Článek
Do toho okamžiku byl totiž nadaným studentem práv, jenž pilně pracoval na tom, aby se začlenil mezi význačné české literáty.
Když mu cenzor Jan Václav Zimmermann nepovolil vydat román Cikáni, rozhodl se Mácha napsat rozsáhlejší básnickou skladbu Máj, kterou později předložil Zimmermannovi jako oslavu přírody. Té přírody, v níž dnes mnozí hledají rozkvetlou třešeň, přičemž ani netuší, že právě v této májové době Máchu vztah k dívce Eleonoře Šomkové neuvěřitelně trápil, protože ji vlastně už neměl rád. Chvíle, kdy mu bušilo srdce, kdy se těšil, až ji zahlédne u kostela, pro něj zůstaly hořkosladkou vzpomínkou. Teď ho s ní svazovala pouze fyzická potřeba, jíž se ona bohužel ochotně podvolovala. Cítil se podvedený, jako by chtěl odmítnout skutečnost, že se do ní na začátku tak vášnivě zamiloval a postavil si ji na piedestal. A ona? Stačilo, aby ji v kavárně oslovil: „Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje.“ A Lori se v jeho temných očích ztratila. Přitom jen chtěl, aby se neostýchala a vypila v kavárně donesenou čokoládu. Zašli sem po divadelní zkoušce Kajetánského divadla, kde se dcera Josefa Šomka, takzvaného patentálního invalidy (vysloužilce žijícího mimo vojenskou invalidovnu), školila na představitelku naivních děvčat. V divadle původně hrála její sestra Anna a Lori ji měla následovat. Máchova láska byla spalující, a rovněž omezující, tudíž si Lori divadelních prken moc neužila.
Mácha se ji snažil vychovávat, nosil jí knihy, kterým nerozuměla a pravděpodobně očekával, že se naučí pořádně česky. Ani jedno se mu nepodařilo. Děvčata chodila do školy jen šest let a nikdo je nevedl k zájmu o vzdělání. A u Šomků, kde vyrůstalo šest dětí, se muselo pomáhat. Josef Šomek se sice vyučil knihařem, nicméně se živil výrobou krabiček pro žižkovskou kapslovnu Sellier&Bellot. I Mácha se při svých návštěvách u Šomkových do této řemeslné činnosti zapojoval. Ovšem zároveň se stýkal s pražskými vlastenci a hlavně tvořil. Do tohoto paralelního světa vzdělaných mužů dívky Lořina typu úplně nepatřily. Na začátku nad tím mladý básník určitě nepřemýšlel, ale později, když se cítil láskou zklamaný a zničený, uvědomil si tragiku celého jejich nerovného svazku. Jenomže už bylo pozdě na cokoliv. 2. října 1836 se narodil (v domě na rohu tehdejších ulic Vojtěšské a Šerlingské) Máchův jediný syn Karel Ludvík Šomek. Téměř o dva týdny později se Mácha vydal z Litoměřic, kde od půlky září pracoval a bydlel, pozdravit rodičku a hlavně si prohlédnout své dítě, které bohužel od porodu stonalo s očima. Chlapcův stav Máchu trápil, opakovaně se k němu vrací v dopisech. Možná to leckoho překvapí, ale skutečně mu na synkovi velice záleželo. Asi by byl příkladným otcem, jenomže od této návštěvy Ludvíka nespatřil. Zbývaly mu zhruba tři týdny života. Určitě se těšil, až si bude moci přivést nevěstu s dítětem do svého nového domova, určitě se těšil, až uslyší svého synka říkat první slůvka, ale bohužel se toho nedočkal. V tom si s ním osud nehezky zahrál. V den, kdy se měl s Lori v Praze oženit, položili ho v Litoměřicích do hrobu.
