Řezbář

Příběh muže, nejlaskavější manžel, táta a člověk.

Tenhle příběh je pro mého tátu, co už není .

Mé rodiče se seznámili v dětským domově. Táta po ztrátě rodičů a maminka ponechaná osudu v nemocnici.

Bylo to před mnohýma léty. Táta s maminkou se seznámili v domově pro opuštěné děti, nebo siroty.

Táta od mala se učil od svého tátu dělat nádherné věci z dřeva. Jeho dětství bylo nádherné, rodiče ho milovali od narození. Nebyli moc majetný, ale srdce měli laskavé.

Vše bylo nádherné do doby, kdy mému tátovi bylo 10 let, ztratil maminku po nevyléčitelné nemoci.

Jeho táta mu věnoval všechen volný čas co měl. Chtěl, aby jeho syn byl statečný a ctil si lidi . No osud byl zlí, vzal mu pak i tátu.

Neměl blízkou rodinu a který byli neměli zájem vychovávat dítě.

Byl dán do ústavu pro siroty a nechtěné děti.

Dlouhou dobu se nezajímal o nic jen lásku měl ke dřevu.

Maminka byla o něco mladší, ale také byla spíš samotářka. Ráda malovala přírodu, to jí nejvíc uspokojovalo.

Jednoho dne jak šla do parku zase věnovat se kreslit, uviděla tátu jak něco strouhá ze dřeva. Pozdravila a zeptala se co to dělá. Jeho odpověď..

Každý rok něco malé dělám pro nejmenší děti zde, hračky pod stromek Vánoční.

Zeptala se zda si může přisednout a sledovat ho při práci a zároveň dělala jeho portrét při práci.

Tak se seznámili. Denně se setkávali a on ji říkal, že vše se naučil od svého tátu, poznávat dřevo které je vhodné na výrobu věci ze dřeva.

Jeho zase zajímala její práce .

Tak jejích denně setkávání trvalo až do odchodu tátu z domova.

Začal studovat stolařství. Po vyučení, ale neměl zájem pořád dělat výrobky ve fabrice na výrobu nábytku, chtěl dělat svou práci. Uměl vytvářet krásné věci.

Jednoho dne navštívil domov aby odevzdal dárky pro děti co vytvořil a opět se setkal s maminkou, která také za krátkou dobu měla opustit domov.

Studovala na umělecké škole. Když dovršila 18, našla si práci u známého malíře, s kterým ji seznámila vychovatelka z domova.

S tátou se setkávala ve volném čase. Postupně si našli cestu k sobě.

S přáteli ze zaměstnání si táta opravit starý dům, na konci vesnici, který odkoupil od starostu, byl dost zchátralý tak moc nestál, ale táta z něj udělal pohádkoví dům.

Když vše bylo hotové požádal maminku o ruku.

Souhlasila, nebo věděla, že je laskavý muž.

Po roku jsem přišla na svět, dali mi jméno Světlana, nebo donesla jsem jim světlo do života.

Táta pořád vyřezával různé ozdoby a hračky pro děti do domova, ale i na prodej. Lidi měli ráda jeho nádherné hračky pro děti, dětské postýlky, houpací koníky, sáně a spoustu jiných hezkých věcí. Dělal i křesla a stolky o to měli zájem lidi. Nejvíc , ale byl zájem o hudební nástroje různé píšťalky a fujary, které se používali v lidových písních.

Protože práce měl dostatečně skončil ve fabrice a věnoval se jen své oblíbené práci.

Otevřeli si s maminkou malý obchod.

Zde i maminky obrazy zaujali lidi.

Žili jsme skromně, kupovali jen potřebné věci pro život. Maminka se naučila šít, tak jsem měla pořád něco nové.

Ráda jsem se zajímala o hudbu, hra na klavír mě uklidňovala.

Lidi měli tátu i maminku moc ráda , nebo pomáhali hlavně starším lidem.

Nejvíc byl oblíbený u faráře, nebo pokaždé něco pro kostel udělal. Vyřezával z točeného dřeva stojany pro kostel.

Vyřezal velkou postavu Panny Marie s dítětem v náručí.

Lidé z vesnice postavili na nádvoří velký oltář, kde dali sochu. Při vysvěceni sochy byli všichni lidé z vesnice a z blízkých měst a vesnic.

Já jsem se naučila hrát na varhany a tak každou neděli jsem hrála v kostele.

Táta se rozhodl, že udělá pro kostel velké jesle, aby lidé ve Vánoční čas měli radost a lásku v srdci.

Byla zima a táta se vracel z kostela a uviděl topící se lidi. Byl to soused se synem, který chtěli projít na druhou stranu řeky. Led nebyl tak silný a pod klukem se rozbořil led. Jeho táta ho chtěl zachránit, ale začal se i on topit.

Jak to viděl táta skočil do vody a nejdřív se snažil zachránit kluka co se dostal pod led. Oba zachránil, ale musel spolu s nimi do nemocnice, dost byl vyzáblí i on. Po pár dní je všechny propustili domů. Maminka se pečlivě o něho starala.

Neměli jsme ještě topení jen kamna a proto bylo potřeba dost dřeva. Ráno šla nasekat dříví, bylo dost kluzko a co čert nechtěl spadla a dost špatně si ublížila. Tátovi už bylo líp, okamžitě volal lékaře, který nařídil hospitalizaci nebo měl podezření na problém s páteři, nebo si necítila nohy a měla hroznou bolest zad.

