Článek
Čekala jsem na zastávce spolu se skupinkou (asi) páťáků a jejich paní učitelkou. Nevím, co žáci přesně řešili, nicméně jejich slovník překračoval meze veškeré slušnosti. Něco tak odpudivého jsem snad ještě neslyšela. Podívala jsem se na paní učitelku v naději, že své svěřence umravní. Neumravnila a dokonce se usmívala. Přece je nebude kritizovat!
O týden později jsem stála před zaplněným kinosálem v nejmenovaném městě. To, jak se chovala část žáků, bych snad ani raději nekomentovala. Jeden z učitelů si ovšem za mými zády stěžoval přirozeně na mě. Do očí mi své výtky raději statečně nesdělil, což považuji za velmi krásný a výchovný příklad pro žáky. No budiž. Idealisticky jsem si myslela, že dospělí dětem ukazují cestu a vytyčují mantinely. Když z nich vyrostou (a za jejich přihlížení) nevychovaná zvířátka, jednak budou obtížně hledat místo ve společnosti a pokud jich bude společnost plná, stane se z ní pusté místo bez perspektivy. Nicméně přece je nebudeme kritizovat!
Před časem jsem se pokusila v určitých profesních kruzích opakovaně hovořit o problémech, na něž bohužel narážím. Šlo mi o to potíže jasně definovat, konzultovat se zkušenostmi ostatních a hlavně hledat přijatelné řešení. V jednom případě se totiž jednalo o projekt, který má ze strany státu velkou finanční saturaci, ale ve skutečnosti funguje přinejmenším diskutabilně. Reakce, jež jsem zaznamenala, mi vzaly dech. Zatímco dříve bylo úplně běžné o takových věcech hovořit, dnes se to očividně nesmí. Přece ten projekt nebudeme kritizovat!
Kritizuje totiž jen dezolát. Správný demokratický jedinec mluví o všem s nasazenými růžovými brýlemi a nadšením. Co mi to evokuje? Evokuje mi to dobu, v níž jsem vyrostla. Evokuje to dobu, v níž nám říkali – soudruzi, smíte kritizovat, ale hlavně konstruktivně! A tak se oponenti se „závadnými názory“ vyhazovali z práce a ze škol a často zavírali do vězení. Kritické reportáže v televizi se pak točily třeba o tom, jak jistá paní nemůže sehnat v Kotvě před Vánoci čepici pro manžela. Jenomže tyto manýry se nám do veřejného prostoru vrací.
Za socialismu tu existovala vrstva vyvolených, které stranická knížka opravňovala k tomu rozhodovat o osudech druhých, což podporovala záloha pěšáků z řad udavačů, kádrovaček ve fabrikách a rázných domovnic. Celý ten propracovaný systém snesl pouze určitý myšlenkový trend a to ostatní se označovalo za závadné. Všemu ostatnímu se dávaly hanlivé nálepky. Krásně to ilustruje díl Majora Zemana s názvem „Mimikry.“
Jenomže ty „Mimikry“ se znovu vrací na scénu. Obhájců té jediné správné pravdy, kterou nám denně prezentují naši politici a média, jsou plné sociální sítě. Tito jedinci se staví do role výjimečných a vyvolených, jež smí spílat svým spoluobčanům a také se nad ně povyšovat. Bohužel jejich rétorika je někdy natolik agresivní, až si často kladu otázku, jak může takovou zlobu někdo vypustit z pusy. A bohužel už dlouho jsem neslyšela, že by někdo druhému sdělil – respektuji, ale nesouhlasím.
Pamatuji si však doby, kdy jsme se sešli v hospodě u jednoho stolu a dokázali jsme se docela normálně bavit, přestože jsme mnohdy zastávali zcela rozdílné postoje. Věděli jsme, že odlišné zkušenosti nám přinášejí nový pohled, což nás také někam může posunout. Korektního jedince současnosti něco podobného nikam neposouvá, ten si cíleně buduje arsenál sprostot a schovává si to pro chvíli, až někde v prostoru identifikuje jasného „dezinformátora“ (voliče Babiše, Okamury apod.), aby na něj v rámci své bohorovnosti mohl začít agresivně útočit.
Patřím ke generaci, která si své mládí v divokých devadesátkách neskutečně užila - po rockových klubech, diskotékách a koncertech. Přestože to mělo i dost much, panovala tady neuvěřitelná svoboda, o níž můžeme dnes mluvit už jen s použitím minulého času.
