Článek
Byli to slušní a příjemní lidé a bylo milé s nimi v domě bydlet. Vlastně jsme se seznámili až po více letech. Přes léto trávili čas na chalupě a v paneláku pobývali hlavně v zimě.
Pochopil jsem, že oba byli bývalí vojáci, v době, kdy jsem je poznal, již dávno důchodci. Osmdesátníci. Takovou vitalitu vidí člověk málokdy. Pán každý týden jezdil plavat. Potkat ho na schodech byla pro mne vždy radost. Vlastně byl ještě jeden důvod, proč jsem měl pana souseda rád, a proč jsem choval k němu úctu. Byl to bývalý vojenský pilot a měl vztah k létání.
Osud k němu nebyl až tak milý. „Angažoval jsem se v roce 1968,“ Prozradil mi jednou. „Vyhodili mne ze strany, vyhodili mne z armády.“ Jako pilot musel být zřejmě šikovný. „Nevěděli, co s námi.“ Ještě v roce 1970 to prý vypadalo, že by mohl jít do civilu a létat pro ministerstvo vnitra. Ukazoval mi pilotní deník a přeškolení na Iljušina. Pak však (v roce 1971) přišel úplný zákaz. Do konce života směl dělat pouze traktoristu. Po sametové revoluci už neuspěl z důvodu věku.
„Že byste mne svezl v Blaníku?“ požádal mne na podzim 2014 a já hned věděl, že tohle přání nelze nesplnit. Jezdil jsem relativně pravidelně do klubu v Jaroměři a konečně jsem měl splněny podmínky a požadovaný nálet, abych směl „vozit“. V klubu nám vyšli vstříc a podařilo se najít termín, kdy jsem mohl já i pan soused, bylo volné letadlo a v květnu 2015 i relativně slunečné počasí.
Bylo to tak trochu „větru navzdory“, protože vál tehdy relativně svižný vítr. Mrzelo mne, že to nakonec byly pouze 2 spíše kratší lety, že jsem pana souseda nechal řídit jen krátce. I tak to vypadalo, že byl spokojený. Při prvním aero-vleku to bylo hodně „dynamické“. Turbulence za lesem a vůbec to nestoupalo. Dodnes si pamatuji, že jsem vážně přemýšlel, že se vypnu a vlek přeruším, byli jsme však tak nízko, že bych nedoletěl na plochu letiště. Jeden z nejhorších aero-vleků, který jsem kdy zažil. Úplně plné výchylky řízení. Že to nebylo zcela standardní, mi později dosvědčila i slova pana souseda, že se za celou svoji vojenskou kariéru „nevybál“ tolik, co při našem první aero-vleku. Poletový rozbor jsme dokončili až v srpnu, když jsem se za panem sousedem stavil na jeho chalupě na Chlumu. Stále byl z našich jarních letů nadšený. Dokonce řekl, že bychom příští rok mohli let ve větroni zopakovat. Měl jsem z toho radost a byl jsem rád, že jsem mu přání „svézt se“ směl splnit. Po letech „půstu“ směl být znovu v leteckém světě.
Na další náš let už nedošlo. Koncem roku 2015 měl mozkovou příhodu a několik týdnů na to zemřel. 2,5 měsíce po něm odešla jeho paní. Po šedesáti letech manželství zemřeli ve stejném roce. Přišla mi však ještě před smrtí poděkovat, že jsem jejího manžela ve větroni svezl. „Pro dědu to mnoho znamenalo. Dost často na to vzpomínal a mluvil o tom.“
Když jsem tiché místo jejich posledního odpočinku začátkem měsíce navštívil, dýchl na mne KLID a MÍR.
...
R.I.P.
