Článek
O Máchovi se toho říká hodně, třeba to, že byl nevyrovnaný, sexuálně nevybouřený, ale také to, že byl velkým českým básníkem. A ještě jedna věc se o něm někdy říká, že se jednou ocitnul v jiném čase.
Máchovo vidění na hradě Houska: příběh tajemného dopisu
Z Máchova dopisu jeho známému myslivci z okolí Housky mrazí, píše v něm:
„…Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle… “
Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý… “ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.“
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?“ táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest,“ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky… Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem…!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází…
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!“
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Z tohoto dopisu vyplývá, že se místo hradu Housky, kde údajně vidění prožil, ocitnul v Praze v roce 2006.
Někteří v dopise mohou vidět kostlivé netvory jako stožáry vysokého napětí, Dantovy měchy jako kloubové autobusy, u dívky si představit sluchátka s walkmanem a podobně. Vtipná je jedna věc, když byli autoři zdánlivě seriózní knihy o Času hradů v Čechách, kde se dopis nacházel, dotázáni na jeho původ, odvětili, že to je fikce.
Což ale není tak podstastné jako toliko to, jak jej dnešní lidé hodnotí svou optikou. I kdyby byl skutečný, není nutné v něm spatřovat nějaké modernity, naopak poměrně jasnou středověkou imaginaci, která byla v případě Máchy spojená s hradem Houska. Místem, které prý chrání nějaké zlo uvnitř, aby neuniklo, ale spíše působí jako tvrz nějakého vyplašeného zemanského pána.
Popisy, které Mácha uvádí, nejsou nijak v kontrastu s jeho ostatním dílem, kde pracuje s podobnými obrazy. A je docela možné, že vidění měl následkem působení halucinogenní drogy LSD, kterou zpravidla obsahoval špatně upravený chleba smíšený s námelem.
To ostatně může souviset i s jeho smrtí, kdyby totiž nezemřel na choleru, někdo zmiňuje zápal plic, tak mohl klidně pojít na pozření zkaženého jídla. Těsně před smrtí si stěžuje na zkažené maso, které musel vyhodit. A to si nemohl vybírat, zpravidla tento velký český vzor básnictví trpěl hladem. Proč asi.
Záhadná smrt KHM
Pokud jde o smrt Karla Hynka Máchy, často se zmiňuje to, že zemřel po hašení požáru v Litoměřicích. Časově to sice odpovídá, ale podstatné detaily nesedí. Prý se nakazil vodou nakaženou cholerou, jak se tak aktivně podílel na hašení. Problém s touto teorií spočívá v tom, že v té době žádná cholera v Litoměřicích neřádila a nevíme ani o žádném jiném nakaženém z této oblasti. Zato řádila cholera v Praze, kam před tím tam a zpět, celkem cca 130 km, ušel Mácha pěšky a odtud si ji zřejmě přinesl.
KHM byl jistě imaginativním člověkem, který nakonec neunesl bubáky, se kterými se v životě střetl. Zemřel s podlomeným zdravím a chudý jako kostelní myš. Nejspíše z něj lze načerpat poučení, že lépe než o strašidlech psát je se s nimi popásat.
Zdroje:
M. Mysliveček, L. Koubová a F. Vrbenská. Čas hradů v Čechách III. 1996. Horizont.
https://cody.eldar.cz/magie/houska/macha.htm
Ivanov M. Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. 2010. XYZ.
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ostrov-na-lsd-italove-meli-halucinace-kvuli-chlebu/r~2e771becd93e11edb1f50cc47ab5f122/
