Hlavní obsah
Lidé a společnost

Houslistka, kterou oplakával Mengele. Alma Rosé zachránila hudbou mnoho nevinných lidí před smrtí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Wikimedia Commons/Public domain
12. 5. 0:00

Židovská houslistka Alma Rosé dokázala svým talentem a charismatem okouzlit i vysoce postavené nacisty, včetně obávaného Josefa Mengele. Ten v den její smrti nad jejím tělem uronil i několik slz. Původně si ji však vyhlédl pro své bezcitné pokusy.

Článek

Alma Rosé se narodila v roce 1906 ve Vídni do slavné hudební rodiny. Její otec byl koncertní houslista, matka sestra jednoho z nejslavnějších rakouských skladatelů Gustava Mahlera. Malá Alma držela housle v ruce už jako dítě a v patnácti letech začala koncertovat. Vystupovala jako sólistka, hrála v orchestru Vídeňské státní opery a sama založila ženský orchestr. Díky hudbě se seznámila se svým budoucím manželem, českým houslistou Václavem Příhodou. Nástup nacismu k moci však předznamenal začátek zlých časů pro celou rodinu.

Mengele si ji vybral pro své pokusy

V roce 1942 nařídili, aby se Alma k transportům do koncentračního tábora připojila. S falešným pasem a novou identitou utekla nacistům přes Francii až do Švýcarska, kde ji chytili. Několik měsíců byla držena v táboře nedaleko Paříže, odkud byla v létě 1943 převezena do koncentračního tábora poblíž Osvětimi. S vytetovaným číslem 50381 zůstala Alma spolu s tisíci dalších vězňů odloučena od svých blízkých. Před válkou byla uznávanou houslistkou, jejíž vystoupení uchvacovala publikum po celé Evropě. V táboře smrti však nebyla nikým, byla pouhým číslem, které nikdo nemohl zachránit. Almy si při selekci všiml sám doktor smrti Josef Mengele, který rozhodl, že se stane součástí jeho lékařských experimentů. Podle vzpomínek její spoluvězeňkyně Margot Anzebacherové byla Alma jednoho dne vybrána k experimentální operaci, která měla jen dva výsledky - strašlivé doživotní zmrzačení nebo smrt.

Vězeň, který vedl seznam osob, v ní však rozpoznal slavnou umělkyni a upozornil na to Mengeleho. Ten ji předal řediteli, který hledal hudebnice pro svou táborovou kapelu, jež měla hrát vězňům pochodujícím ráno do práce a večer bavit nacistické dozorce. Koneckonců šlo o to, že kapela měla pozvednout morálku vězňů. Měla mít pozitivní vliv na jejich převýchovu v duchu nacistické ideologie, ale nakonec byla hudba využívána k jejich trýznění. Lidé museli po návratu z těžké práce pochodovat do rytmu tak dlouho, jak se dozorcům líbilo. Pokud někdo padl na zem z hladu nebo vyčerpání, čekal ho výprask nebo smrt. Všichni hudebníci nosili křiklavé uniformy, aby v davu vězňů vynikli. Alma se stala jednou z nich.

Foto: Wikimedia Commons/Public domain

Koncert pro nově příchozí

Vedoucí ženského tábora pověřil Almu, aby se stala dirigentkou orchestru. Jedním z jejích úkolů bylo hrát představení pro vězeňkyně, které přijely transportem. „Á! Tady je naše nepostradatelná dirigentka ženského orchestru, Frau Rosé. Jsou tu nějací Rakušané? Nějací milovníci hudby? Já k nim patřím. Jestli víte něco o hudbě, musíte ji znát. Stále nemohu uvěřit, že se Frau Rosé rozhodla připojit se k nám, aby pozvedla náladu nejen našich statečných dozorců, ale i vězňů,“ řekl před jejím vystoupením Franz Hössler, velitel stráže, objal Almu kolem ramen a otočil ji čelem k davu. Bledá a roztřesená houslistka se usmála a spolkla slzy. Snažila se neprozradit Hösslerovo divadlo. Byl to zatraceně těžký úkol - měla hrát podlou hru esesáků proti své vlastní, ale neměla na vybranou. Kdyby ho zradila a křičela na ně, aby utíkali o duši, přišli by okamžitě o život. Alma to dobře věděla, a proto se na ně přes slzy jen bezmocně a zoufale usmívala.

