Článek
Byl podzimní čas, pochmurný a déšť. Nechtělo se mi moc do práce. Dělala jsem zdravotní sestru v domově pro seniory. Cestou jsem přemýšlela co mě zase čeká, noc bude dlouhá. Kolegyně v práci mi oznámila, že má oblíbená babička je na tom dost špatně a že celí den se na mě ptá.
Když jsem za ni pak zašla řekla mi…. Jste laskaví člověk a já chci Vám říct svůj příběh… Slíbila jsem, že jak bude trochu klid pak mi může vše říct. Měla jsem jí ráda, byla taková jiná, klidná, sem tam se usmála i když byla hodně nemocná. Neměla rodinu co by za ní přišel a zpříjemnil ji poslední chvíle žití. V jejích očích nebyl vidět smutek. Její oči byli tak laskavé. Konečně nastal klid a já jsem šla za ní.
Sedla jsem si k ní a držela za ruku, která byla starobou už slabá, ale cítila jsem z ní něhu. Pak nastal čas jejího vyprávění.
Můj táta byl u nás jako správce naší farmy. Maminka pocházela z bohatší rodiny a jak se vdala dostala hospodářství, které dostala do vínka. Zamilovala se do tátu i když byl jen správce, ale měl laskavé srdce a hlavně úctu. Ctil si lidi co u nás dělali, nebyl arogantní a to se mi na něm moc líbilo.
Po krátké době, maminka zjistila, že budou mít dítě. Za devět měsíců jsem přišla na svět. Mé dětství bylo nádherné. Rodiče mě naučili jak vše zvládnout život i když někdy není tak jak by jsme si přáli. Léta utíkali a já jsem se rozhodla studovat na umělecké škole.
Hrozně ráda jsem malovala hlavně přírodu a lidi. I když táta velkou radost neměl.
Pokaždé mi vyčítal, proč jsem nešla studovat na polnohospodářskou školu a tak mu pomáhala. Měla jsem ráda zvířata, ale malování mi bylo možná vzhůru dáno. Každou volnou chvíli jsem malovala. Někdy i v městě jsem malovala lidi, hlavně děti. Pak mě okouzlilo focení.
Koupila jsem si fotoaparát a jezdila hodně do přírody. Měla jsem štěstí, že rodiče mě chápali i když si představovali pro můj život něco jiné. Ani ne za rok jsem jela hledat práci jako fotografka. Mela jsem štěstí. Práci jsem milovala. Lidi mě volali na svatby a také na určité výročí.
Nezapomněla jsem na malování a spousta lidi chtěli právě takové foto, přirozenou krásu. Pak i rodiče pochopili, že tohle je můj život. Jen táta vždy nezapomněl připomenout…. Kdy nám představíš muže co se ti líbí…. Jenže já jsem neměla ani kamaráda ne to ještě přítele. Mé srdce bilo pro focení a malování.
Mé fotky a obrazy měli úspěch a to mě naplňovalo. Byla jsem spíš samotář. Když jsem nebyla v práci, můj čas jsem trávila v přírodě, která mi byla bližší jak lidi.
Maminka mi říkala, … holka naše to chceš celí život žít sama… Nepotěšila jsem je odpovědi… Takového jak je táta si nenajdu a žít s někým jen proto, abych nebyla sama? Ne necítím potřebu někoho hledat. Znáš mě maminko, můj život je hudba, malování a focení.
Neumím si představit, že bych nemohla jít do přírody, kdy chci a starat se o muže a děti i když je mám ráda…. Táta, ale nechtěl pochopit můj postoj k životu…kdo se bude starat o hospodářství když my nebudeme… Na to jsem mu nedokázala odpovědět, ale věděla jsem, že já to nebudu a když už nebudou mít sílu vést hospodářství, že se vše prodá. Po létech se rodiče krátce po sobě odebrali na věční odpočinek.
Vše jsem prodala a koupila jsem si chatu, která byla obyvatelná po celí rok. Nedokázala bych bydlet v rodičovském domě, připomínalo by mi to rodiče.
Chata byla dobře vybavená, elektřina, koupelna a vše potřebné k životu. Topení bylo na uhlí. To jsem si vždy zavčasu zabezpečila. Můj život se pak hodně změnil. Jak jsem se toulala lesem, naučila jsem se čtením knih vše o bylinkách a lesních plodech. Fotila jsem pomalu vše. To mě naplňovalo, krása přírody, která mě okouzlila . Po večerech jsem u hudby četla vše o ní
. Poblíž mé chaty žil starší pár. Byli to milí lidi. Někdy zašli ke mne na čaj nebo kávu. Také neměli rodinu, oba byli vychovaný v děcáku a paní nemohla mít děti, ze zdravotních důvodů. Jako sousedy byli fantastický. Obdivovali obrazy a fotky které jsem namalovala nebo vyfotila. Pán měl za přítele umělce.
Jednou mu řekl o mých obrazech a fotkách. Asi po měsíci mě navštívil a chtěl abych udělala výstavu, kterou on zabezpečí. Tak se o mé práci dozvěděl svět. Mě to ale nějak nezajímal. Neměla jsem ráda společnost, kde se většinu hodně popíjel alkohol a hlavně neodbytné muže.
