Článek
Charakter tohoto povolebního přemítání si v případě nového českého prezidenta Petra Pavla žádá ohlédnutí do jiné doby a na jinou osobu, byť s přiléhavou souvislostí. Jistě víte: spisovatel Milan Kundera udává v 50. letech mladíka, který se po emigraci vrací do komunistického Československa a myslí si, že tu bude Jamesem Bondem. Západní rozvědkou podivně vycvičen k tomu, aby nechával svůj kufr u první známé, kterou náhodně potká, ovšem tato zděšená studentka vše svěří svému milému - a ten zase kolejnímu funkcionáři Kunderovi.
Perfektní past, zcela bezvýchodná situace. Protože buď je to doopravdy, a v tom případě by Milan K. měl vykonat udavačské dílo, na to jsou paragrafy, nebo je to test totalitní strany, do níž se po svém vyloučení znovu hlásí, a tak udat musí, aby v něm obstál. V každém případě může skončit ve vězení. Obstát sám před sebou, nebo obstát před vládnoucí garniturou, that is the question? Strach a hnus se střídají na vážkách, šach i garde zároveň. Buď „jen“ obětuje dámu a téměř jistě později stejně prohraje, nebo rovnou vzdá partii.
Kundera se rozhodl vzdát. Agenta udal, protože dotyčný pro něj osobně nic neznamenal a navíc to byl třídní nepřítel. Uvažoval asi takto: „Není sice slušné kohokoli za jeho přesvědčení posílat do vězení, ale tohle je takový pitomec, když se takhle prozradil, že tam stejně skončí. Nedá se nic dělat, je to hotová věc, já pro něj ani pro sebe trpět nebudu.“ Protože Kundera byl sobecký a ctižádostivý hédonista, který se vposled k tomu všemu nepřiznal a tudíž ani neomluvil, hříšník jeden.
A podobné je to i s naším novým prezidentem Petrem Pavlem. Poprvé tento nebiblický Petr zapře Krista, když tvrdí, že se chtěl jen jako průzkumník plazit v mraze a blátě, ve skutečnosti se učil diplomatickou francouzštinu a měl vyzvídat vojenská tajemství v suchu a teple evropských metropolí. Podruhé ho zapřel, když přistoupil na výhody plynoucí ze zpravodajské hry kremelských tajných služeb se svou údajnou smrtí. Rusové totiž správně usoudili, že Andrej Babiš ve druhém kole nezvítězí, nahodili tedy Petru Pavlovi zmíněnou udičku, aby to vypadalo, že se Babiš snaží bývalého předsedu výboru NATO poškodit. Ale učinili to tak okatě, že tím sice přitížili svému koníkovi, ale jen proto, aby on pak mohl křičet do celé země, že alternativa nemá ani vládu, ani Hrad. Díky tomu budou polarizace, hněv a bezmoc jen vzrůstat! Nespokojenost, bouře, nebo dokonce občanská válka, to je pro nás ještě lepší než Babiš jako prezident, mnuli si ruce v Rusku. A náš nový prezident to pro bezvýznamnou volební výhodu připustil. Proč?
Stál před starým kunderovským dilematem: hackerský útok tohoto formátu byl svou nepokrytostí varovně okatý, jasná past, ale volební tým tisklo i druhé rameno jeho kleští - distancování se od něj by bylo příliš obtížně tlumočitelné. Široká veřejnost nerozumí těmhle chytákům, a tak si řekli, že bude nejlepší dělat jakoby nic, a umýt v tomhle blátíčku Babišovi hlavu. „Stejně to máme vyhrané a jakákoli složitost by mohla zbytečně zamíchat kartami,“ shodli se nakonec. Náš tichý prezident, jako voják zvyklý poslouchat, jen sklopil hlavu. A Rusy postrčený Babiš mu pak mohl před celým národem se smíchem vysvětlit, jak velcí hlupáci asi jsou ti hackeři, když přeci bylo jasné, že čiperného Pavla všichni uvidí v televizi…
No a potřetí Petr Pavel zapřel sebe a Krista, když jásajícímu davu z pódia oznámil, že v jeho osobě „zvítězila pravda“, aniž by konstatoval zjištění Deníku N, že v diskuzi na ČT „Babiš spustil vodopád lží, Pavel prakticky neklamal“. Asi takhle: pravda není nikdo, ani Petr Pavel, a lhaní, byť ne přehnané, s ní taky nemá nic společného.
S jeho soupeřem v posledním kole prezidentské volby to nebylo a není jinak. Stejně jako Pavel se nehlásí ke svému agentství, i když při jeho pozici v zahraničním obchodě (styk s cizinci) to bylo nevyhnutelné. Jenže stejně jako Kundera, stejně jako Pavel, stejně tak Babiš: jak to těm prostým občánkům vysvětlit, že cesta vzhůru za uznáním a požitky - respektive do pekel - bývá dlážděna dobrými úmysly? Kdo měl tušit, co z čeho vzejde? Je něco špatného na tom být literární hvězda, zahraniční obchodník nebo špión vojenské rozvědky? Jezdit si na oslnivý Západ, mít odtamtud vysoké příjmy a ty si tady vyměnit za tuzexové bony, a ty utratit za cokoli kvalitního a pěkného. A mezi námi, pane Babiši, ten náboj pro Moniku, to taky nebyl zrovna majstrštyk, víme?
Co k tomu dodat, necítíte taky ve věčné lidské touze po blahu tohoto světa pach síry pekelné? Pozor tedy na podepisování čehokoli, včetně udání nebo závazku spolupráce, někdy to může být i vlastní krví!