Jeho domněnka se splnila. Matka musela být operovaná a na delší dobu musela být na vozíku. Táta se o nás staral s láskou. Mamince udělal pohyblivou židličku, tak neměla problém se najíst a když ji bylo už líp i pomáhat u vaření.

Když ji zbavili šroubů , nedovolil jí ještě velké práce, vše zvládal a snažila jsem se mu pomáhat.

Dostal vyznamenání za záchranu života.

Neměl radost z veřejné pochvaly, jak říkal, každý by se tak zachoval.

Byli jsme na něj hrdý. Snažil se dokončit jesle aby na Vánoce bylo vše hotové.

Byl dost slabý ještě, silný kašel měl, ale maminka se snažila mu dělat čaj z bylinek, aby mu ulehčila dýchaní.

Konečně dodělal jesle a pár jeho kamarádů mu pomáhalo vše odnést do kostela.

Když se vracel domů, slyšel sousedku prosit o pomoc.

Rozhodl se pomoct, soused byl zrůda a ožrala. Pokaždé si vybíjel zlost na manželce, když neměl na pití, ale bála se ho udat, nebo se jí vyhrožoval, že jí zabije.

Jak táta vešel do domu, viděl jak nožem se soused snaží ublížit manželce.

Skočil ji na pomoc, ale jeho nůž skončil v tátových zádech. Soused okamžitě utekl. Sousedka zavolala záchranku a policii. Za krátkou dobu souseda policie chytla a zavřeli ho. Soud ho odsoudil na 10 let, za těžké ublížený s následek smrti.

Táta hodně krvácel měl problém nadýchnout se. Ještě štěstí, že nemocnice byla poblíž, ale nedávali nám velkou naděj. Probodnuté plíce a zraněná páteř.. Po operaci nám lékař oznámil trvalé ochrnutí. Pro nás skončili té nádherné chvíle.

Lidi nám pomáhali, ale maminka čím dál byla smutnější.

Vánoce jsme přežili s tátou v nemocnici, kde přijel i farář s pár lidmi.

Dlouhá doba léčení a pobyt tátu v nemocnici nepomáhal mamince. Byla čím dál smutnější.

Nejhorší nás ale čekalo, chřipka, zákaz návštěv jen zhoršovala stav maminky.

Ale nejhorší byla zprava lékařů, stav táty se hodně zhoršil. Vysoké teploty a nastala koma z které se táta neprobral.

Zavládl smutek a nebylo možné maminku nijak probrat k životu.

Celé dny proplakala a nechodila ven, jen vevnitř seděla.

Denně přicházel lékař, aby ji dal léky ale doporučoval hospitalizaci.

Odmítla a já nedokázala jsem jí přesvědčit, aby vyslyšela lékaře.

Jediné co mi vždy řekla, když dostuduješ půjdu, ale nebyla to pravda.

Ženy z vesnice chodili k nám, že spíš jí přemluví a probere se k životu.

Nic nepomáhalo.

V den kdy jsem ukončila studium, byl první den po tátově smrti, že jsem uviděla na její tváři slabý úsměv.

Při odevzdávaní diplomu mi profesor navrhl, abych zahrála na klavír.

Vůbec jsem si nevšimla, že maminka odešla.

Když jsem přijela domů našla jsem ji ležet nehybnou a jedině dopis co zanechala.

Neunesla tíhu ztráty tátu.

Pro mě skončil svět radosti a štěstí. Po čase jsem byla vyzvaná na převzetí vyznamenání in memoriam pro tátu.

Pak jsem přednesla vše co na srdci jsem měla.

Ztratila jsem nejlepšího tátu na světě, fantastického kamaráda, ztratila jsem matku, která byla tou nejvzácnější.

Mé rodiče pomáhali každému, kdo to potřeboval. Táta si ctil každou ženu a proto chtěl zachránit ženu od sousedů a obětoval svůj život.

Pak i starosta vyjádřil soustrast a jak vyhlásil, nikdy na Tvé rodiče nezapomeneme a ulice kde jste žili, bude pojmenovaná jménem Tvého otce.

Jeho práce bude vystavená na úřadě navždy. Čest jejích památce a proto bude Váš dům označen jeho jménem. ,,Zde žil nejstatečnější občan naší vesnice“.

Nedokázala jsem žít v domě a na návrh starostu z našeho domu udělali výstavnou síň, tátových výrobků a také obrazy mé mámy.

Při odkrývaní pamětní tabule na našem domě, mi tekli slzy a ne jen mě, pomalu všem lidem z vesnice.

Odstěhovala jsem se do města, ale denně jsem navštěvovala hřbitov, kde byli pochovaný mé rodiče.

Květy co milovala má maminka, ale moc krát jsem viděla květy i od lidí z vesnice.

Můj život byl dlouhou dobu jen o smutku.

Lidé z vesnice se důstojně starali o síň, aby lidé co přicházeli věděli vše o mých rodičích.

Zaměstnaná jsem byla v hudební škole, kde jsem učila hrát děti na klavír.

Celí život jsem věnovala hudbě a výstavné síni mých rodičů.

Ve volným čase jsem prováděla lidi na výstavě a vyprávěla příběh mých rodičů.

Ve stáří jsem vše odkázala ústavu a mé vesnici.

Jediná prosba byla pohřbít mě na místo odpočinku mých rodičů.