Hlavní obsah
Umění a zábava

Army woman

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Seznam.cz

Armáda

Pokračováni rodinného povolání. Život dvou žen sloužící u armády a obětování pro přítelkyni.

Článek

Army woman. Armádní žena.

Narodila jsem se v rodině, co byla u armády. Táta důstojník u vzdušné obrany, matka pracovnice na posádce, kam byla přeložená po narození mě a mého bráchy.

Proto jsme byli vedení k morálce, úctě k vlasti a lidem.

Od mala jsem měla ráda tři věci - sport, hudbu a zbraně. Táta byl fanda zbraní a měl velkou sbírku různých zbraní, které jsme mohli jen obdivovat. Byly pod zámkem, byly drahé, ale hlavně, aby je někdo neodcizil.

Učil mě střílet nejdřív do krabic ze vzduchovky, pak následovaly menší a užší předměty. Až v pozdějších létech mě konečně vzal na střelnici, kde jsem si vyzkoušela střelbu ze skutečné zbraně. Já byla tak šťastná. Věděla jsem, že mé povolání po ukončení střední školy bude u armády.

Od mala jsem chtěla být nejlepší, lepší jak kluci a můj brácha měl neskutečné nervy, když mě nemohl překonat a zvítězit. Jediné, co zvládal na výtečnou, byl sjezd na lyžích, to jsem neměla ráda. Moje láska byly běžky a puška na ramenou. Pak po dovršení dospělosti mě zaujalo výsadkářství. Dokud jsem studovala, byla jsem u Svazarmu a věnovala se nové lásce, padáku.

Sport byl můj život.

Po skončení střední školy jsem nastoupila k armádě. Studium a pak přidělení k posádce - radisté. To mě ale moc nebralo. Já toužila po práci u výsadkářů. Denně, I když byl jen krátký čas, jsem byla v tělocvičně. Pořád jsem chtěla být nejlepší. Chodila tam i kamarádka ze studia a dřely jsme.

Chtěly jsme být lepší jak kluci a dařilo se nám. Po čase mě i kámošce bylo doporučené studium na Vojenské akademii, v Moskvě. Naše životy s kámoškou pokračovaly a soutěžily jsme společně. Po ukončení akademie nás rozdělily, ale přátelství, i když jen písemně, trvalo dál.

Nejdřív jsem dělala politického pracovníka na Vysoké letecké škole. To jsem měla chuť ukončit práci v armádě. Jenže táta to nedoporučil a já jsem se konečně dostala k zvláštní tým – výsadkářům. Můj život se pak stal nádherný. Dosáhla jsem svého cíle.

Byla jsem vybraná do týmu na MS ve skoku padákem. Ten nádherný pocit při odevzdání medaile a titul MS na přesné přistání byl náplast za vše, za dřinu, za obětování k sportu, ale hlavně bylo to poděkování rodičům, že mě podpořili v mých zájmech.

Nezapomněla jsem na běžky a na sport. Běžky, karate a nový sport, lukostřelba, mě braly všechen volný čas.

Nestěžovala jsem si, byl to můj životy o nic víc jsem se nesnažila. Nezajímaly mě diskotéky nebo pijácké party bývalých přátel ze studia na střední škole.

Jejích zájmy byly pro mě cizí. Alkohol a drogy mi nic neříkaly.

Nikdy jsem to neuznávala, a když jsem se dozvěděla, jak dopadli někteří, měla jsem odpor k tomu zlozvyku. Zkazit si život nebyla moje priorita. Má priorita vždy byla být nejlepší.

Nejvíc jsem měla ne právě nejlepší náladu, když maminka pořád říkala…kdy nám představíš svého přítele… Ještě že táto byl rozumnější a pokaždé mamince říkal,…Je to její život a ne naše touhy co má a jak má vést svůj život… Proto byl mi bližší jak maminka. To brácha byl maminky miláček.

Vystudoval VŠ elektronickou. Jeho zájem byl a točil se kolem armády , ale byl to výzkum a výroba dokonalejších zbraní. Jeho nikdy nezajímal sport.

Jediné co jsme měli společné byla hudba. Tak já byla miláčkem tátu a brácha maminky. Pokaždé jsem matce říkala… hele mami vnoučata Ti zařídí brácha , víš? ,že má přítelkyni? tak si začni zvykat na nevěstu… Měla jsem pak klid. Po čase rodině brácha oznámil, že chce se oženit a také, že přivede svou nastávající představit ji. Matka se nevěděla dočkat nastávající nevěsty.

