Článek
V psaní jsem včerejšek lehce přetáhl do dneška, což se u cest přes noc snadno stane, a tak začnu tam, kde jsem skončil, tedy po onom šlofíku.
Jdu si na obchodní oddělení pákistánských drah vyřídit tzv. turistickou koncesi, na kterou dostanu 25% slevu na vlak. Pro cizince-studenty sleva činí dokonce 50 %.
Pekař při pečení čápátí v tandúru. Kvéta, Pákistán
Následuje výborný dlabanec v hotelové jídelně (Muslim Hotel), který však jde hned ven (stále mě trápí průjem) a pak velká výprava najít bankomat na Jinnha Road. Ukazuje se, že mám nějaký špatný PIN k EC/MC kartě a tak jdu do Grindlay’s Standard Chartered Bank vyměnit cestovní šeky. Tam však naštěstí mají bankomat i na VISA karty a tak vybírám 10.000,- rupií. Vracím se na rezervace jízdenek na vlak, ale bohužel přicházím o 10 min pozdě. Snad si jízdenku do Rávalpindí budu moci zarezervovat i zítra ráno. Následující 3 hodiny trávím na webu za 15 rupek za hodinu! Následuje večeře, její bezprostřední opuštění mého těla a šupky na kutě. V hotelu je docela hluk a odněkud se line pákistánský bigbeat hodně podobný Jasné páce. Neuvěřitelné.
Po pravých íránských snowboardových (zn. Burton) přicházejí pravé horolezecké cigarety. Tentokrát pákistánské, takže jak jinak než K2.
Je zajímavé, že jsem od Kappadokyie kromě Izraelců a Čechů na Nemrutu nepotkal prakticky žádné baťůžkáře. Jedinou výjimkou byl Němec v Šírázu. Pak jsem ještě před Dogubayazitem potkal 2 Angličany a v Šírázu a tady v Kvétě viděl na ulici 4 bělochy, ale ty nelze počítat mezi baťůžkáře. Čekal jsem větší „davy“.
