Článek
Za tuto dobu stihla své příznivce potěšit nejen velkým množstvím svých koncertů (včetně těch v akustické podobě pojmenované Mrakoplaš Light Orchestra), ale též třemi studiovými nahrávkami. A tou nejčerstvější z nich je teprve před krátkou dobou vydané koncepční CD „Tichá radost“.
Směrem k muzice Mrakoplaše jsem zaregistroval využití většího množství různých hudebních stylů, namátkou uvedu blues, alternativu, rock, boogie nebo folk. Někdo v ní vidí (spíše slyší) více jednoho, jiný zase více druhého zaměření, to je prostě klasicky názor od názoru. Jelikož já vnímám tvorbu Mrakoplaše jako opravdu rozmanitou, tak se vlastně můžu ztotožnit se všemi výše zmíněnými směry, protože je v ní v různém množství mohu opravdu nalézt. Ovšem jako posluchač primárně zaměřený především na rockovou hudbu asi nejvíce ocením právě ten jemně rockový odér, který se nad většinou desky krásně vznáší. Vlastně jedinou vyloženou výjimkou z toho, co jsem teď právě popsal, je čtvrtá věc v pořadí „Nikdo mě nenutil“ (zpívá Pavel Lipták), která je ovlivněná, dle mého úsudku, takovým tím asi nejklasičtějším blues a v níž jednu z hlavních úloh obstarává piano. Dále zde můžeme slyšet i klarinet a místo bubenických paliček jsou využité metličky, které napomáhají k dotvoření nálady celé písně. Tuhle věc v playlistu předchází tři rockově laděné skladby, z nichž nejvíce je do tohoto hávu (i při zařazení klarinetu) asi oděná hned první „Déjá vu“, k níž Mrakoplaš představil i zajímavě zpracovaný videoklip. Stejně tak, jako v některých dalších kompozicích na CD zde roli takového podkresu, či podpoření atmosféry, sehrávají klasické hammondky pod rukama Milana Potočného.
Zmínit bych chtěl i sedmou v pořadí „Sedím s tátou“, která mě oslovila nejen poutavým příběhem, ale i svým jemně artrockovým vyzněním, což je další poloha, kterou jsem u skupiny zachytil. V lehce baladičtější poloze se hned vzápětí odvíjí osmička „Pod košilí“, která je následována vůbec nejkratší písní z celé představené kolekce nazvanou „Julie“, v níž může pozorný fanoušek slyšet nejen klasické kytary, na nichž je vystavěna, ale i dvanáctistrunnou nebo lap steel kytaru. V úvodu písničky je text takřka až odříkávaný a bicí nástroje jsou po celou její stopáž omezené pouze na kopák, což vytváří určitou specifickou atmosféru. A adresně bych ještě uvedl pár slov k předposlední „Underwood 1935“, v níž jsou tentokrát využité barytonové kytary, klavír anebo dokonce i zvuk psacího stroje.
Devizou alba jsou z mého pohledu i dva odlišné hlavní zpěvy, v nichž se hrubší výraz Pavla Luptáka zajímavě doplňuje (nebo střídá, jak chcete) s duší hladícím, velmi jemným projevem Martina Kalendy. V některých případech se pak k této dvojici připojuje i bubeník Pavel Douša nebo další hosté (namátkou trojka „Takhle jsi to chtěla?“), což je v daných věcech takovou třešničkou na dortu. O muzikantském provedení skladeb není vůbec třeba polemizovat, jelikož veškeré party jsou na špičkové úrovni, a to pochopitelně včetně hostujících hráčů.
Autory textové a hudební náplně alba jsou v drtivé většině oba zakladatelé kapely Pavel Lipták a Martin Kalenda, kteří si mezi sebe dělí jak party kytarové, tak i ty vokální. Jak jsem zmínil na začátku, tak texty (po jednom autorství a spoluautorství na nich má Michal Bulíř) tvoří koncepční příběh, jehož obsah zde nebudu úplně prozrazovat, aby si každý jednotlivec při poslechu mohl vytvořit svůj vlastní pohled na předložené téma.
Nahrávání CD probíhalo v období od února 2022 až do stejného měsíce letošního roku ve studiích Propast, Gerys a Elda. Jeho masteringem byl pověřený Oldřich Slezák, samotné nahrávání a následný mix je dílem Petra Kovandy, který se společně s Martinem Kalendou postaral i o produkci „Tiché radosti“.
Tím, co by k pořízení fyzického nosiče mohlo přimět i některé hudební fanoušky preferující digitální podobu alb, je bezpochyby graficky pěkně zpracovaný obal, včetně opravdu bohatého bookletu, který má na dnešní poměry takřka až neuvěřitelných 32 stran, vyvedených v kombinaci převažující fialové (a jejích odstínů) barvy s bílým podkladem, či linkou. Autory tohoto vydařeného díla jsou výtvarnice Eva Holá a Zdeněk Häckl.
Tvorba Mrakoplaše je dle mého ideální muzikou k příjemnému odpočinku a relaxaci a ten, kdo má v oblibě například hudbu Luboše Pospíšila nebo Vladimíra Mišíka, tak by měl být cédéčkem „Tichá radost“ velmi potěšen až nadšen. (úsměv)
Hodnocení 8/10 (Nejvyšší možný počet je 10 bodů, nejnižší 1 bod.)
Seznam skladeb:
1. Déjá vu
2. Tichá radost
3. Takhle jsi to chtěla?
4. Nikdo mě nenutil
5. Špatnej nápad
6. Lament
7. Sedím s tátou
8. Pod košilí
9. Julie
10. Underwood 1935
11. Podzimní
Čas: 46:00
