobě nic znát.

„Vidíte historii z pohledu člověka, který si násilí ani neumí představit, natož aby jej sám prožil. Již tisíce let lidé nemají potřebu závidět, bojovat, nebo dokonce někoho zabíjet, protože jsme ovládli tak velký prostor vesmíru, že máme všeho nadbytek…“ Ředitel chtěl sice pokračovat, ale Erap se opět zachoval nezdvořile. Najednou chtěl mluvit, protože se začínal bát toho, co mu ředitel institutu chce říct. Nevědomky stále odkládal ten moment, kdy se dozví něco špatného o ženě, kterou z celého srdce miloval. Začal se chovat nelogicky, což se může lidem, kteří nejsou zvyklí na krizové situace, stát. Jeho mozek pracoval překotně. Jedna myšlenka střídala druhou, proto měl potřebu mluvit a mluvit.

„Já jsem fyzik, vím lépe než vy, proč jsme tam, kde jsme. Pro mě je násilí opravdu cizí pojem. Proč se vy, historici, stále vracíte do dob, kdy se lidem na jedné malé planetě muselo žít hodně zle. Ta doba se již nikdy nevrátí. Jsme mnohem dál, musíme řešit jiné problémy. Blíží se střet galaxií a my víme jen velice okrajově, jaké to pro nás bude mít důsledky. Pokud bychom žili stále jen na jedné planetě, tak se nám nic nestane, ale my již ovládáme většinu galaxie a ta se celá rozhodí. Znalosti z historie lidí nám nepomohou. My musíme znát historii kosmu! A to je fyzika…“

Tentokrát jej zastavil pokynem ruky ředitel: „Vraťme se k vaší ženě.“

„Ano, vraťme se k Aneluhen. Kde vlastně je? Ale tentokrát bez přednášky o historii, prosím.“ Erap se dostal do opačné polohy vyplývající z jeho zoufalství, kterému začínal propadat, a proto místností zaznělo nekompromisně: „Chci vědět, co se děje s mojí ženou!“

„To je to, co vlastně vůbec nevíme, právě proto, že s ní nemáme žádné spojení.“ Po krátké pauze, kdy místností zavládlo napjaté ticho, zazněla otázka člověka, který se snažil logickým myšlením pochopit, co mu tady vlastně ten muž naproti němu sděluje: „A kde byla naposledy, když jste o ní ještě věděli?“

„Tady v této kanceláři. Seděla tam, kde sedíte právě teď vy.“

„A… kam odtud odešla?“ Erap stále nechtěl přijmout složitost situace.

„Abych vám mohl vysvětlit, kde je, potřebuji, abyste se zavázal mlčením a také abyste si vyslechl tu moji přednášku až do konce.“

„Dobře, slibuji, že již budu trpělivější a vyslechnu si vás. Snažte se však být stručný,“ žádal Erap ředitele, když mu podával kartu mlčenlivosti s potvrzujícím otiskem.

„Budu se snažit, je to však velmi složité a situaci nelze popsat několika větami,“ ředitel se zadíval Erapovi do očí. Ten již sveřepě mlčel, ředitel mohl tedy pokračovat: „Většina vládců v minulosti ovládala své poddané, protože měli vlastnosti, které jiní neměli. Oni se totiž uměli domlouvat s Bohy.“ Erap stále mlčel, i když to pro něj začínalo být hodně těžké. „Vaše žena je potomkem vládců, kteří měli tyto vzácné schopnosti. Zjistili jsme a také jsme si ověřili, že je to dědičné.“

Místností zašumělo nevěřícně Erapovo: „Co je dědičné?“

„Přece ty schopnosti. Dnes již víme, že se nejednalo o Bohy, ale o vyspělou civilizaci z jiného, paralelního světa, z jiné dimenze.“

„Vy se umíte domluvit s vyspělejší civilizací v paralelním světě?“ kroutil nevěřícně hlavou Erap.

„Bohužel ne,“ povzdechl si ředitel institutu, „odmlčeli se již dávno a my nevíme proč.“

„A na tom pracuje moje žena?“

„Dá se říct. Jenom s tím rozdílem, že dnes jsme ve spojení s paralelním světem, ve kterém žije civilizace, která je proti nám naopak značně zaostalá,“ pokračoval smrtelně vážně ředitel institutu, „rozdíl mezi nimi a námi je tak asi… dvanáct tisíc let.“

„A vy jste s nimi navázali kontakt? Pokud vím, tak pro spojení s paralelním světem je potřeba vyvinout energii vysílající tak silný paprsek, jaký ještě neumíme vytvořit.“

„Ano, navázali. Proto vám znovu opakuji, zapomeňte na poznatky současné vědy. My pořádně nevíme, jak spojení funguje. Ani nevíme proč. Pouze prostřednictvím několika málo jedinců, kteří zdědili výjimečné vlastnosti, se s ním umíme spojit. Sebevyspělejší technika je nám v tomto případě k ničemu.“

„A Aneluhen je jednou z nich?“

„Přesně tak.“

„Proč s ní nemáte spojení?“ Erap již začínal tušit velký problém.

