Článek
Taky si ale dodělala maturitu, vystupovala v Parlamentu jako mluvčí spolku Svobodu hospodám, když se snažila o změnu Protikuřáckého zákona, objevila se v živém vstupu do večerního vysílání pořadu Události, komentáře, diskutovala v Máte slovo Michaely Jílkové a také ve Fokusu Václava Moravce. Potěžkala si v rukou Křišťálový glóbus za první místo v kategorii nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a zahrála si také v Policii v akci. Mallory, občanským jménem Miroslava Neradová, přesto nemá na růžích ustláno ani dnes, ale zvládá to s neskutečnou houževnatostí. Momentálně dokončuje autobiografickou knihu a těší se, až bude zase normálně chodit.
Miroslavo, řekne vám vůbec ještě někdo jinak než Mallory? Připomeňte, prosím, jak ta přezdívka vznikla…
No, popravdě je jich jen pár. Ta přezdívka je z filmu Takoví normální zabijáci od Olivera Stonea, respektive podle hlavní hrdinky, která byla hodně drsná i květinka najednou.
V mládí jste byla poněkud divočejší, zakusila jste i vězení. Co vám z ženského kriminálu utkvělo v hlavě nejvíc?
Je pravda, že se ke svému pobytu ve vězení stále vracím, a to při besedách, které pravidelně pořádá spolek PRAK v rámci prevence kriminality. Víte, každý, kdo seděl, tak na pobyt ve vězení moc rád nevzpomíná, ale bohužel nikdy nezapomene. Byla jsem tam několikrát, poprvé dokonce ještě za minulého režimu, takže mohu posoudit změnu ve vězeňství. Co se mi nejvíc vrylo do paměti, byly asi Vánoce, ty byly hodně krutý. A taky smutný oči mojí mámy, když za mnou přijela na návštěvu. Popravdě, vždycky si na besedě vzpomenu na něco novýho. Ze začátku mého lektorského činění jsem měla docela problém zpracovat některé vzpomínky, které se mi při mém vyprávění oživily, prostě je zase uložit, kam patří, a nebabrat se v tom. Já jsem vězení vnímala jako nutný zlo, které musím přežít, zvládla jsem se přizpůsobit v jakémkoli prostředí. Odseděla jsem si dohromady něco přes pět let. A myslím, že mě vězení nenapravilo, náprava přišla až s rozhodnutím, že to chci jinak. A jaké to tam je? Zkuste si například představit, že byste sdílel celu s dalšími pěti lidmi, kde na záchodě, který je součástí cely, nejsou dveře, a tak sdílíte se spoluvězni i to, co rozhodně sdílet nechcete. Každý den jen na hodinu do kotce na dvoře ruzyňské věznice, prý na vycházku. Jídlo je hnusný a jednotvárný. Pořád musíte být ve střehu, aby vás někdo nevyužil, nebo musíte být bohužel přítomen i věcem, jako jsou hlasité projevy nočního sexu vašich spoluvězenkyň. To jsou věci, které fakt nechcete, a to říkám otevřeně i žákům na besedách. Nechci je šokovat, ale také jim nehodlám mazat med kolem úst. I kdyby jeden jedinej z nich neskončil zásluhou mého vyprávění v base, já mám splněno. Vlastně deváťáky nejdřív vezmeme na exkurzi do věznice, aby věděli do čeho lezou (smích), a poté cirka za týden mají tu besedu, kde jim povím svůj životní příběh, a potom odpovídám na jejich otázky. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych tuhle moji zkušenost mohla využít v dobrém a že se vlastně můžu podílet na pohledu dospívajících na vězení a na cenu svobody.
Beseda
Jaké bývají reakce?
To je různé, ale mluvím s nimi na rovinu jejich řečí a jsem pro ně absolutně otevřená a upřímná, i když je fakt, že občas děcka umí položit hodně hustý otázky, ale já nemám problém odpovědět na cokoliv. Většinou je odzbrojím svým přístupem a schopností vyprávět. Beru je při besedě jako parťáky, které můžu svými prožitky přesvědčit, že vězení je věc, která člověka nejen trestá, ale i navždycky změní, a že to opravdu nechtějí…
„Normální život mi nabízel strašně málo,“ vysvětlovala jste ve filmu důvody vašeho braní drog. Nabízí vám konečně víc?
Nedá se říci, že víc, ale jinak. Dnes je to například 608 dní, co abstinuju i od alkoholu, a jsem na to pyšná! Není vždycky střízlivý pohled na svět ochuzený nebo bolavý, zažívám věci plnou parou, bez úniku k berličkám a jsem za to ráda. Být čistá pro mě není trest či balvan na zádech, je to znovuobjevování a úžas, jaký život vlastně je, nebo může být.
„To je ten život bez drog, pořád se něčeho bát, raduju se tak minutu, když se něco povede…“ Jak to máte se strachem a radostí dnes?
Popravdě, pořád stejně, i když s tím denně bojuju. Ne vždycky se věci dějí tak, jak bych si přála, ne vždycky je mi do zpěvu, ale pořád se snažím jít dál s co nejmenšími šrámy. Prostě žiju, jak nejlíp to zvládnu, i když musím říct, že je to pořád sakramentská fuška. A co se radování týče, už je to lepší, snažím se každý den užít si, co to jen jde. Jen mít se ráda mi dělá problém, to bude asi doživotní.
Nastala u vás od doby, v níž dokument končí, nějaká větší krize?
Ten rok, co byla premiéra Mallory (2015, pozn. red.), jsem přišla o oba své rodiče v rozmezí pěti měsíců. Myslím, že to mě zlomilo, a byl to začátek mých psychických problémů a spouštěč mé závislosti na alkoholu. Byla to vlastně snaha zaplnit to prázdné místo v sobě. Maminka se premiéry dočkala a zúčastnila, tatínek bohužel už ne. Později mě dorazil covid. Kvůli té strašné izolaci jsem se příšerně rozpila a několikrát mě hospitalizovali na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice po panických, depresivních a sebepoškozovacích epizodách. Nedokázala jsem se srovnat s dospíváním syna a se změnou jeho chování. Ale o tom mluvit nechci a nebudu.
Mallory, Kryštof, maminka a Barťák
Chápu, i když na Kryštofa jsem se zeptat chtěl…
Víte, Kryštof byl pro mě vždy nejdůležitější a nejmilovanější člověk, i když se tak ke mně ne vždycky choval, ale tohle už jsem zpracovala… Prostě si žije svůj život a já holt pokračuji bez něj, já už můžu jen přihlížet, jak je dospělej. Myslím, že tahle moje role v životě skončila, a už to, jak bude žít, neovlivním. Bylo těžké to pochopit a přijmout.
Ty vaše panické záchvaty a sebepoškozování mě moc mrzí, myslel jsem, že už je to za vámi.
No, to já taky, to mi věřte! Ale zase jsem to dala. Sice mě to stálo opět čas a energii, ale teď už jsem ready. Musela jsem to vzít zgruntu, což znamenalo protialkoholní léčbu, kterou jsem iniciovala já sama, pak psychologa, terapie a začít znovu a líp. Je to o pokoře, uvědomění a snaze to řešit.
Kéž vám to vydrží už napořád! Vaše největší láska, Gábin, už bohužel nějaký čas není mezi námi. Co ostatní muži z dokumentu, víte o nich?
No, o Vráťovi nic nevím, stejně tak o Pavlovi, co nám pomáhal, když jsme byli v autě, nemám žádné zprávy. A toho bych fakt chtěla vidět! S Indiánem Luďkem jsem ve spojení na Facebooku a občas se potkáme. A za Gábinem chodím pořád, akorát už s ním nepiju ten rum, co mu tam pravidelně k narozeninám či jiným výročím nosím.
Jak to máte s muži nyní?
To jsem čekala, tuhle otázku (smích). Teď to mám s mužskými na nule. Nějak nemám potřebu hnát se do nového vztahu. Teď se věnuji především sobě, nemám potřebu mít chlapa. Jak se říká, mužský si u mě můžou dát kalhoty přes židli, ale už rozhodně ne do skříně (smích).
Mallory s Gábinem
Jak vlastně vypadá váš běžný den? Chodíte do práce? Co děláte ve volném čase?
No, s prací je to teď špatný kvůli mému zdravotnímu stavu. Čeká mě operace, totální endoprotéza kyčle, našli mi cukrovku, takže se čtyřikrát denně dopuji inzulínem, jsem v jednom kole, protože si vyřizuji invalidní důchod… takže nic moc. A volný čas? Vrátila jsem se k módu kreativce a baví mě to. Také si stále užívám muziku (bez tý bych asi umřela) a filmy a pořady, například na Netflixu. Prostě pohoda vleže.
Co je to ten mód kreativce?
Tvořím více způsoby. Maluju, píšu, vyrábím, prostě jsem plně vytížená něčím, co mě baví, abych nemyslela na problémy. Znáte to, kdo si hraje, nezlobí.
Ke všem vašim zdravotním problémům vás nedávno srazil a zranil chlap na elektrokoloběžce. Jak se to přihodilo?
No, to jsem už vlastně napsala na svém Facebooku: Vycházela jsem z vestibulu metra Českomoravská a najednou bez varování… prásk! A ležela jsem na zemi, naražený žebra, mobil na padrť a byla jsem úplně paralyzovaná šokem. A ten šikula vzal koloběžku a v klidu odjel, ještě mě stačil obšťastnit nadávkami typu: suka jobana bljať. Jsem vytočená, jen si na to vzpomenu! Modřiny už vybledly, můj vztek ale ne. Pokud ho někdy znovu potkám, bude minimálně šest neděl papat stravu brčkem (smích). Ne, teď vážně, jednu za ucho by ale možná schytal.
Mimochodem, dokončila jste tu Evangelickou akademii, kde jste studovala, tuším, sociální práci?
Evangelickou akademii ne, přešla jsem pak na jinou školu a tam jsem to dodělala. S přestávkami po sedmi letech, ale dodělala. Tohle vždycky říkám těm zlatíčkám na besedách: Ať se vzdělávají, dokud jim to hlava bez problémů bere, protože maturovat v 50 letech je hodně velkej opruz (smích).
Studium vám pomohl zařídit Jiří Bartoška, setkala jste se s ním pak ještě někdy?
Jistě, s Jirkou o sebe občas škrtnem, jen vás opravím, sehnal mi sponzora, který mi studium dotoval.
Jste v kontaktu s Helenou Třeštíkovou? Netočíte pokračování?
S Helenkou se vídáme pravidelně tak třikrát do roka u kafe nebo u oběda, popřípadě na premiérách jejích nových dokumentů, či na narozeninách, na kterých se setkáváme s většinou jejích hrdinů. Vždycky přijde pozvánka nebo novoroční či narozeninové přání, ona nikdy nezapomene! Občas si také zavoláme. A jestli bude pokračování? Ježíši, to myslím, že ne…
Takže netočíte dál, což je ale velká škoda!
Myslím, že na pokračování nedojde, ale to je spíše otázka pro Helenu, na to fakt nedokážu odpovědět. Film svoje poselství nese i bez pokračování, už podle toho, že mi lidé stále píšou na Facebook, a vždycky po repríze dokumentu se mi schránka na messengeru plní poděkováním a obdivem, stejně jako mě pořád zastavují lidé na ulici, třeba jen proto, aby mě mohli obejmout, nebo si se mnou udělat selfie… Hodně mě to drží nad vodou a neskutečně si toho vážím!
Co byste od života chtěla?
Teď by mi pomohlo, kdyby se zlepšila moje existenční situace. Vyžít z hmotné nouze je hodně těžký, a v dnešní době tuplem. A pokud jste k tomu nemocný, je to skoro nezvladatelné. Bylo by fajn třeba vyhrát ve Sportce (smích). Já vím, teď to zlehčuju, ale uvítala bych nežít na hranici chudoby. Přeju si, abych už byla po operaci, a mohla zase normálně a bez bolesti fungovat. A také bych si přála… co já bych si to vlastně přála? Přeju si, abych i nadále fungovala jak mám, abych byla zase zdravá v rámci možností a tím pádem opět soběstačná a nezávislá na pomoci druhých. Je to hodně těžký, ale já to musím zvládnout. A chtěla bych dokončit knížku, kterou píšu, chtěla bych dále dělat v prevenci a… chci to prostě doklepat to na tomhle světě v pohodě. V pohodě a svá.
O čem kniha bude?
Bude o mně, bude o chybách i poznáních, bude plná mých pocitů, vzpomínek, postřehů. Budou v ní věci, které se do dokumentu nevešly, bude v ní i takové shrnutí… Prostě o mně, o mém vnitřním světě, o cestě, kterou jsem prošla po natočení dokumentu. A víc neřeknu! Snad si najde svoje čtenáře.
Zdroj a foto: Miroslava „Mallory“ Neradová
Odkaz: https://www.prak-prevence.cz/
