Hlavní obsah
Knihy a literatura

Druhá šance

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Seznam.cz
18. 4. 9:31

Skutečný příběh muže co dostal druhou šanci života

Článek

Konečně je pátek a já s manželem, jako každou sobotu vyšlapeme zase nějaký vrch, horu anebo jen prolezeme skály, co nás tak hrozně moc baví. Děti zatím nemáme, ale věřím, že přijde čas a my se potěšíme, že bude z nás velká rodina. Cestou z práce jsem v paměti mala, kde se asi vybereme, co hezkého prožijeme. Pak z přemýšlení mě vytrhnul telefon, byl to mého manžela, tak s radostí jsem to zvedla. Ahoj lásko, už jdu domů. Jenže přerušil mě cizí hlas a já nechápala hned co se děje. Snad neztratil telefon. Jenže konečně jsem pochopila. Omlouvám se Vám paní, zde je policie. Voláme Vám z nemocnice. Vašeho manžela srazilo auto, víc Vám řeknou lékaři, leží ve fakultní nemocnici. Ruce se mi rozklepali a telefon padl mi z ruky, ani nevím jak jsem se dostala do nemocnice. Na informaci mi řekli , kde leží můj manžel. Nebyl tam, nebo ještě byl na operační sále. Za malou chvíli přišli lidi od policie a také lékař. Vysvětlili mi, že ožralí řidič vjel na parkoviště, kde stálo auto mého manžela a v rychlosti ho srazil. O zdravotním stavu Vás poinformuje zde lékař. Viděli na mne , že to nedávám, tak mě lékař vzal do ambulanci, kde mi poskytli vše abych se vzpamatovala ze šoku. Podle lékaře je ve zlým stavu jeho hlava, nějaké zlomeniny ale víc mi řeknou po operaci a magnetické rezonanci. Dlouhé hodiny jsem seděla na chodbě a čekala. Po možná dvou hodinách přišel lékař a promlouval mě abych jela domů dají mi vědět hned jak budou vědět víc. Vzala jsem si taxi nebo nedokázala bych řídit v této situaci. Auto mi pak dovezla policie. Pořád jsem nedokázala pochopit, že je to vše pravda. Seděla jsem v obýváku, nedalo se usnout. Pořád jsem slyšela, té hrozné slova… Váš manžel je v nemocnici. Nad ránem možná na hodinu jsem zdřímla. Hned kolem osmé jsem jela do nemocnice, nebo nic mi nedali vědět o stavu mého manžela. Zjistila jsem hroznou skutečnost. Váš manžel je v bezvědomí a pozvali jsme specialistu, má rozbitou část mozku a zde není lékař, který by tuhle operaci uměl. Za chvíli přiletí vrtulník z vojenské nemocnice, který má zkušenosti s podobnou operaci. Ale bohužel určité poplatky si musíte uhradit. Souhlasila jsem, měli jsme dostatek peněz a určitě pomůže i naše rodina. Operaci trvala 8 hodin, ale podle lékaře, by se mělo být vše v pořádku. Když jsem ho uviděla, nedokázala jsem udržet pláč, hlava oteklá zahalená v obvazech, na těle spousta hadiček. Monitor ukazoval, že srdeční rytmus v celku pořádku. Podle lékařů vše se zjistí až se probere z komy. Každou noc jsem seděla vedle jeho lůžka, co mi bylo umožněné ředitelstvím nemocnice, nebo pořád musel být pod kontrolou. Přes den se staral nemocniční personál. Trvalo to celé Tři měsíce. Četla jsem mu jeho oblíbené knížky, pouštěla hudbu, kterou jsme měli oba moc rádi. Modlila jsem se a prosila o jeho zdraví. Věřila jsem, že se probere, ani nevím proč. Víra byla silná v mém srdci. Pak jedno ráno když jsem měla už jít domů, mě sestřička poprosila zda můžu ještě chvíli zůstat u něj, jen co si přinese kafe. V momentě jak odešla slyšela jsem jak si zpíval svou nejoblíbenější píseň. Bylo to jen takové mumlání, nebyl to klasický hlas. S radostí jsem vykřikla a volala na lékaře…. Můj manžel je vzhůru, zpívá si… Lékař byl překvapení, ale na jeho tváři bylo vidět štěstí. Domov jsem nešla, to mi nedalo odejít. Podle lékaře teď je důležité aby nedostal teplotu, dny budou kritické. Bohu dík, vše bylo ok. Jediné co bylo, že mě ani rodinu nepoznal. Nevěděl kdo jsme. Vzpomínal si jen na poslední věci co dělal. Postupně časem, jsi jeho paměť začínala vzpomínat, jak obrovskou radost jsem měla v den, kdy mi řekl …..Elenko … pak zase nic. Po půl roku si začal na vše vzpomínat, na to že jsem jeho manželka, na věci co jsme ráda oba dělali, na skály co jsme prolezli. Pak před odchodem z nemocnici mi řekl..

