Hlavní obsah
Umění a zábava

Merlin odhaluje, proč vystavil Aneluhen tak velkému nebezpečí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Microsoft

Merlin odhaluje tajemství stvoření

25. 9. 18:10

Merlin na poradě ředitelů institutů vyspělého světa prozradí, kdo vlastně je a proč mezi ně přišel. Proč musí průzkumníci riskovat i svůj život.

Článek

Ředitelé institutů se sešli na poradě u Kulatého stolu. Již po staletí se setkávali na výzvu Artuše, který jediný měl tuto pravomoc. Artuš nebylo jméno ani funkce. Bylo to oslovení pro jedince, který měl výjimečné postavení. Nikdo si již nepamatoval, jak k němu došlo. Právo svolávat povolané ke Kulatému stolu se dědilo z generace na generaci. Počátek sahal ještě do doby, kdy lidé neuměli číst a psát. Z té doby známe jen báje o králi s jeho rytíři Kulatého stolu. Ve společnosti, kde nebylo vlád a svět si zakládal na absolutní volnosti jedince, se ukázalo, že čas od času je nutné, aby se sešli lidé vybaveni nejnovějšími vědeckými poznatky a rozhodli o zásadním směřování lidstva.

Dělo se tak po mnoha a mnoha zkušenostech s různými způsoby rozhodování, kdy se scházely stovky až tisíce zvolených zástupců. Nebo miliardy všech existujících lidí na planetách galaxie, které rozhodovaly v elektronické komunikaci. Ukázalo se, že nejúčinnější je jednání užšího počtu kompetentních odborníků. Všechny vědní obory se sloučily do základních deseti institutů a jejich představitelé rozhodovali v radě u Kulatého stolu. Kromě deseti ředitelů, kteří měli k dispozici nejlepší mozky lidstva, se porad účastnil ještě Artuš a Merlin. Muž, o kterém nikdo nic nevěděl. V radě zasedal od nepaměti. Byl vizionář a zastánce absolutní ideje.

Artuš krátce přivítal účastníky jednání a hned přešel k programu. „Máme zde žádost ředitele Historického institutu o ukončení misí do paralelního světa. Nejlepší bude, když nám on sám vysvětlí, proč je již nepovažuje za potřebné.“

Ředitel Historického institutu se mračil. Oprávněně se obával nepochopení svých kolegů. Intuitivně, hned na začátku svého vysvětlení, použil lidský život, to nejcennější, co máme, jako svůj hlavní argument. „Shledávám, že mise jsou zbytečně nebezpečné. Účastníkům jde o život a přínosem jsou jen vědecké informace, které můžeme získat i v našem světě. Již hodně dlouho navštěvují moji lidé planetu s méně vyspělou civilizací v paralelním světě. Naši předkové určitě věděli, proč je tam vysílali, ale doba se změnila. Je na čase tyto mise zastavit.“

„Zatím nevíme o ztrátách našich výzkumníků,“ podivil se Artuš.

„V tuto chvíli postrádáme doktorku Aneluhen. Již dávno se měla vrátit ze své poslední mise. Nemáme o ní žádné zprávy. Ani nemůžeme mít, protože s paralelním světem neexistuje žádné spojení. Jen několik vyvolených jedinců má schopnost přemisťovat se mezi světy. V případě doktorky Aneluhen se obávám nejhoršího. Její výzkum se již delší dobu nevyvíjel dobře.“

„Vyvolení mají povinnost obětovat se ve prospěch ostatních. Je to břímě, které nesou po staletí a dědí se z generace na generaci,“ nesouhlasil ředitel Filozofického institutu.

„Ano, je to břímě po předcích. Jenže oni z toho měli spoustu výhod. Vládli ve své zemi a užívali si výjimečného postavení. Dnes za svou službu pro společnost nemají žádnou výhodu. Nepřál bych vám být na mém místě, když jsem vysvětloval manželovi a otci jejich dítěte, že s největší pravděpodobností již nikdy neuvidí svou ženu a matku malého syna.“

„Přesto musíte v misích pokračovat. Jedná se o návštěvy do historie. Právě váš institut je k něčemu takovému předurčen.“ Filozof se tvářil zarputile, když říkal nepříjemná slova svému kolegovi.

„Ale tady jde o životy lidí, které riskujeme, a vlastně ani nevíme proč,“ bránil se historik.

