Nesmrtelnost láká, apokalypsa dává lidem naději, že nezemřou sami

Existují ale i příběhy, které hovoří o nesmrtelných. Mohli bychom je najít v Bibli, známé jsou pověsti o věčně položivých upírech nebo třeba divadení hra Makropulos od spisovatele Karla Čapka o ženě, která získala nesmrtelnost.

Nesmrtelnost je téma, které lidi velmi přitahuje, protože nechtějí opustit tento svět. Obecně se dá říct, že to platí především zde, v křesťanském prostředí, které je masírované vírou ve věčný život a touhou po něm. Například v prostoru převládajícího buddhismu nebo hinduismu lidé o věčný život tolik nestojí, ba naopak, nemůžou se dočkat, až se rozplynou ve vyšším vědomí, případně opustí obtěžující kolo neustálých znovuzrození.

Zato především v Číně rozšířený taoismus se myšlenkou možnosti dosažení nesmrtelnosti velmi zaobíral, jeho zakladatel Lao'c byl považován za nesmrtelného a v tamních příbězích a umění se často vyskytuje osm legendárních postav z čínské mytologie, osm nesmrtelných.

Proto právě evropští vládcové tolik lpěli na tom, aby jim byl vynalezen elixír nesmrtelnosti, jako například Habsburg Rudolf II., který vládl v Praze na Pražském hradě. Ale také čínští císařové se o tuto možnost velmi zajímali a zpravidla nakonec dostali nějaký smrtelný koktejl složený z olova a dalších toxických „dobrot“, čímž si život naopak ukrátili a nikoli prodloužili.

Právě lidi, kteří nemají pocit, že by jejich bytí na tomto světě bylo něčím v jádru naplněné a završené. Lidé, kteří trpí pocitem nedokončenosti, případně si života užívají natolik, že by v této radosti chtěli pokračovat donekonečna. Také lidé, kteří nechtějí přijít o nějakou milovanou bytost nebo o člověka, který je jim nějak užitečný, by mu chtěli prodloužit život. Jak by to bylo krásné, kdyby tu dodnes byli s námi naše oblíbené babičky a dědečkové.

Kromě věčného života píše Bible i o tématu konce celého světa. Podobný motiv nalezneme v mnoha mytologiích různých národů, v Evropě je toto téma běžné, například v germánské a severské mytologii. Lidé neustále vyhlížejí konec světa a čekali ho i dávní indiáni, třeba Mayové, jejichž kalendář děsil svět před rokem 2012.

Pokud se podíváme na běžnou lidskou zkušenost a individuální osud je jasné, že podle našich evropských měřítek každý život jednou skončí. V Asii by asi častěji věřili, že se uzavře jen jedna jeho inkarnace a objeví se jiná. Ale všichni se shodují na tom, že fyzický život je konečný. Proč tedy lidé tolik lpí na konci světa, když jejich vlastní konec stejně nastane? Je možné, že to je právě proto.

Každý člověk si uvědomuje svou smrtelnost a tudíž i skutečnost, že k jeho osobnímu konci, jeho osobní apokalypse, jednoho dne dojde. Jednou natáhne bačkory a šmitec a šlus. A záleží konec konců na tom, jestli to bude na stáří nebo v důsledku apokalypsy celého světa? Když už tu člověk nebude, je podstatné, jestli tu dál budou ostatní? Mnoha lidem nejspíš ano.

Zdá se, že možný konec světa lidé očekávají prostě proto, že je jedním z rizik jejich osobního zániku, asi jako sledují svůj zdravotní stav. Protože pokud je někomu padesát a nastane konec světa, bude to pro jeho individuální osud stejné, jako kdyby ho přejelo třeba auto. Jen za poněkud dramatičtějších okolností. Takoví vojáci ve válce zažívají svou vlastní apokalypsu, nejdříve vidí umírat lidi kolem sebe a pak sami zemřou. Apokalypsa tak je jedním z rizik, kterému se lidé snaží vyhnout, případně o ní alespoň vědět co nejvíc, aby se na ni mohli co možná nejdříve připravit a co nejlépe zařídit.

Druhá možnost je, že lidé vyhlížejí apokalypsu s tajnou nadějí, že by nastat mohla. Proč? Protože pokud by znamenala jejich konec, který stejně jednoho dne nastane, mohla by zároveň znamenat i konec všech ostatních. A tak by na tom byli nakonec všichni stejně a nikdo by nemohl mít například radost z jejich osobního neštěstí. A to je podle mého názoru hlavní důvod, proč je očekávání konce světa ve velké apokalypse tak oblíbené. Je to taková cena útěchy pro ty, kteří rádi vidí druhé v průšvihu, a podle hesla „podle sebe soudím tebe“ totéž očekávají od nich.