Článek
Paříž, podzim roku 1947. Malíř Marc Chagall se vrací z amerického exilu, kam uprchl z Francie před postupujícími nacisty. Píše dopis svému souputníku Pablu Picassovi, že se s ním chce sejít. „Rád bych ho po tak dlouhé době viděl,“ dává svému okolí vědět španělská umělecká superstar. Picasso totiž miloval ženy kyprých tvarů. A takovou byla Ida, dcera Chagalla, která navíc uměla výborně vařit. Napoprvé dopadne vše dobře, ale příští rok, při dalším společném obědě, začne být prominentní host mrzutý - rozhodí ho kostnatost hostitelovy manželky Virginie, která byla teosofka a odmítala jíst maso. Picasso to nevydrží a dává průchod své špatné náladě.
„Milý příteli, nechápu, proč vy, tak loajální a oddaný Rus, se nejedete podívat do své země. Jezdíte skoro po celém světě. I do Ameriky. Ale proč se teď, když jste se vrátil, nevydáte i kousek dál a nejdete se podívat, co se tam po všech letech děje?,“ táže se jedovatě Chagalla. Na rozdíl od něj, běloruského žida, měl Picasso, ač komunista a autor protifašistického plátna „Guernica“, za války klid na jihu neokupované Francie, kde si ho hýčkala kolaborantská vichystická vláda. Chagall byl za říjnové revoluce 1917 komisařem lidové osvěty v rodném Vitebsku, všeobecná bída i nepochopení jeho poetické tvorby ho však přiměly opustit rodnou zemi, a uchýlit se do uměleckým experimentům otevřenější Paříže.
„Až po vás, milý příteli. Podle toho, co slyším, v Sovětském svazu vás velmi milují, méně se už obdivují vašemu malování. Až se tam jednou podíváte a na místě poznáte atmosféru, třeba se k vám přidám, uvidíme, jak se přizpůsobíte,“ kontroval se širokým úsměvem Chagall. Jeho duelant se však nenechal zatlačit do kouta a tvrdě výpad odrazil. „Předpokládám, že pro vás je to finanční otázka. Tam se nedá vydělávat,“ zasadil Picasso smrtící ránu jejich přátelství. Sám Chagall po letech tuto epizodu označil za „krveprolití“. Už se nikdy nesetkali.
O pět let později umírá sovětský generalissimus Josef V. Stalin, a spisovatel Louis Aragon, šéfredaktor komunistické revue Les lettres francaises, požádá Picassa o portrét na titulní stranu. Zadání zní: má to být mladý Stalin, ještě bez knírů a charakteristické uniformy. Dílo se však nedaří, připomíná spíš tatínka tehdejší malířovy manželky Francoise Gilotové. „Měl jsem se snad pokusit udělat portrét vašeho otce, pak by se třeba podobal Stalinovi,“ zoufá si snaživý člen strany Picasso. Nakonec vyberou ten nejméně špatný a… Skandál je na světě. Před jeho domem se shromažďují novináři, padají otázky, proč se chtěl mistr sovětskému titánovi posmívat!? Aragon se musí na stranickém fóru kát a jindy vždy arogantní Picasso rovněž připouští jisté selhání. „Myslím, že strana je v právu, ale celé to je nějak zmatené, protože já jsem neměl žádný zlý úmysl,“ dušoval se angažovaný výtvarník. My dodejme, že mohl být rád, že nežil v jím tak vzývaném Sovětském svazu, kam svého kolegu Chagalla posílal - po takové šlápnutí vedle by totiž dozajista skončil za ostnatým drátem některého z gulagů.
Seznam zdrojů:
Francoise Gilotová: Můj život s Picassem (Mladá fronta 1969)
Marc Chagall: Můj život (Odeon 1969)