„Když může jedinec zachránit celek, je jeho povinností se obětovat.“

„To může říct jen filozof,“ začal se zlobit ředitel Historického institutu.

„Není náhodou, že vyvolení mohou navštěvovat jen jeden paralelní svět, a přitom víme, že jich existuje nekonečně mnoho. A nejen že jich mnoho existuje. Ony jsou velmi blízko. Někde kolem nás. Filozofové jsou přesvědčení, že náš svět je spojen s tímto konkrétním paralelním světem zvláštním poutem. Jen díky tomu můžeme přecházet portálem tam i zpět.“

„Váš názor nesdílím a odmítám vysílat své odborníky na historii do tak nebezpečného světa, jakým středověk je.“

„Bohužel musíte. Čím více misí, tím lépe. Nebo jste snad již odhalili, proč naši předkové od nepaměti posilují v paralelním světě Dobro? Co když nás tento paralelní svět nějakým způsobem ohrožuje. Vědci v oboru filozofie se domnívají, že máme důvod se obávat o vlastní existenci.“

„Nepřeháníte to s tím strašením, páni filozofové?“ dostával se do varu ředitel Historického institutu. „Nezlehčujte nebezpečí, o kterém nic nevíte, protože jste se s ním v historii ještě nesetkali,“ kontroval filozof.

„Zvláštní pouto jste si vymysleli ve vašem Filozofickém institutu, abyste na sebe upozornili. V našem přetechnizovaném světě už není nikdo zvědavý na vaše hlubokomyslná moudra. Věda je zdroj pokroku. Tlachání nad hroudou už není v módě,“ nechal se unést historik. Vadilo mu, že filozof chce zhatit jeho záměr s ukončením nebezpečných misí do paralelního světa.

„Jak hluboce se mýlíte,“ zhrozil se ředitel Filozofického institutu. „Vzpomeňte si, že už v dobách, kdy se lidé živili převážně pastvou koz, věděli filozofové, že základem všeho je země, voda, vzduch a oheň. A že to všechno se skládá z malých kuliček.“

„A v čem vidíte paralelu, pane kolego?“ zeptal se jízlivě ředitel Historického institutu.

„V ohromném předstihu filozofického myšlení před poznatky vědy. Lidem trvalo dva tisíce let, než potvrdili námi vyslovenou pravdu.“

Spor mezi filozofem a historikem začal gradovat. Ostatní byli zaskočeni. Vždyť historie a filozofie mají k sobě tak blízko. A na rokování dvanáctky se tito dva nikdy nehádali. Ředitel Institutu pro umělou inteligenci už nemohl ty dva poslouchat a položil jim otázku: „Zajímalo by mne, proč jste vy dva, až do dnešní rady, prosazovali, že musíme v paralelním světě podporovat Dobro v boji se Zlem. My jsme se přece také nezničili a byla tu doba, kdy naši předci přeměnili svoji malou planetu na sklad materiálu, u kterého již začínala probíhat nukleární fúze. Nakonec se domluvili a následoval překotný rozvoj, který změnil jejich život od základu a který stále pokračuje.“

„A jste si jistý, že na řešení přišli sami? Co když jim pomohla jiná, vyspělá civilizace, která potřebovala zastavit jejich sebezničení?“ položil další zásadní otázku filozof.

Merlin cítil, že přišla chvíle, kterou už dlouho odkládal. Musel se rozhodnout. Dnes, anebo až někdy jindy? Teď! rozhodl se pevně. „Přestaňte se už dohadovat jako babky na trhu!“ zahřímal nečekaně do sálu. Všichni přítomní zpozorněli. „Nezbývá mi nic jiného než vám sdělit celou pravdu.“

Náhle poslouchali i ti, kteří se o spor mezi filozofem a historikem nezajímali. Merlin nikdy nekřičel. Co se mohlo stát?

„Musím konstatovat, že filozofové jsou ve zkoumání světa o hodně dlouhou míli před ostatními. Ale ani oni ještě neodhalili všechna skrytá zákoutí existence Nesmíru. Váš stupeň poznání to ani neumožňuje.“

Merlin vyřkl slova, která již nebylo možné vzít zpět. Nastala řetězová reakce rozkrývání staletého tajemství.

„Přeřekl ses? Nebo jsem špatně slyšel,“ zeptal se zaražený Artuš.

„Už k nám nepatříš?“ přidal se ředitel Fyzikálního institutu.

