Článek
Samozřejmě, kdyby se člověk měl dožít sta let, tahle touha by měla nějaké podmínky. Především přijatelné zdraví a co nejméně omezená pohyblivost. Jistě, nějaké to píchnutí, či dloubnutí v kloubu člověk unese, ale setrvalá bolest, či dokonce nemožnost samostatného pohybu zřejmě není to, oč by člověk stál.
Další podmínkou by asi bylo zachování velmi blízkých vztahů, ať už přátelských, nebo příbuzenských a také partnerských. Století lidé jsou stále vzácnou výjimkou, čelí tedy nutně umírání blízkých, mnozí dokonce přežili i své potomky, přesto, že jejich potomci nezemřeli mladí. Jistě, zůstávají ještě vnuci. Ti jsou už úplně mimo čas takto starých lidí, vytížení sami sebou, svou prací, svými dětmi.
Stovka je, zdá se, takovou pomyslnou metou průměrného lidského věku. Pokud by ho lidstvo většinově dosáhlo, mělo by to vůbec smysl?
Pro společnost jako celek určitě ne. Už teď jsou senioři neustále obviňováni z toho, že jsou zátěží pro společnost, byť se dožívají v průměru sotva osmdesátky. Na to jsou samozřejmě tabulky a statistiky, kdy se průměrný věk mírně liší, ale ty jsou v podstatě bezvýznamné.
Donedávna byla výše průměrného dožití jedním z hrdých ukazatelů vyspělé společnosti, který se v poslední době změnil spíše ve strašáka. Nedaří se totiž docílit toho, aby se většina lidí dožívala vyššího věku ve zdraví a v dobré kondici.
Tedy politici se snaží hrát hru na to, že ano, a na základě toho posouvají věk odchodu do důchodu. Nesmyslně a bezohledně, staré, natož nemocné staré nikdo zaměstnávat nechce. To by ale byl jiný článek.
Zatím se sta let, ba i více, dožívají jednotlivci. Ti se mění v jakési malé celebrity, píšou se o nich články, jsou oslavováni, regionální politici se s nimi rádi zvěčňují na fotografiích, když přicházejí s kyticemi gratulovat. Také je s oblibou studují vědci, aby přišli na to, že zase nic, žádný univerzální lék na dlouhověkost zase nenalezli.
Životospráva i místo života, prožitého do stovky, se liší, ba co víc, mnozí století nejsou zrovna vzorem zdravé životosprávy, spíše naopak. Někteří jsou na sladké, jiní si rádi dopřejí skleničku alkoholu.
Občas zahlédnu nějakou reportáž o těchto lidech, nebo se objeví článek o nich, většinou z oslavy narozenin. Jsou obklopení lidmi, kyticemi, ani dort obvykle nechybí. Jenomže to je jeden, výjimečný den. Narozeninový.
Co však skrývají ostatní dny? Jsou tito století opravdu obklopeni pečujícími a milujícími lidmi, nebo jsou ve skutečnosti osamělí? Někdo jim přinese čaj, nebo oběd a poté si jde rychle zase po svém?
Na kamery a otázky novinářů odpovídají s úsměvem, prý jsou spokojení. Možná ano, možná ne. Osobně nikoho takového neznám. Znám několik lidí, kteří se stovce pomalu, ale jistě blíží. Snaží se, to je pravda. Rozum dosud slouží, takže hodně čtou, dívají se na televizi a o moc víc toho nemají, pohyblivost je omezená, ale stěžují si, že je nikdo nikam bez dozoru nepouští. Ve jménu dobra jsou kdesi zavřeni, hlídáni, protože co kdyby se jim něco stalo.
Nesmí se svobodně rozhodnout zariskovat osamocenou procházku, utéct pochopitelně nemohou, a jsou tedy odkázáni na milost svým dobrodějům. Protože nikdo vlastně nemá čas je doprovázet, sedí ve svých křeslech a chátrají.
Po téhle stovce tedy opravdu netoužím. Jaký je to rozdíl oproti mým prarodičům. Ti se sice dožili pěkného věku okolo dnešního průměru, zdaleka ne stovky, ale do posledních dnů byli aktivní. Měli domeček, zahrádku, nějakou tu slepici, v neděli se vypravili do kostela. Nikdo jim nebránil v pohybu a co už sami nezvládli, tam rodina pomohla. Úctu k nim vyjadřovali blízcí tím, že jim nikdo nepředepisoval, co mají, nebo nemají dělat, co smí, nebo nesmí, ani je nikdo nevychovával. Když se něco nepovedlo, ostatní to bez reptání napravili.
Jednou, budeme-li mít to štěstí a dožijeme-li se toho, budou z nás také senioři. Možná by bylo dobré už teď na to myslet a chovat se ke starým tak, jak bychom chtěli, aby se okolí chovalo k nám, až budeme staří.
Stojí snad někdo, pokud rozum slouží, o to, aby ho někdo na stará kolena vychovával, omezoval a poučoval? Ne. A vážení, pokud mě tedy nebude skutečně nutné zbavit svéprávnosti, ta zlomená noha na procházce a případná následná smrt je moje riziko.
Rčení, že starý člověk je jako dítě a podle toho se s ním musí jednat, je urážlivé a společnost by se neměla k ničemu takovému snižovat. Vždy se najde ta správná cesta, jak skloubit péči nebo pomoc, s úctou k člověku. Byť senior, je to pořád člověk, který má právo na svou svébytnost.
Možná bude přibývat stoletých, ale nesmí to být za cenu toho, že je budeme doslova omezovat na svobodě ve jménu jakéhosi pseudodobra.