Její otázky neměli konce, byla jak detektiv, vše chtěla vědět, co dělá, co se vyučila atd. Všichni jsme se smály. Ale byla hodně spokojená. Nastávající nevěsta vystudovala oděvní průmyslovku a věnovala se návrhům oblečení jak pro ženy tak pro muže. Když se vzali matka byla jako zkušební panák.

Já měla konečně klid a matka měnila své oblečení podle manželky syna.

Mě nejvíc vyhovovala uniforma. V té jsem byla svá..

Jednou se stalo, že na mimořádné akci jsem se potkala s kámoškou. Taky se vypracovala na zvláštní úkoly.

Zase jsme byli spolu a svůj volný čas jsme věnovali sportu a někdy zajeli na tanec.

Byli to zase té nádherné přátelské časy.

Hodně se mi líbilo jak dokázala nádherně si vy pěstovat svou postavu, nepřehnaně, ale pro oči hodně hezkou.

Někdy, když zbyl čas jeli jsme na kafe ,jsem se jí ptala jak to vypadá s jejím dalším životem. Zda má přítele, nebo přítelkyni, zda chce mít v budoucnu děti a jak dlouho chce zůstat u armády.

Nejdřív dlouho byla zticha, vypadalo to ,že hodně přemýšlí, ale pak co jsem nečekala řekla… Šárko já jsem jiná, ale manžela nikdy nebudu mít a děti totéž, nebo mě se líbí holky. Jsi první člověk co to o mě ví a doufám, že to tak i zůstane…

...Jitko, vždyť mě znáš tak dlouhou dobu, myslíš , že jsem se změnila, že bych dovedla podrazit a zneužit Tvé informace. Já mám málo přátel, většinu jsou už ženatý nebo vdané a času mám hrozně málo. Můj život je armáda a vše co k ni patří…

Nikdy bych nezradila svou fantastickou kámošku, za nic na světě, nebo přátelství skutečné si ctím víc jak vše ostatní. Věř mi….

...Šárko, proto jsi pro mě ten nejlepší člověk, kterého si ctím…

Jedině naše vojenské tajnosti zůstali vždy skryté v našem srdci i v mysli.

Naše přátelství se čím dál víc zdokonalovalo. Byli jsme jak jedna duše, chápali jsme, kdy chce být člověk sám, věděli číst z očí a svým objetím jsme dokázali dát pocit bezpečí.

Proto, že jsem měla vyšší hodnost při jedné akci jsem byla velící důstojník. Jitka neměla s tým problém, jen trochu bylo vidět, že jeden z mužů měl jiný názor, ale neřekl to otevřeně jen když byli kluci samotní.

Když jsem jím jela obeznámit o další akci, slyšela jsem ho. Po skončení jsem mu řekla ať jde se mnou.

Když se Ti nelíbí mé vedení, hned zítra nahlásím, Tvé ukončení a nikdy víc se nezúčastníš společných akci. Nemůžu Ti důvěřovat. Teď můžeš jít nahlásím Tvé ukončení a zažádám o nové instrukce.

Ráno se všichni překvapeně na mě dívali, proč musí jmenovaný odejít.

Mé rozhodnutí o odjezdu odsouhlasilo vedení pluku.

Dnes se končil úkol tak jsme se těšili domů, ale stalo se to co nikdo nečekal.

Jitka měla hodně špatné zranění a vypadalo to na ochrnutí. Hned jsem zabezpečila odvoz do naší krajiny.

My jsme zatím zvládli úkol nám daný v pořádku.

Po návratu jsem hned jela do nemocnice, kde mi potvrdili, že se jedná o ochrnutí ruky, utrhnutá šlacha v rameně, ale že noha od kolene musela být amputovaná. Nechápala jsem proč?

Pak mi lékař dal odpověď…. Nepřiznala se Vám, že má silnou infekci , štěstí má , že se dostala včas do naších ruk. Jinak jí hrozila otrava krve a konec.

Když jsem odcházela od lékaře tekli mi slzy a vyčítala jsem si jak to, že jsem to nepostřehla. Vždyť mám vystudovanou psychologii, abych vždy věděla pomoct, kdyby nastal nějaký případ, či už psychologický nebo tělesný.

Musela jsem zvládat vše po stránce zdravotní, abych dokázala zabezpečit života schopnost jednotky a svých členů. Někdy jsem pro svou jednotku byla jak máma, přítel a velitel.

Kluci věděli, že ze vším se mohou obrátit na mě. To jsem si na jednotce nesmírně ctila. Byla bych za ně obětovala i svůj život. A ony to věděli.

Musela jsem chvíli postát před místnosti kde ležela. Nesměla mě vidět uplakanou. Poprosila jsem zdravotní sestru ,abych se mohla opláchnout.

Pak jsem jela za ní.

Byla bledá a uplakaná. Chytla jsem ji za ruku a prosila…Proč jsi mi to nedala malým náznakem , abych Ti pomohla dřív. Vím jsi jak já, nikdy neukážeš svou bolest, ale zde to bylo o život…

...Šárko právě proto, že Tě znám a jsem trochu jako Ty, nejsem úplně Tobě podobná, taková se už nenarodí. Jsi výjimeční člověk, to co já nikdy nebudu. Hlavně už teď ne.

Můj život u armády končí a sedět někde v kanceláři, to bych nedala. Požádám o výsluhu a budu se učit žít, klasický život.

Tak to Ti Jitko nikdy nedovolím, odejít od armády co je Tvůj život jak můj!!

….Půjdeš na posádku a budeš vybírat brance, co se nebojí položit ani svůj život v akci.

Vím, že vybereš té nejschopnější, které si pak vycvičím sama.

Nikdy nechci tohle už slyšet, jsi můj nejdůležitější člověk v mém životě. Teď mi řekni něco o rodině, abych je mohla informovat o Tobě, také mi řekni až máš přítelkyni o které nevím, aby taky věděla co je s Tebou a ať se nebojí o Tebe, nebo Ty to dáš. Jsi statečná a máš bojovného ducha…

...Šárko, rodinu už nemám, zavrhla mě jak zjistili, že jsem na holky a přítelkyně mě opustila už dávno…

..Jitko, teď jsem Tvá rodina já a nikdy Tě neopustím, jsi jak jsem řekla ,ten nejdůležitější člověk v mém životě. Teď se snaž být co nejdřív v pohodě. Vždy budu zde, jen když budu pryč ,budeš na mě čekat a já se budu těšit zase domů za Tebou….

...Pak skončíme společně, ale tu dobu vydržíme, pak požádáme o výsluhu. Hlavně je, že žiješ. Ruka bude v pořádku tu po operaci rozhýbeme a noha bude od kolena cizí a to mi nevadí.

Zasmála se. …jediné mi prosím vysvětli proč jsi chtěla umřít ? Vždyť jsi ten nejlepší lékař co znám. Věděla jsi, že ti hrozí odchod ze světa…

…Šárko chtěla jsem dokončit akci, vím, že jsem udělala chybu, ale i to se stává a chtěla jsem být do konce s Tebou. Zamilovala jsem se do Tebe, ale bála jsem Ti to říct, že Tě ztratím. Viděla jsem, že odumírá mi noha, nebo jak jsem se ošetřovala viděla jsem mrtvé částí, kolem kotníku. Něco mě uštíplo a dostala se mi tam infekce na co jsme neměli nic. Teď prosím na to nemysli. Jediné co Ti mohu říct, mám Tě hrozně ráda…

...Dobře Jitko, jsem ráda, že jsi mi to řekla, nebo i já Tě mám moc ráda, zvykla jsem si na Tebe a hrozně moc jsi mi chyběla, když si byla odvelená…

Teď musím jít a pokaždé i když jen na malou chvilku budu zde u Tebe a jak Tě pustí z nemocnice přestěhuješ se ke mně. Mám velký byt tam nám bude dobře….

… Šárko a dovedeš si představit život se ženou? Odpověz mi upřímně, prosím, pak můžeš jít…

… Jitko naučím se, nebo když máš někoho tak ráda jak já Tebe, je to snazší, když vím, že i Ty mě máš ráda…

Pak jsem se rozloučila polibkem, byl to první co jsem někoho políbila z lásky.

Jak jsem pocítila její rty, cítila jsem něco nepoznané. Její obejmutí bylo silné.

Když jsem přijela domů, spánek na mě nepřicházel a tak jsem přemýšlela jak zabezpečit práci pro Jitku na posádce zde, aby ji nikam jinam neodvedli.

Udělala jsem pak vše co bylo v mých silách.

Pak mi velení oznámilo, že vše zařídí, aby zde zůstala, když ukončí léčbu.

Léčení si vyžádalo dlouhou dobu a já se snažila jak ji přepustili z nemocnice o rehabilitaci u mne a donesla jsem vše co bude potřebovat, když nastoupí na posádku.

Její příchod se uskutečnil až když dostala protézu. Naučila se brzo chodit s ní.