„To posuďte sami,“ odpověděl smrtelně vážně Merlin. Věděl, že to, co chce říci, je velice důležité a bude to dlouhé. Proto se postavil, aby upoutal ještě více pozornost posluchačů, a začal jim vyprávět o sobě. Kým doopravdy je.

Nikdo z vás si nepamatuje, kdy jsem přišel a zasedl k tomuto Kulatému stolu. Patřím k prvním inteligentním bytostem v Nesmíru. A nepřeřekl jsem se, když jsem použil tento termín. Nesmír, tak nazýváme hyperprostor, kde v jedenácti dimenzích existuje nekonečné množství vesmírů, podobných tomu, který znáte. Pohybují se v takzvaných bublinách, které se vytvořily při jejich zrodu po Velkém třesku.“ Merlin se odmlčel a sledoval přítomné. Chtěl vidět, jak na ně zapůsobila jeho slova. Až na nějaké detaily jen potvrdil teorie současných vědců o existenci světů. Na tvářích posluchačů viděl především zájem naslouchat. Víceméně každý z nich dychtil po potvrzení teorií, kterými se vědci jejich institutů zabývají. Teorií o podstatě naší existence. Merlin pokračoval ve výkladu. „Společnost prvních inteligentních bytostí, ze které pocházím, existuje již miliardy let. Za dlouhou dobu existence jsme ovládli svá těla tak, že jsme prakticky nesmrtelní. My sami žijeme tisíce let. Naučili jsme se předávat své poznatky do genů našim potomkům. Oni volně pokračují tam, kde jejich rodiče skončili. Zkušenosti nezanikají, ale předávají se v omlazeném těle dál a dál. Kapacitu mozku využíváme na devadesát procent. Sloučením těchto unikátních schopností jsme docílili fenomenálních možností, kterými disponujeme.“

Opět se odmlčel, aby mohl reagovat na případné dotazy. Ale nikdo se na nic neptal. Mluvil sice k nejinteligentnějším lidem světa, ale ohromil je tak, že mlčky zírali. Všichni věděli, že Merlin je něčím zvláštní. Teď, když se jim jejich domněnky potvrzovaly, byli v rozpacích. A to ještě neslyšeli to nejpodstatnější.

„V Nesmíru je ohromné množství světů, ale jen mizivé procento planet s podmínkami vhodnými pro život, který se tam vyskytuje velmi vzácně. Vždy se jedná o sled mnoha náhod, které vytvoří podmínky pro život v jinak nehostinném prostředí. Tyto planety jsou velmi vzácné a jako k velké vzácnosti se k nim musíme chovat. Nikdo neumí ovlivnit přírodu natolik, aby vytvořil planetu, kde může existovat život. My jen vyhledáváme světy, na kterých život už je, a tam svými zásahy do genetiky vhodných živočichů tvoříme člověka k obrazu svému. Vůči těmto bytostem pak vystupujeme jako Stvořitelé.“

V sále zašumělo. Na jednáních dvanáctky se nežertovalo a Merlin si byl jistě vědom závažnosti svých slov. „Jsem trošku rozpačitý, Merline,“ ozval se jako první Artuš. „Na jednu stranu jste nám potvrdil teorii evolučního vývoje a na druhou stranu mluvíte o existenci bájných Bohů, kteří nás stvořili.“

„Já jsem naprosto spokojený,“ liboval si ředitel Matematického institutu, „již dávno jsme vypočítali existenci jedenácti dimenzí. A teď tady slyším, že je to pravda.“

„Matematik a jeho suchá čísla,“ mávl odmítavě rukou filozof. „Já nevím, Merline. Proč nám říkáte takové věci? Tvrdíte, že jste s námi už tisíce let? Proč tu jste tak dlouho, a nic jste nám neřekl?“

Vzrušený šum v sále sílil. Někteří ředitelé institutů si šeptali mezi sebou, jiní vyslovovali své dotazy nahlas.

„Dnes jsem poznal, že již nadešel čas,“ zastavil proud jejich slov Merlin. „Naučili jsme se přemisťovat prostorem. Umíme přestupovat z dimenze do dimenze. A přesto jsou naše možnosti omezené. Je nás totiž velmi málo. I když žijeme tisíce let, rozmnožujeme se tak, že jedna lidská dvojice zplodí jen dvě děti, chlapce a děvče, které jsou věrnou kopií svých rodičů. Je to daň za možnost předávat zkušenosti svým potomkům. My ze sebe již víc darovat nemůžeme, proto se nám další děti nerodí a naše populace nemůže narůstat počtem. Jen kvalitou.“

„Já jsem se ptal na důvody vaší přítomnosti,“ trval na svém filozof.

