Článek
Názor matky čtyř dětí nikoho jistě nepřekvapí, když budu tvrdit, že jedno dítě = rozmazlené dítě. Mám k tomu své důvody. Z mé zkušenosti (v mém okolí) to je bohužel tak. Nejsou takový všichni. Většina však ano.
1. Většina rodičů prvního dítěte vidí vše jako překážky, nebezpečí, a i když se dítěti nemá co stát, rodiče bedlivě dítě sledují a chrání. Tedy myslí si, že chrání. Spíše svým chováním ublíží dítěti, protože dítě nemůže nic zažít ani to odřené koleno. Úzkoprsí rodiče, úzkoprsé dítě. A pak kde se bere v dítěti ta chřadnost.
2. Rodič prvního dítěte je nezkušený, neví a vše hledá na internetu, po známých a hlavně v odborné literatuře. Mít dítě a vše zvládnout není zrovna jednoduché. Při nemoci rodič neví. Vše studuje, aby dítěti neublížil. Svoje obavy a úzkosti však přenáší na své dítě. Lepší se bát v nitru duše, ale hlavně ne před dětmi.
Příklad: dítě přijde s krvavou ránou na ruce.
Matka prvního dítěte: panebože, co se ti stalo, rychle pojď, je ti špatně? Pojedeme do nemocnice, tam se na to podívají.
Matka více dětí: jejda, to teče, pojď podíváme se. Až to ošetříme, zjistíme, jak to je hluboké. Možná to bude potřebovat lékaře, spíš mi řekni, jak se ti to stalo. Neboj, zvládneme to.
Rozdíl je dost patrný. V prvním případě se z dítěte, které se někdy řízlo a řešilo se to hysterií, stane hypochondr. Nebo bude mít syndrom bílých plášťů. Bude mít strach z každé rány nebo z krve, která občas teče každému.
V druhém případě se nepanikaří hned a vše se bere s klidem. Nakonec to dobře dopadne a do nemocnice se nemusí, ale kdyby se muselo bylo by to v klidu a bez domýšlivých scénářů „coby kdyby“.
Matky prvních dětí mají po čase zkušenosti a už situaci s rýmou, zakopnutím nebo boulí na čele znají, zvládají to. Při druhém dítěti jsou pak klidnější a pokud se nestane nic nového (neznámého) vše funguje. Dokonce se už neřeší nový kočárek. A pokud přijdou další děti, tak se dědí i boty.
Já osobně mám vypozorováno, že si troufnu říct, která matka má jedno dítě a ta, co jich má víc. Mnoho žen a matek prvních dětí mají takový pocit, že jejich dítě musí mít všechny věci světa. Mnoho jedináčků nemusí řešit běžné věci. Nemusí se dělit o hračky, mají dárky jen pro sebe. Mohou si přát co chtějí a většinou to dostanou. Všechna pozornost je věnována jen jim. Oblečení je většinou nové, nemá po kom dědit. Každopádně děti jedináčci se poznají i na hřišti, v mateřských centrech, a dokonce i v obchodě. Co já mám zkušenost, tak to jsou rozmazlené, ufňukané děti, co stále něco chtějí, brečí kvůli maličkosti a někdy se dokonce vztekají. Také jsou zlí na svoji maminku.
Co se týká vícero dětí, není to tak, že TEN, KDO MÁ SOUROZENCE, SE NEMŮŽE ZACHOVAT TAK, JAK POPISUJI VÝŠE, JE TO VŠAK MÉNĚ ČASTÝ JEV.
Opravdu si stojím za výrokem, že jedno dítě nic není. Pro někoho je to pohodlné mít jedno dítě (setkala jsem se s názorem, kdy měla žena jedno dítě, a to ji k tomu dohnala tchyně, protože to tak má v rodině být. Bohužel se přiznala, že ona sama děti nemá ráda. Pro klid rodiny však mají jedno dítě. Vztahy spolu chladné, ale co jiného jsme mohli čekat). A pro někoho vymodlené dítě (ze zdravotních důvodů, není jim přáno mít více dětí) za to samozřejmě nikdo nemůže a je dobře, že mají alespoň jedno. V těchto případech je někdy rozmazlenost brána trochu jinak. Tak já může dítě být rozmazlené, tak může být i přehlížené. Každý na to kouká jinak a každý to vidí jinak. Já také rozmazluji děti svoje a vím to. To je možná horší varianta než to nevědět a dělat to.
Závěrem: neházím všechny matky a otce do jednoho pytle. Sama bych se totožnila s mým výrokem u mého prvního dítěte. Je to součástí života zažívat nové věci, které chceme mít dokonalé. V zaměstnání také první měsíce se vše dělá pomalu a poctivě. Po čase se to stále dělá poctivě za to však rychleji a s různým ulehčením. A tak je to s dětmi vlastně také. První dítě, vše nové, dokonalé. Další děti stále dokonalé, ale už se zkušenostmi a vylepšeným receptem na ulehčení práce a starostí (mast na dásně v lékárničce, čaj pro dobrý spánek, mast na prsa v době kojení). A to je vlastně dobře.
KDO JE PŘIPRAVEN, JE MILE PŘEKVAPEN.
ALE STÁLE SI MYSLÍM, ŽE MNOHO JEDINÁČKŮ JSOU ROZMAZLENÁ A NESAMOSTATNÁ DÍTKA.
Hezký večer. Všichni jsou stejní, jen se to těžce přiznává. A je to názor všeobecný a i zde platí, že jsou i výjimky mezi dětmi i mezi rodiči.
