Článek
Netuším, zda „skandál“ kolem poslední knihy Aleny Mornštajnové byl vyvolán z obchodních pohnutek, přesto je poučný. Donutil nás totiž zamyslet se nad tvůrčí svobodou spisovatele.
Máme tu totiž najednou dvě ženy stojící proti sobě. Jedna před lety zveřejnila traumatický životní příběh a druhá ho beletristicky zpracovala. Ta první se cítí doslova vykradená, druhá se hájí tím, že ve vlastní práci vycházela z rešerší.
Autorka mohla skutečně nastudovat několik variant události, kterou pak sesypala do jedné, protože příběhy obětí patologického chování jsou si často dost podobné. A jestli se obecně v práci Mornštajnové postižené poznávají, hovoří to přece ve prospěch textu. Navíc pouze samotná autorka ví, na základě čeho svou knihu vytvořila.
Zjevně tím ale nechtěně odkryla problém - literatura dost často a ráda opisuje od sebe. Někdy to dokonce překračuje hranici pouhé inspirace.
Stačí si přečíst třeba memoáry Olgy Scheinpflugové, která tvrdí, že řadu námětů manželovi K. Čapkovi dodala sama a některé i v dost detailní podobě. Znalci Sherlocka Holmese ví, že u Agathy Christie se objevují mnohé motivy použité Doylem. A když se vrátíme zpátky do Čech, tak Kateřina Tučková své Žítkovské bohyně napsala poté, co toto téma před ní zveřejnil publicista Jiří Jilík.
Řešit proto v dnešní době nápaditost a originalitu, když se vše podstatné už řeklo i napsalo, je přinejmenším groteskní. Nehledě na to, že na literárním trhu panuje jediná síla a to síla peněz. Literatura je dnes docela normální komerční disciplína. To jen u nás stále žijeme mentálně v socialismu. Zatímco tehdy o knihách rozhodovala politická cenzura, dnes vše ovlivňuje tržní faktor. A ovlivňoval ostatně také v minulosti, protože i v devatenáctém století se českým nakladatelům dařilo, když vydávali zábavné kalendáře. Tudíž pak lépe porozumíme třeba tomu, proč Karel Hynek Mácha zemřel jako řadový úředník a Máj si raději vydal vlastním nákladem.
Nebohá Mornštajnová, dosud velebená, začíná být kritizována i za svůj literární styl. Kritici si ale musí připustit, že jde o veleúspěšnou autorku, která se dokáže trefit do obecného vkusu. A čtenáři, jichž vlivem moderních technologií ubývá, takové autory přirozeně vyhledávají a potřebují. Už Jakub Arbes výrokem „každá doba má své literární lvy“ vystihl podstatu věci. Proto nerozumím tomu, proč se tolik hlasů teď najednou zvedá proti Mornštajnové. Proč najednou její úspěch překáží.
Bohužel, Češi jsou zvláštní národ, nejprve někoho vynášejí do nebes a pak by ho nejraději vyhnali ze vrat. A to je z principu vlastně trapné.
Pokud by totiž Alena Mornštajnová svůj poslední příběh skutečně do nějaké míry opsala, jde o zcela běžný postup, alespoň v našem literárním prostředí. A jestli zrovna ji za to někdo chce morálně soudit, měl by se v rámci spravedlnosti pustit i do jiných romanopisců.