„Snažím se,“ nastavil Merlin pravou dlaň jako štít proti proudu otázek, aby upozornil, že je rušen. „Nechte ho mluvit!“ zaznělo z několika míst současně.

„Právě hádka vás dvou,“ ukázal na původce sporu, „mne přesvědčila, že musím promluvit.“ V sále opět zavládlo napjaté očekávání. Merlin si ještě chvíli v duchu formuloval myšlenky, které chtěl všem sdělit, než pokračoval. „Stejně jako v každé společnosti, i v té úplně první, mezi Stvořiteli, se našli jedinci, kteří si nevážili života jiných. Skupina vědců-zločinců experimentovala s paralelními světy. Chtěli zjistit, jestli je možné stvořit dvě autentické civilizace v paralelních světech. Chtěli vědět, jak si lidé poradí se svým poznáním. Zajímalo je, jestli by se lidé sami zničili po ovládnutí energie, která zkázu celého jejich světa zvládne, pokud jim v tom nebude bránit zásah zvenčí.“

„Zásah zvenčí?“ ozvalo se ze sálu.

„Ano. Zásah zvenčí, bez kterého byste se možná zničili i vy. I vám jsme tehdy pomohli překonat období zbrojního šílenství a poskytli jsme vám technologie, které vám pomohly ovládat okolí vaší planety. Získat nekonečné zdroje a zahájit opravdovou prosperitu pro všechny.“

„Stává se často, že ovlivňujete své děti, které si hrají s hračkami, které jim dáte?“ byl mírně ironický šéf Chemického institutu.

„Řekl bych, že v naprosté většině. My totiž lidem pomáháme postupně. Oni musí být na určité úrovni poznání, aby pochopili, co mají v ruce. Každá generace dostane prostřednictvím vybraných jedinců jisté informace a nějak s nimi naloží. Dříve nebo později dospějí do situace, kdy jim můžeme poskytnout další a další. Dostanou se až do Bodu zlomu. Tehdy již disponují technologiemi, kterými se mohou sami zničit.“

„Stane se, že si je nepohlídáte a zničí se?“ zajímalo odborníka na umělou inteligenci.

„Někdy se stává, že nejsme schopni jejich konání ovlivnit. Některé civilizace se opravdu zničí. Škody jsou v takovém případě nesmírné.“ „Samozřejmě,“ dal najevo své zděšení ředitel Institutu přírodních věd, „vždyť zanikne celá jedna civilizace.“

„Přesně tak,“ přitakal mu Merlin. „Jak jsem už říkal, obyvatelná planeta je zázrak. Je smutné, že lidé to přijímají jako samozřejmost a neváží si, že jim byl darován život.“

„Proč selžete?“ podivoval se filozof. „Přijdete pozdě, nebo události nejste schopni ovlivnit?“

„Od každého trochu,“ pokýval hlavou smutně Merlin. „Někdy získají nebezpečné technologie lidé zatemnění fanatismem. Pak jim většinou již není pomoci. Nejsmutnější je, že výsledkem jejich šílenství je planeta, nacházející se v obyvatelné zóně, ale bez života. Miliony let je zamořená tak, že ji není možné kolonizovat a přemístit tam jinou civilizaci.“

„A proč tedy lidem takové technologie poskytujete?“ zeptal se šéf Medicínského institutu.

„Protože bez nich by nebyl možný pokrok a lidé by nemohli postoupit dál ve svém vývoji. Vždyť víte, že bez radioaktivity by nebylo možné dosáhnout pokroku v lékařství, astronomii a jiných vědních oborech. Právě vám nemusím vše podrobně popisovat. Obecně platí, že vědní poznatky, které lidem slouží, je také mohou zničit.“

„A v čem tedy spočívalo nebezpečí experimentu vašich vědcůzločinců, když se zánik civilizace běžně stává i ve vývoji, který ovlivňujete?“ nebylo jasné šéfovi Gastronomického institutu.

„Jak jsem již říkal, snažili se vytvořit dva autentické světy a chtěli vědět, jestli by se úplně stejní lidé dopracovali k vlastnímu zániku, pokud by nepřišel náš zásah. Prý v zájmu vědy. Tím ale porušili zákony našeho světa, protože ohrozili život na obyvatelné planetě.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz