Článek
Je mu pouhých třicet let, ale Vojtěch Kovařík už dokázal prodat jeden ze svých obrazů za 120 000 dolarů. Loni na aukci v hongkongské pobočce aukční síně Philips. To jsou tři miliony korun a také jeho dosavadní rekord, na půdě USA bude tento týden jeho plátno „Laocoon“ dražit přímo slovutná Sotheby´s. Poslední tři roky vystavuje - a velmi úspěšně - od Paříže přes Sao Paulo až po New York. Neuvěřitelné, protože málokdo z vás o něm asi zatím slyšel.
Sám umělec o tom v rozhovoru pro český Forbes zkusil zaspekulovat. „Pro svoje promo jsem tu moc neudělal. Ale může to souviset i s tím, že jsem nestudoval v Praze, některé instituce zase do různých seznamů a indexů rádi zařazují starší, etablovanější umělce, třeba až po čtyřicítce.“ Důvody však mohou být i jiné, v případě Kovaříka dokonce celá řada. Ten první se nabízí: závist. Úspěch se prý v Česku neodpouští. Na toto téma dokonce zavtipkoval výtvarník Pasta Oner, na rozdíl od Kovaříka doma sice superstar, ale za Rozvadovem opomíjený epigon slavnějších vzorů, ve svém díle „Success is the Best Revenge“. Ale to by bylo málo, zkusme být hlubší a kritičtější.
Tak předně: Vojtěch Kovařík je velmi zručný řemeslník, ale také kýčař. Ve svých, na pohled prostých dílech, ve skutečnosti semele dohromady kdejakou líbivost. Stejně jako jiné podobné komety na výtvarném nebi, třeba americká umělkyně Shara Hughes. Ta chrlí napodobeniny díla pop-artisty Davida Hockneyho, protože on už je cenově příliš vysoko, Shara ho tedy zastupuje ve střední cenové hladině. To není nic nového. Třeba zmiňovaný Pasta Oner zase pro „chudé“ české snoby vykrádá britského street artistu D*Face a ten zase již nežijící americkou legendu Roye Lichtensteina. Také Kovařík se v tomto ohledu činí a kombinuje zdánlivě nemožné: salónní akademismus 19. století (jeho panteon antických hrdinů a bohů) v monumentálním stylu kolumbijské hvězdy Fernanda Botera, a to vše na pozadí vegetace z pláten naivisty „Celníka“ Henriho Rousseaua. Je to svůdné, dekorativní a snadno čitelné pro followery na Instagramu.
A také kreativní? Moc ne, svůj styl už má a zákazník chce čitelného a typického Kovaříka, takže když letos v dubnu aukčně zabodoval s tři roky starým „Laocoonem“ o rozměrech 200×140 cm, tak se varianta téhož námětu ze stejného roku, ale o rozměrech 200×200 cm, hned objevila ve výše zmíněné newyorské aukci. Něco takového naše centrum Dox nebo Galerie Rudolfinum, případně Kunsthalle Praha asi těžko vystaví. Úplně by si tím zničily pověst. Komerční galerie o něj také stěží zavadí nejen proto, že tento druh exotismu (ne náhodou Kovaříka na mezinárodní scéně prosazuje původem brazilská Mendes Wood DM Gallery) tu až tak nefunguje. Ale hlavně je na tuzemské poměry příliš drahý, vystavovat v Praze pro něj bude spíš věcí prestiže a něco v tomto ohledu prý připravuje.
Na závěr, pokud Vojtěch Kovařík seriózně přemýšlí o své další umělecké dráze, vnukněme mu malé varování. Možná je teď „nejznámější český umělec po Milanu Kunderovi“, jak tvrdí promo mašinérie jeho galeristů, ale tento spisovatel kýčem opovrhoval. A také je otázkou, zda Kovaříkův úspěch zejména u asijských zbohatlíků (např. z oblasti hip-hopu), není vlastně varující. Například šéf automobilky Bentley si před časem do médií posteskl, že ho znepokojuje zájem kontroverzních osob ze světa showbyznysu (např. černošských rapperů nebo Paris Hiltonové) o jeho luxusní produkci. Je to prý zatím dobré pro obchod, ale špatné pro budoucí pověst značky…
Seznam zdrojů:
https://www.sothebys.com/en/buy/auction/2023/contemporary-day-auction-2/laocoon
https://www.mutualart.com/Artist/Vojtech-Kovarik/7A17A01813451A0B/Biography
https://forbes.cz/doma-neznamy-o-ceskeho-malire-pritom-maji-zajem-zahranicni-galerie-i-dicaprio/