Lori se o tom dozvěděla pouze zprostředkovaně, vždyť pečovala o nemocného kojence. Bydlela se svým otcem a sourozenci (nejmladšímu bratrovi Karlovi bylo pouhých jedenáct let) a starala se o celou domácnost. V tom roce totiž nezemřel jenom její milý básník, nýbrž i jeho potenciální tchyně Marie Šomková. A Lori se musela vyrovnávat s odchodem dvou blízkých lidí a rovněž s velkou společenskou ostudou, protože svobodné a nezaopatřené matky to měly velmi složité. Bohužel ani její mateřství netrvalo příliš dlouho, 5. července 1837 zemřel malý Karel Ludvík Šomek na psotník. Některé prameny uvádí, že šlo o „těžké ozubování“. Lori si vydělávala na živobytí jako šička a po otcově smrti si otevřela niťařský krám na Betlémském náměstí, čímž se chtěla existenčně zabezpečit.
Lori na svatbu zřejmě už nepomýšlela, možná hodlala zůstat věrnou odkazu mrtvého básníka. Když ji ale požádal o ruku zamilovaný policejní praktikant František Sieh, syn stavitele z Mašťova u Žatce, souhlasila. Prý svým vzhledem připomínal mrtvého básníka, a proto si ho nakonec 11. února 1849 vzala za muže. Jediná výhoda tohoto sňatku spočívala v tom, že úředník měl nárok na penzi a po jeho případné smrti si ji mohla nárokovat i vdova. Jinak s platem 350 zlatých ročně, jehož Sieh dosáhl, moc parády nenadělala. V roce 1861 se manželé přestěhovali do Krakova a později do Lvova. Lori ani v tomto vztahu prý šťastná příliš nebyla. Zůstala bezdětná a Sieh ve Lvově údajně karbanil a pil, a tak se po jeho smrti zase vrátila do Prahy. Jiné zdroje tvrdí, že se vrátila domů ještě před jeho skonem, protože jí o to požádala sestra Antonie.
Když Lori z matičky stověžaté odcházela, po jejím milém Máchovi doslova neštěkl pes, respektive jeho dílo znali většinou jen studenti a znalci české literatury. To se však během let změnilo a tak přichází zpátky do společnosti, která svého jedinečného básníka stačila objevit a docenit. A pražské vlastence pochopitelně těší návrat jeho velké lásky a někteří z mladší generace se pochopitelně chtějí seznámit s jeho bývalou láskou osobně.
Lori se však nejvíc radovala z blízkosti sestry Antonie a jevištních úspěchů její dcery - herečky Marie Bittnerové. Právě tato členka souboru Národního divadla zprostředkovala Lořino setkání se spisovatelem, divadelníkem a novinářem J. L. Turnovským. Ten podobu někdejší „milenky“ básníka zachytil takto: „Ani pozdní věk nesetřel stopy někdejší spanilosti s její tváře, která tak mocně pěvce Máje poutala.“
Lori zřejmě byla mimořádně krásná a stala se po právu básníkovou múzou. Nakonec ho přežila o 55 let. Zemřela na žlučokrevnost (přítomnost žluči v krvi), což mohla způsobit žloutenka. Mohla mít ale také žlučníkové kameny, rakovinu, nebo zánět jater. Ze strohého matričního zápisu to nejde přesně rozklíčovat. Každopádně tato obyčejně neobyčejná žena naposledy vydechla 1. října 1891 po poledni v Klicperově (dnes Záhřebské) ulici číslo 170 na Královských Vinohradech.
Zdroje:
Knihy:
Martina Bittnerová: Zapomenuté osudy
Jan Jakubec: Dějiny literatury české
Josef Ladislav Turnovský: Kresby J. L. Turnovského
Jiří Bittner: Z mých pamětí
Josef Pavlík: Slovník domácího lékařství a zdravotnictví
Periodika:
Máj 1911/9 Národní listy, 1891/31 Osvěta americká 1903
Archivy:
Digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914 AHMP – digitální archiv – matriky
