Článek
Nejostřejší Geislerové výpad nezačal u herečky, ale u jednoho ministrova „vyřešil“. Až poté, co ministr kultury Oto Klempíř 2. dubna 2026 odvolal Martina Baxu z čela správní rady Pražského jara, přišla slova o „monstru ega“ a „znechucení“. Tím se z emoce stal spor, který už nešlo shodit jako další celebritní reakci.
Nejostřejší výpad přišel až po ministrově zásahu
Spouštěč byl až nepříjemně konkrétní. Podle citace zachycené serverem FORUM 24 mluvila Aňa Geislerová o „monstru ega a demonstrátorovi moci“ a dodala, že lepší slovo je znechucení. Ve stejný den další veřejné citace současně připomněly, že Klempíř Baxu odvolal a spojil to s větou, že ho „vyřešil“.
Nešlo přitom o okrajovou radu. Pražské jaro je mezinárodní festival klasické hudby, který se v Praze koná od roku 1946, nikoli označení událostí roku 1968; jeho historii shrnuje oficiální přehled festivalu. Ve veřejných zdrojích se u něj objevuje rozpočet kolem 125 milionů korun ročně.
Když jsme srovnali 1. a 2. duben, nezůstala před námi nálada, ale přesná osa: nejprve spor o dotaci, hned nato Baxovo odvolání. A právě tady začíná být důležité, kvůli čemu se ministr do kulturního systému vůbec pustil.
Jeden grant otevřel otázku, kdo v kultuře rozhoduje
Rozbušku měl jeden film. Podle výsledků Státního fondu audiovize dostal projekt I’m Not Nearly Cool Yet režisérky Anastazje Naumenkové podporu 967 000 korun z celkového rozpočtu 3 806 080 korun.
Fond ho zařadil do výzvy na výrobu minoritní koprodukce animovaného filmu nebo seriálu, tedy projektu, kde česká strana nevystupuje jako hlavní producent, ale jako menší koproducent. Hodnoticí dokument zároveň píše, že snímek otevírá dosud nezpracovanou kapitolu ukrajinské queer historie a česká účast míří do postprodukce obrazu a zvuku.
Jenže ministr o takové podpoře běžně nerozhoduje. Státní fond audiovize, veřejná instituce vzniklá proměnou dřívějšího filmového fondu, rozděluje podporu podle zákona a statutu; na svém webu říká, že hlavní slovo mají rady, jak uvádí zákon o audiovizi i Státní fond audiovize. Žádosti přitom nejprve posuzují hodnotitelé, tedy odborníci, kteří připravují podklady pro radu. A zákon výslovně říká i to, že člen vlády členem rady být nesmí.
Právě tady se paradox zaostřuje. Zatímco ministr 1. dubna kritizoval podporu konkrétního projektu a mluvil o změně zákona, iROZHLAS popsal jeho výhrady k dotaci a Státní fond audiovize ve stejný den zveřejnil průvodce rozhodovacím procesem, který veřejnosti krok za krokem vysvětloval pravidla selektivní podpory.
Z veřejných dokumentů bez dalšího neplyne přímý důkaz motivu. Plyne z nich ale něco jiného: ministr napadl grant, který prochází přes hodnotitele a rady, tedy přes mechanismus nastavený mimo přímý dosah člena vlády. V tu chvíli už nejde jen o jeden grant za necelý milion. Jde o otázku, jak má ministr v kultuře vlastně působit.
Tady se střetly dvě kulturní instituce, ne dvě ega
Proto tahle kauza nesedí do zkratky herečka versus politik. Na jedné straně stojí Pražské jaro, festival s víceletým veřejným financováním; ministerstvo kultury oznámilo podporu 35 milionů korun ročně pro roky 2026 až 2028 a Praha pro rok 2026 přidala 15 milionů korun. Na druhé straně stojí Státní fond audiovize, tedy zákonem vymezená veřejná instituce. Tady se střetly dvě kulturní instituce, ne dvě ega na internetu.
Když tyto instituce spojí jediná časová osa, osobní tón přestává být hlavní. Nejprve přišla kritika konkrétní dotace, pak personální zásah, nakonec veřejné „vyřešil“. V tom nevidíme důkaz motivu, ten z veřejných dokumentů nevyčteme, ale vidíme styl. A ten styl budí větší otázky než samotná ostrost Geislerové.
A právě styl rozhoduje. Jakmile po nesouhlasu s grantem následuje odvolání člověka z vedení velké kulturní instituce a ministr to uzavře slovesem „vyřešil“, kultura nezačíná působit svobodně, ale poslušně. Jestli někdo v téhle kauze vypadá přehnaně, pak to není herečka, nýbrž moc, která si na umění zkouší sílu.