Měla jsem radost. Pomalu jsem se učila žít se ženou. Nevyžadovala ode mě věci, které jsem neznala, ale časem jsme koukali na video o ženském spolužití. Nejvíc mě dalo zabrat trpělivost oznámit to mým rodičům. Odkládala jsem to, ale Jitka trvala na tom, aby to má rodina věděla, aby se nestalo to co jí. …Šárko rodiče to musí vědět, jen tak najdu klid v duši….

Na mé štěstí mé rodiče to přijali v pohodě. Táta i teď byl fantastický…dcerko nám záleží na Tvém štěstí, je nám jedno kdo Tě šťastnou udělá a když cítíš, že to bude Jitka tak máš naší podporu.

Na začátek jí pomůže Tvá maminka je v tom dobrá, dělala to dlouhé léta. Ale jak koukám na Jitku zvládne to hravě…

Ten den přijel i brácha se svou manželkou a synkem.

Od první chvíle si padli s Jitkou do oka. Ale nejvíc se líbila Jirkovi, bráchou syn, pořád se ptal na věci co bych nedokázala ani já odpovědět. Jitka to zvládla , co jsem byla hodně překvapená.

Já s tátou jsme přebírali věci pracovní, ptal se na její zranění, jak to, že jsem to nepoznala.

Darmo jsem vysvětlovala, že je celá já a že dokáže položit život, aby akce přeběhla v naprostým pořádku.

Když ukončili návštěvu byli jsme obě šťastné. Jitce stékali slzy a třes se jí hlas,…Šárko máš skvělou rodinu, to co já nemohu říct, Tvůj táta je fantastický člověk a Tvá maminka má tak laskavou duši.

Tvůj brácha je skvělí muž, to jsem nečekala. …

….Poslouchej Jitko, teď je to i Tvá rodina a vše společně zvládněme ještě těch pár let, dokud si požádáme o výsluhu…

Ten den jsem dala lůžka spolu. Náš polibek byl dlouhý a pak jsem ji vzala do náruče a usnuli jsme ve společném objetí.

Také jsem podala žádost o ukončení na misích v zahraničí. Povedlo se mi to a schválili až po delší době.

Po 20 letech jsme požádali o výsluhu. S pomoci mých rodičů a bráchy jsme postavili domek kousek poblíž bráchy. Bratrův syn byl denně u nás a pomáhal nám v zahradě. Jeho slova nás vždy rozesmáli…. Musím zde být často, nemáte zde mužského tak jsem zde já.

Když jsme se ho zeptali čím chce být až skončí střední školu, jeho odpověď jsme věděli.

….Budu voják- důstojník ,ale budu letec. Důstojník jak můj dědeček, bábinka a Vy dvě, to si nemohu nic jiné vybrat , já Vás tak moc mám rád, ale hlavně se mi líbí uniforma. Na to nás vždy rozesmál.

Brácha si rozšířil rodinu, narodili se jím dvě holčičky, dvojčata a jedna z nich se podobala podle maminky mne.

Slova švagrové byli, ..doufám, že nebude i povahou a vojenským životě po Tobě Šárko…

Na co můj táta řekl… Jen ať je, bude skvělá jak moje dcera a její partnerka.

Jirka po skončení střední školy splnil naše očekávaní, stal se voják z povolání,

budoucí letec. Před ukončení vysoké letecké školy, jsme dostali návštěvu.

Byl to náčelník letecké akademii a požádal nás abychom na závěr ukončení studia přijeli.

S radostí jsme to přijali, nebo můj synovec ukončil studium s vyznamenáním.

Byla jsem na něho hrdá.

Po dlouhé době jsme já i Jitka měli uniformy na sobě.

Kluci se koukali a gratulovali i nám. Na závěr jsem to co se stalo nečekala.

Obě nás pozval velitel na pódium.

Zde pak nám ministr obrany poděkoval za služby státu a odevzdal nám vyznamenání.

Můj synovec pak přednesl závěrečnou řeč…. Zde slibuji, že budu pokračovat v šlépějích starých rodičů a mé tety a její partnerky. Budu bránit vzdušný prostor naší krajiny, aby naše vlast byla v bezpečí, i kdybych položil za svou vlast i svůj život, tak slibuji…

To byl první den, kdy jsme se přiznali světu o našem partnerství. Proto ,že naší společnou fotku s Jitkou zveřejnili i média tak se o našem společném žití dozvěděli i Jitky příbuzný, chtěli navázat po létech rodinu.

Jenže společné rozhodnutí mé i Jitky bylo, doteď jste se nehlásili jako rodina ,teď už mám svou rodinu, která se nestydí za nás a nezanevřela na nás.

Láska dokáže zdolat i té nejhorší stránky života.

Autor: MarieG, spisovatel

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Další články autora

Doporučované

Načítám