Jednou večer jsem koukla na internet a poznala jsem ženu co milovala sochařství. Žila v Americe. Její dílo bylo ohodnocené nejvyšším uznáním. Po čase komunikace mi řekla o sobě víc. Měla ráda horolezectví a jezdila s partou po světě. Její vyprávění co vše zažili při výstupech mě hrozně zaujalo. Asi po roku jak jsme se znali, mě pozvala k ní. Trvalo to trochu díl dokud jsem vybavila vše pro vycestování. Konečně nadešel čas cestovat do Ameriky.
Bydlela na Floridě, měla dcerku a fantastického manžela, který měl také ráda horolezectví. Měli svou hodně velkou komplet zařízenou posilovnu a on dělal učitele v bojových sportech.
Oba měli hezky vypěstované tělo. Jejích dcera však neměla zájem o sport ani nezdědila umění po matce. Věnovala se zdravé výživě. Po dvou dnech mě vzali na skály, ale mé tělo nebylo zatím přizpůsobené na tak tvrdý sport.
Dost mě to ale vzalo, když jsem kamarádku viděla jak je šikovná.
Seznámili mě s přáteli co měli tenhle sport v krvi. Jednoho dne jak jsme zase jeli ke skalám, uviděla jsem zraněného malého psa
.Vzala jsem ho a jeli jsme k zvěrolékaři dát ho ošetřit. Ani nevím proč jsem si ho neskutečně oblíbila. Lékař řekl to je vlče. Ošetřil ho a já jsem se ptala jaká by byla možnost si ho vzít domů. Bylo nutné spoustu dokladů, ale manžel kamarádky vybavil vše. Tak pobyt se trochu přetáhl, ale radost jsem měla neskutečnou.
Po příchodu na letišti, když jsem si ho vyzvedla, tu jeho radost se nedá popsat. V jeho očích byli slzy , ale ne bolesti , ale štěstím. Když jsem přijela domů, vlčák byl zatím jen vevnitř. Byl zvláštní, jeho pohled byl vděčný a já v něm našla skutečného přítele. Všude jel se mnou ani na chvíli mě neopustil, hlídal i můj krok.
Když povyrostl už nechtěl být v chatě, ale seděl u dveří a hlídal. Některým lidem co bydleli poblíž se to moc nelíbilo, je to vlk co když někomu ublíží.
Po čase , ale měli ho také rád. Byla jsem šťastná. Když jsem musela do krámu, seděl u vrat a čekal, nikdy se nestalo, že by odešel mimo chaty, jedině se mnou. Neuměla jsem si představit, že bych ho ztratila. Zabezpečila jsem si učitele ve fitku a snažila jsem se vypěstovat si tělo jak řekla má kamarádka. Musela jsem, nebo jsem slíbila aby také přicestovali do mé vlasti. Souhlasili, nebo zjistili že i zde jsou skály a to je moc zaujalo.
Po roku přijeli. Adršpašské skály se jím moc líbili a také Prachovské skály. Také jsme jeli na Slovensko, Vysoké Tatry. Byli nadšený z krásy přírody u nás i na Slovensku. Po jejích odchodu jsem se vrátila k focení a malování a toulkami přírodou. Měla jsem ochránce, tak jsem byla v pohodě.
Po čase jsem i zde poznala lidi co měli ráda lezení na skály , ale nějak jsem neměla odvahu dělat tenhle sport. Léta utíkali a můj Vlček stárnul. Věděla jsem, že přijde jeho čas, kdy mě opustí. Byla to hrozná představa, ale tak to v životě lidi i zvířat je. Když odešel do psího nebe, vše jsem prodala a odešla jsem zde. Obrazy a fotky jsem darovala společnosti co se starali o opuštěné zvířata. Zůstali mi finance a té budu věnovat osobě co se postará o důstojný můj odchod. Pak vyprávění ukončila.
Jak jsem byla v ordinaci, bylo mi hrozně smutně, cítila jsem tlak na srdci. Bylo mi jí líto. Po službě jak jsem přijela domů jsem to vše měla v paměti. Mé rozhodnutí, že si ji vezmu k sobě bylo čím dál silnější.
Když jsem jela pak další den do práce, zašla jsem za ředitelkou ústavu. Prosila jsem jí že bych si chtěla vzít paní domů. Nejdřív nesouhlasila, ale pak mi pomohla vše vybavit.
Když jsem jí oznámila, že si ji beru k sobě a bude se mnou.
V jejích očích byla radost a stékali ji slzy. Pohladila jsem jí po tváři. Já se o Vás postarám, ne že proto, abych získala peníze, ale proto, že jste mi přirostla k srdci. Hned na druhý den jsem zabezpečila odvoz
. Když jsme přijeli domů, z jejího pohledu bylo vidět, že má radost. Bydlela jsem na přízemí, tak nebyl problém jít na procházku.
Vozík pro ní mi dal ústav, dokud nezabezpečím jiný. Byla tak milá a když jsem měla vše udělané vyprávěla mi příběhy ze života. Nikdy si nestěžovala na svůj život, že prožila v samotě.
Netrvalo dlouho a i když pro ní jsem udělala vše, osud si ji vzal.
Zabezpečila jsem pro ní důstojný odchod, zasloužila jsi to. Pohřbili jí vedle jejího vlka, kterého měla pohřbeného na místě, které si vybrala i sobě. Tak jsou zase spolu.
Dlouho mi trvalo dokud jsem v práci na ní nemyslela. Zapomenout se ale nedá.
