Článek
A není jich zrovna málo. Asi jich není tolik jako zlatokopek nebo žen, které zlato nekopou ani nezachraňují tragédy, ale je jich poměrně dost.
Ženy zachránkyně si tím většinou ničí život - možná se jedná o nějakou formu jejich masochismu. Tragéda většinou nepředělají ani nezachrání, akorát samy sobě zavaří. Když už se to s parazitem nedá vydržet, protože svou hostitelku například začne týrat či bít, a toxický vztah už začne být vyloženě nebezpečný, dotyčná teprve sebere sílu a odvahu vyhodit ho. (Někdy taky ne a končí to bohužel tragicky.) Jenže po čase si opět najde partnera stejných „kvalit“. Je to asi nějaká ženská nemoc, kterou ještě nepojmenovali a nepopsali. Pánové tohle většinou nedělají, aspoň o tom nevím. Ti totiž mají rádi muže s budoucností a ženy s minulostí; jako Oscar Wilde.
Možná máte nějakou záchranářku za sousedku a ani o tom nevíte. Nemusí se nutně jednat o problémovou italskou domácnost, škodlivý vztah může trvat i léta, aniž by si kdokoliv čehokoliv všimnul. Ženy svoje problémy tají do posledního dechu.
Typickým příkladem lovného materiálu pro spasitelky jsou kriminálníci. Slyšeli jste někdy o tom, že by si spořádaný muž dopisoval s nějakou vězenkyní, kterou by ani neznal? Že ne. No a obráceně jsou takových případů stovky jen v Česku.
Bývalí i současní vězni by mohli vyprávět, jak na ně ženské letí a jak je v base zásobují proviantem a financemi. Kdo viděl dokument René, ví, o čem je řeč. Mladá kočka si nabrnkla „slavného“ nepěkného potetovaného budižkničemu, který strávil půl života za mřížemi. Jiří Kajínek si zase nedávno vzal atraktivní doktorku, svou dlouholetou přítelkyni. A o jeho početném ženském fanklubu netřeba vyprávět. Také je znám případ české soudkyně, která se spustila s odsouzeným, jenž ji svedl na šikmou plochu. Paní musela svléknout talár, protože s kriminálníkem začala bumbat a nakonec i krást. A tak by se dalo pokračovat do aleluja.
Nicméně nejen vězni dokážou z ženy vymámit i poslední chlup a ještě ji přimět, aby si vzala půjčku. Kde se v ženských bere ta touha snažit se pomoct ztraceným případům, troskám a individuím všeho druhu? Co jim to přináší? Nebo že by měli tragédi nějaké dobře utajené a neodolatelné kvality, hodnoty a schopnosti? Nevím. Na tohle totiž většinou nejsou schopny odpovědět ani ty ženy, kterých se to týká. Proč takové vztahy páchají a proč je zároveň většinou přitahuje stejný typ mužů, zůstává trochu záhadou.
Nemakačenko, alkoholik, násilník, frustrát. Bohatě stačí jen jedno z toho a už je to sakra velký problém. Parazit se však zpočátku může jevit jako docela prima týpek a dokonce i hodný člověk, který se vlastně jen shodou nešťastných okolností a blbých náhod dostal do složité životní situace a v podstatě je ve všem naprosto nevinně. Což je voda na ochranářský pud jeho budoucí oběti. Žena se náhle ocitá v pozici zachránkyně, která má určitou moc nad zachraňovaným. Svou roli může sehrát i jistá její morální nadřazenost a pocit užitečnosti. Což jsou příjemné a povzbudivé emoce a její sebevědomí a sebeúcta jdou nahoru. Brzy ji ale čeká sešup do propasti a ona je na tom ještě hůř, než byla.
Týpek samozřejmě nevyklopí všechno najednou a hned. Jako třeba, že zabil šest lidí a je to gauner až na půdu. To by neuspěl asi ani u matky Terezy. Ne, on přijde se srdceryvnou historkou, jak ho osud semlel, jak jsou na něj všichni zlí, jaké má psychické problémy, složitou povahu, a tak dále. Vlastně mu všichni jenom ubližují a prohnilá společnost je na něj jako pes. Sám se tváří jako oběť. A jelikož pomáhat slabým a bezmocným přináší radost a uspokojení, lapená oběť se zas a znova pouští do mission impossible.
Postupně vycházejí najevo další bomby z asociálovi temné minulosti (které zprvu citlivě a opatrně dávkuje), jenže to už je žena nastřelená spasitelským dopaminem a chová se jako Milka.
Z hororového snu o polepšeném a zachráněném dacanovi se vesměs probudí až ve chvíli, kdy už jde opravdu do tuhého nebo přímo o život. S modřinami, vyluxovaným kontem a vybíleným bytem za asistence policie konečně dává od zabitého případu ruce pryč. Aby se za pár měsíců pustila do „dobrodružství“ jako přes kopírák.
Že hajzlíci ženám imponují je všeobecně známo a možná je v tom i kus atavismu. V dobách dávno minulých to byli nejčastěji oni, kdo dokázal přežít. Dnes je to ale jiné a mnozí z neúspěšných psychopatů a sociopatů končí ve vězení, na ulici, na drogách i pověšení na stromě.
Mezi gaunery je také plno totálních zoufalců a slabochů, kteří bez pomoci neumí přežít ani dnes, natož v dávné minulosti. Proč se i na tato frustrovaná a slabá individua některé ženy lepí? Nevím. Možná se domnívají, že když je někdo neschopný tragéd, tak zůstane do smrti věrný své opoře a zachránkyni. No tak určitě.
Ale ať už to ty ženy dělají z jakéhokoliv důvodu, hlavně onen důvod nenazývejme zamilovaností, protože to si ten krásný cit nezaslouží.
Závěrem je třeba dodat, že s takzvanými grázlíky nebývá stereotyp, šeď a nuda, protože vždycky něčím novým a nečekaným překvapí, a i proto jsou jimi některé ženy možná tolik přitahovány. Kdo viděl dokument Mallory nebo Začít znovu (v němž žena žije se sňatkovým podvodníkem), jistě mi dá za pravdu, že s asociály to vyloženě „žije“.