„Zůstala tam.“

„Ona zůstala v paralelním světě?“ skoro zakřičel vyděšený manžel ženy, která byla podle jeho znalostí fyzikálních zákonů světa někde v nenávratnu.

„Přesně tak. Existuje způsob, jak se vyvolení jedinci dokáží přemístit do paralelního světa.“ „Chcete říct, že moje žena se přemístila do paralelního světa a zůstala tam?“ znovu nevěřícně opakoval Erap.

„Zatím,“ snažil se zlehčit problém ředitel.

„Kdy se měla vrátit?“

„Už tady měla být…“ hlesl ředitel. Bál se vyslovit krutou pravdu, ale nakonec mu nic jiného nezbylo, proto dodal: „Několik měsíců.“

„Nesnažte se mi namluvit, že neznáte způsob, jak ji dostat zpátky, když jste ji přemístili tam!“ „Jako vědec jen stěží pochopíte způsob přemisťování z našeho světa do toho jejich, zejména když vlastně vůbec neznáme podstatu. Nevíme, proč máme spojení s paralelním světem. Ani nevíme, proč právě s tímto ano a s žádným jiným ne.“

„Zkuste to,“ vybídl Erap ředitele.

„Dobře, ale přerušte mě, pokud nebudu srozumitelný. Vyšší dimenze se v našem třírozměrném prostoru jeví jako rotace, které nejsme schopni vnímat. Jen rozkmitané elementární částice se mohou otáčet v námi vnímaném prostoru a umožnit přechod do vyšší dimenze a jejím prostřednictvím do paralelního světa.“

„Hm, obyčejné kvantové provázání částic,“ pokrčil rameny Erap, „to není nic nového. Již dávno před námi spočítali naši předci čtvrtý, pátý… až jedenáctý rozměr. Bůhví, kolik jich vlastně je. Existence dalších a dalších rozměrů nám vytváří teoretické předpoklady pro volné přecházení do paralelních světů. Zatím jsme ale jejich existenci jen vypočítali. Nikdo tam ještě nebyl a nemůže ho potvrdit,“ zdůraznil fyzik. „Předpokládáme, že paralelních světů může být nekonečné množství. Jsou to všechno jen a jen výpočty. Nenazval bych to ani teorií, protože zatím nemáme žádné vědecké podklady pro takováto tvrzení…“ Erap se odmlčel.

„Kvantová provázanost částic je v tomto případě jen východiskem,“ nenechal se zviklat ředitel. „Všichni víme, že třírozměrný prostor, který vnímáme, je nepravidelná koule a jím prochází všude přítomný čas.“

„Stále nic nového,“ kroutil hlavou Erap, když viděl, že ředitel přerušil svůj výklad, jako by se chtěl přesvědčit, jestli má pozorného posluchače.

„Ano, jenže teď se musíte odpoutat od světa vědy a přijmout, že existuje něco, co nedokážete vypočítat, popsat, dokázat.“

„A copak to je?“

„Mluvil jste o provázanosti částic. Víceméně se také domníváme, že principem je poznatek, že elementární částice se mohou vyskytovat na několika místech současně. A protože i člověk je složený z elementárních částic, platí to i pro něj. Kvantové objekty mají všelijaké možnosti. Z kmitání se umí změnit v pevný bod v prostoru…“

„To by ale byl kolaps vlnové funkce…“ skočil mu do řeči skeptický Erap.

„Ano,“ usmál se vítězoslavně ředitel institutu. „My však již víme, že vlnová funkce nikdy nekolabuje. Pak se kmitající částice mohou měnit v pevné body současně v řadě paralelních vesmírů, které se větví z toho našeho.“

„To ale přece nikdo nedokáže ovlivnit,“ brzdil přesvědčivý výklad ředitele Erap. „Celé generace fyziků se o to již pokoušely a nikdy se to nikomu nepodařilo. Ani veškerá nám doposud známá energie nedokáže elementární částice rozhýbat na kmitočet, který bychom uměli ovlivňovat.“

„Protože na to jdete pouze vědecky. Snažíte se vytvářet energické gejzíry, a přitom všechno dokáže nahradit nejvyšší lidský cit – LÁSKA. Láska může totiž za určitých podmínek vytvořit tolik energie, že všechny elementární částice se rozkmitají synchronně, a protože jejich kmitání je poháněno touto vytvořenou energií, může se konkrétní bytost naplněná láskou pohybovat prostorem a časem. Může měnit čas na prostor a prostor na čas nebo na lásku. Čas na energii nebo na hmotu. Láska tuto bytost spojuje se všemi prostory tím, že roztočí spirálu času, která otevře bránu. A pak hrstka vyvolených dokáže přejít z prostoru do prostoru.“

„To jste mě tedy rozesmál,“ mávl rukou Erap. „Je to nesmysl! Přeměnit čas na hmotu nebo na energii? Nebo dokonce na lásku? Hodně jste popustil uzdu své fantazii.“

„Přesně tak, vypadá to jako nesmysl. Ale funguje to. Musíte připustit, že i vy fyzici umíte obejít čas, když využíváte k přesunu na galaktické vzdálenosti zakřivení časoprostoru.“

„Ano, ale neměníme čas na jiné funkce. Pouze jsme se vyhnuli nutnosti překonat rychlost světla tím, že využíváme záhyby v časoprostoru pomocí silné gravitace a v jakési kosmické bublině se pohybujeme jakoby nadsvětelnou rychlostí.“

„I když rychlost světla překonat nelze?“ dělal překvapeného ředitel institutu.

„Vždyť říkám, že jsme tuto nemožnost obešli.“

„Ano, ano. Vím. To, zda se jedná o posun v čase, je věčný spor mezi fyzikou a filozofií. To tady však řešit určitě nechceme.“

„Přesně tak, vraťme se k našemu problému,“ rychle souhlasil již opět netrpělivý Erap.

„Vše, co jsem vám tady řekl, existuje objektivně. Člověk na to nemá žádný vliv, včetně lásky. Citu, který má pouze člověk. Cit, bez kterého přemisťování není možné, ale který nedokážeme ovládat. Láska prostě je, anebo není. To nemůžete popřít,“ usmál se nad svým nevyvratitelným argumentem ředitel institutu.

„Láska a věda… to přece spolu vůbec nesouvisí,“ bránil se přijmout tuto teorii Erap. „Jako člověk, který miloval a miluje, bych si nikdy nepřál, aby do toho měla věda co mluvit.“ „Naprosto s vámi souhlasím, lásku nelze vědecky popsat. Nelze ji zajistit ani pořídit, jak jste právě řekl. Věda do toho nemá co mluvit. Láska buďto je, anebo není. S tím se opravdu nedá nic udělat,“ souhlasil ředitel institutu.

Oba muži se na chvíli odmlčeli. Jeden přemýšlel o tom, co právě slyšel, a druhý čekal, až si vědecky založený fyzik připustí, že může existovat něco, co nelze popsat, změřit, zvážit nebo vypočítat. Přitom objektivně existuje a provádí nevysvětlitelné procesy.

„Máte nějakou představu, jak se vrátí zase mezi nás?“ přešel do reality Erap.

„Máme řešení.“ Ředitel institutu se konečně dostal k tomu, o čem chtěl mluvit. „Musíte však zvážit všechna rizika.“ „Pokračujte, pane řediteli,“ vybídl jej Erap, „dnes mě již nemáte čím překvapit.“

„Jistě jste z mého vyprávění postřehl, že schopnost přemisťovat se mezi dimenzemi je dědičná. Pouze přímí potomci vládců, kteří tyto schopnosti měli, je mohou využívat. Pravdou je, že vše, co jsme si tady řekli o přemisťování mezi paralelními světy, jsou pouze naše domněnky. Ve skutečnosti vůbec nevíme, JAK a PROČ to celé funguje,“ kroužil opatrně kolem horkého problému ředitel. Erap mlčel, protože nevěděl, kam ten člověk míří. Lépe řečeno, tušil, ale odmítal to přijmout. Ředitel tedy chtě nechtě musel říznout do bolavého místa: „Vaše žena je jedináček, nemá pokrevní příbuzné, ale má syna. On je jediný, kdo může pomoci. Je pravděpodobné, že má stejné schopnosti jako jeho matka.“

Nastalo napjaté ticho. Erap nevěřícně zíral na člověka, který mu před malou chvílí oznámil, že Aneluhen je někde v nenávratnu, a teď ještě toto? „Přišel jsem o ženu a mám přijít ještě o syna?“ nechtěl věřit svým uším zaskočený Erap.

„Ale taky můžete mít oba. Nebo jste se smířil s tím, že svou ženu už nikdy neuvidíte?“ „Vůbec nevíte, co s ní je. Možná žije, možná ne. Nemůže se vrátit, tak to pro mne vyjde nastejno.“

„Jenže ona se může vrátit. Když se nám podaří u vašeho syna vyvolat silné emoce, tedy lásku k jeho matce, může ji přivolat…nebo přejde za ní do paralelního světa… spolu se pak mohou po určitém čase vrátit. Nebude to jednoduché. Malé dítě ještě v sobě neumí vyvolat dostatečně silné emoce jako zdroj energie pro roztočení spirály času. Jsem dokonce přesvědčen, že přemístění se podaří jen ve chvíli, kdy budou stejné emoce i u jeho protějšku. Jinak nebude přemístění s největší pravděpodobností možné. Je zde i jisté nebezpečí.“

„Neříkejte,“ skoro štěkl ironicky Erap, „tam jich bude.“ Záporně vrtěl hlavou. „Ne, to nemohu připustit.“

„Může se stát, že k přemístění dojde, ať s tím budete souhlasit nebo ne. Pokud se totiž současně setká láska matky k dítěti se steskem dítěte po matce, dojde k přemístění slabšího jedince k silnějšímu, tedy dítěte k matce. Opačně to není pravděpodobné.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz