Článek
„Lidé si zvyknou, že je tu najednou prezident, který formuluje své názory jasně a nenechává kolem sebe mlhu. Možná že tím, jak formuluje nezvykle srozumitelně, vyvolává neklid. Ale nemyslím si, že by se vyjadřoval zbrkle a že by nás tím zavlekl do potíží,“ domnívá se prezidentův poradce Petr Kolář.
Ne, z volání na Tchaj-wan žádné potíže nikdy nebyly. A taky nebudou. Předsedu horní parlamentní komory Miloše Vyskočila nerozstříleli čínští agenti u vchodu do Senátu, i paní Pekarová Adamová si může zcela bez obav udělat za peníze daňových poplatníků výlet na tento nebohý ostrov, který nikdo neuznává za samostatný stát. Jen mu tím dá najevo, že nic víc pro něj udělat nemůže. Kdo si ještě vzpomene na dalaljámu a jeho Tibet, to bylo slávy za Václava Havla, jenže čas oponou trhnul a jedna z mnoha beznadějných věcí na nekonečném seznamu světových potíží už nikoho nezajímá.
Komunistický prezident Si Ťin-pching, nejpozději kdykoli během této dekády, ne po dobrém, ale po zlém sjednotí Čínskou lidovou republiku. Nikdo s tím nic nenadělá. Ani nebude chtít, protože jakékoli projevy separatismu, ať už toho ruského na Ukrajině, stejně tak toho v Číně, Turecku nebo Tamilských tygrů na Srí Lance, jsou diplomatické tabu. O tom irském nebo skotském zmíněném v perexu tohoto článku raději nemluvě… A náš v mnoha ohledech relativně bezvýznamný prezident i jeho snaživý poradce Kolář, zjevně sběratelé laciných mezinárodně politických bodů, to moc dobře vědí.
