Článek
Postavení Karoliny Světlé je v naší literatuře zvláštní. Jako by se krčila ve stínu starší přítelkyně Boženy Němcové. V kontrastu s ní se sice možná zdá trochu chladná a netečná. Ale city Karoliny Světlé, vlastním jménem Johany Rottové – provdané Mužákové, byly hluboké a intenzivní. A celý život proto v sobě nesla vnitřní rozpor mezi tím, co by chtěla a co se od ní společensky očekávalo.
Ostatně sama prohlásila, když její srdce naplnila láska k Janu Nerudovi: „Nejsem mravní na každý pád… Kdybych mravně jednala, musela bych právě své srdce poslechnout.“ Poslechnout nemohla, protože měla doma manžela Petra Mužáka. A když si ho brala, myslela si, že se tak děje z lásky. Nicméně velmi brzy toho litovala. Povahy manželů Mužákových, stejně jako u Němcových, se vzájemně neslučovaly. Johanka to sama později trefně vyjádřila: „On chtěl kráčet, já létat.“
Když se Světlé narodila dcerka, dostala po své kmotře Němcové jméno Boženka. Děvčátko však záhy zemřelo. Smrt dítěte je pro matku ta nejstrašnější událost. Pro Johanku měla však ještě tragičtější dohru. Komplikovaný porod ji zdravotně poškodil natolik, že už nemohla mít děti.
Na doporučení švagra doktora Podlipského ji Mužák odvezl do svého rodiště v Podještědí. Lékař jí také doporučil duševní zaměstnání, čímž se vrátila k tomu, co sama zkoušela od školních let, k vlastní literární tvorbě.
Jeden z výsledků její práce – povídka Dvojí probuzení vyšla v Almanachu Máj (1858) pod uměleckým pseudonymem Karolina Světlá. Je asi příznačné, že zrovna v období, kdy se začala literárně rozvíjet, objevil se v její blízkosti Jan Neruda. Ostatně on patřil spolu s Hálkem k myšlenkovým „otcům“ zmíněného Máje.
Neruda byl sice chudý, ale velmi rád se bavil po hospodách. V době, kdy se sblížil s Johankou, prožíval určitou vnitřní krizi. Kritika mu strhala sbírku Hřbitovní kvítí, a proto se cítil zneuznaný.
Světlá snadno rozeznala míru jeho talentu a odhodlaně se vrhla do zápasu s jeho náladami a nechutí. Nabádala ho, aby neustával v literární činnosti. Také on Johanku podporoval v dalším psaní. Pochopitelně tím se mezi nimi vytvořilo silné pouto a Neruda se zamiloval: „Tato láska ze mne učinila to, čím jsi Ty, jsme si teď rovni. Já Ti jí víc nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám.“
Vdaná Johanka se k tomu stavěla poněkud zdrženlivěji. Na jedné straně ji svazovala povinná úcta k manželovi a strach z veřejné ostudy, na druhé straně milovala Nerudu víc, než si sama dokázala přiznat.
Marné snažení o trochu obyčejného štěstí bohužel ukončil skandál. Když se na prázdninovém bytě dozvěděla, že Nerudovi hrozí vězení pro dluhy, tajně prodala svůj šperk a přes prostředníky předala Nerudovi utržené peníze. Jistá osoba ale zjistila, kdo peníze poslané na fingované poste restante přijal. A jako velkou senzaci to roznesla po celé Praze. Než se stačila Johana s manželem vrátit domů, věděli o jejím románku naprosto všichni. Z těch důvodů Johana navrhla svému muži rozluku, což kupodivu odmítl, přestože si od Nerudy vyžádal všechny dopisy. Jejich obsah kupodivu neshledal závadným. Přesto je Světlá musela spálit a k tomu odpřisáhnout, že už nikdy Nerudu osobně nevyhledá a nepromluví s ním.
Jenomže vroucí city si nikdo na povel ze srdce nevymaže. A proto Johana napsala na rozloučenou tajně Nerudovi poslední list. Nejbolestnější na něm je, že jej Neruda nikdy nečetl. A přitom právě v něm by se přesvědčil o Johančině lásce.
Dopis bohužel zůstal u jedné její přítelkyně, která jej zřejmě v zájmu zachování mravnosti nedoručila a předala ho až po spisovatelčině smrti její neteři. Prý jí Johana řekla, že ho může i nemusí doručit. A nedoručila ho. Přitom Světlá z lásky k Nerudovi čerpala po celý svůj život.
Nerudovy dopisy sice musela spálit, ale popel z nich ukryla do krabičky, tak drahé jí byly. A možná si ani nedokážeme představit, jak moc pro tu jedinou a opravdovou lásku trpěla.
Zdroje:
Martina Bittnerová: Spisovatelky a Erós