...Má milá, už Ti nemusí stékat slzy po tváři, nemusíš být smutná, jsem tady, Bůh mi dal novou šanci. Teď udělám vše proto, aby až se Ti po tváři skutálela slza, byla to jen slza štěstí. Dlouho jsem svět neviděl, ale má milá, slyšel jsem Tvá slova, Tvé modlitby, Tvé prosby o mé zdraví, jen ústa nemohla vyslovit ani slovo. Vím, že to bude nějakou dobu trvat, než se vrátím do normálu, ale s Tebou, má lásko, to dokážu. Tvá síla, Tvůj smích a klid mi dodají sílu vypořádat se s tím, co mě ještě čeká. Tvůj polibek je jemný, ale je jako nejsilnější bouře. Děkuji Bohu a Tobě, že Tě mám..… Nemohla jsem udržet slzy, tekli mi i když jsem nechtěla. Držela jsem ho pevně v náručí, konečně jsem cítila jeho vůni, jeho srdce a ruce jsem měla tou silou ztuhlé, bála jsem se ho pustit, že mi ho osud zase vezme. Lékař mě ujistil, že vše je v pořádku, jen musí často jezdit na kontroly i kdybychom zpozorovali co nejmenší změnu. Denně jsme jezdili na rehabilitaci. Bylo to dost náročné, tak jsem vybavila rehabilitaci doma a učila jsem se co a jak dělat. Po dvou týdnech jsem už vše zvládala sama. Přístroje jsme měli doma, tak se vše pomalu a jistě vracelo do normálu. Dostávala jsem příspěvek od státu, nebo potřeboval denní starostlivost. I kdyby mě nedali, rodina nám hodně pomáhala, tak do práce i když byl úplně v pořádku jsem nešla. Nejhorší bylo za námi, jen sousedé měli hodně nepříjemné otázky …. Je normální , když mu chybí z mozku? Četli jsme to v novinách o jeho operaci…. Je pravda, že se učil vše od začátku, dokonale mluvit, poznávat měsíce, zkrátka vše. Zvládal to dokonale. Ale po čase můj otec a manželova rodina nám navrhla abychom se přestěhovali, že vědí o domě co je na prodej, je poblíž jezera a je to kousek od města. Neuvažovala jsem ani chvilku. S manželem jsem se domluvila, že půjdeme se na dům kouknout. Byl jak stvořený pro nás. Klid, příroda a fantastický sousedé. Po třech létech, jak z nebe zjistila jsem, že budeme mít rodinu. Když jsem to oznámila manželovi, plakal štěstím. Jeho zájem se stal, vysadit ovocné stromy. ….Víš Elenko budeme mít hodně ovoce a budeme prodávat…. Docela jsem nyla ráda, že našel co ho bude bavit a bude si plnit svůj sen. Do práce nemohl, schválili mu úplný invalidní důchod. Bez práce ale neuměl žít, tak jeho sen jsme se snažili splnit. Trvalo to dobu dokud jsme měli dostatek ovoce na prodej, ale zvládli jsme i to. Narodil se nám synek a jeho jméno znělo po lékaři co ho operoval … Jiří… Já chtěla po manželovi Ján. No rozhodnutí jsem přijala, tak synek dostal jméno Jiří a Jan. Já jsem dělala práci z domu. Měla jsem vystudovanou ekonomickou vysokou školu, tak práce bylo dostatečně. O ovocný sad se starali rodiče mé a mého manžela, byli už starší a manželovi moc pomáhali.

Co v tomhle příběhu jsem chtěla říct… naděj a víra v srdci a láska dokážou zvládnout i tak nepochopitelné. Život je nádherný, jen nesmíme zapomínat na víru.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Další články autora