Skupina si hraním zachránila život

Oblečená v teplém vlněném kabátě barvy velbloudí srsti, který si strhla z ramene nějaká pařížská milovnice módy, s odpovídajícím šátkem zakrývajícím lesklé černé vlasy, ve vysokých botách a dokonce i v punčochách. Byla zkrátka přesně taková, jakou potřeboval ukázat znepokojenému davu. Alma však odmítala hrát tuto hru. Rychle si však uvědomila, že tato nelehká pozice by mohla hladovějícím dívkám z jejích kasáren poskytnout další porce, a tak je ochránit před smrtí. Postupně Alma do kapely získala zkušené hráčky, především z řad židovských vězeňkyň. Problém nastal s členkami kapely, které již nedokázaly držet krok s novými hudebnicemi. Jako členka orchestru vzpomínala violoncellistka Anita Lasker-Wallfischová: „Alma moc dobře věděla, že pokud se jí nepodaří sestavit přijatelnou kapelu, půjdeme všichni do plynu. Bylo nás opravdu hodně, stovka možná dvě, zachránila mnoho lidí.“ Propustit kohokoli z kapely by však znamenalo jeho okamžitou smrt. A tak Alma Rosé sice slabší hráče z orchestru vyřadila, ale nechala si je v kapele jako asistenty nebo textaře, jen aby je udržela při životě.

Museli hrát pro nově příchozí vězně

Všechny hudebnice musely hrát pro nové vězně, což byly nejhorší chvíle v jejich životě. „Hrály jsme a po tvářích nám tekly slzy. Viděly jsme tam spoustu špatných věcí, ale tohle bylo nejhorší, protože jste byly tak bezmocné. Nemohli jsme těm lidem pomoci a věděli jsme, že půjdou do plynu. A my jsme tam museli stát a hrát jim do kroku,“ vzpomíná akordeonistka Esther Bejaran. V drsném prostředí koncentračního tábora působil hudební soubor zvráceně a cynicky, ale zároveň se stal prostředkem záchrany života několika desítek žen. Ženský orchestr byl chloubou SS. Alma jim tvrdila, že pokud dívkám poskytnou teplo a jídlo, budou vždy nejlepší. A tak jim v hudební místnosti zařídila kamna, postele s dekami a možnost vlažné sprchy. Hudbu používala jako prostředek úniku. V dubnu 1944 byla Alma předvolána do kanceláře SS, kde jí bylo sděleno, že bude brzy propuštěna z tábora na frontu, kde má hrát vojákům, když bojují. Ještě téhož večera se z nejasných důvodů dostala na oslavu narozenin jednoho z táborových kápů. O několik hodin později si stěžovala na silné bolesti hlavy a závratě.

Zemřela na následky otravy

Existuje podezření, že se té noci dobrovolně otrávila, protože nechtěla jít na frontu a nechtěla se účastnit všech špatných věcí, které Němci prováděli. „Gustav Mahler hrál u její kolébky, Josef Mengele u nosítek, i jemu tehdy ukáply slzy, i tato bezcitná zrůda za ni uronila své slzy,“ vzpomíná hudebnice Anita Lasker-Wallfischová, která spolu s dalšími členy orchestru díky Almě přežila holocaust. Podle ní Almin hudební talent obdivovali nejvyšší představitelé SS, Mengele, Hössler a Mandl. Všichni, kterým se přezdívalo andělé smrti nebo bestie, poklekli v den Alminy smrti před jejím bezvládným tělem a plakali. To však pobouřilo mnoho ostatních, kteří Almu označili za zrádkyni a podpůrkyni nacismu.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz