Článek
Kde jsou ty časy, kdy se dalo s lidmi bavit normálně. Dneska už to nejde, bez aplikace si totiž ani neškrtnete. Nedávno jsem to zažil během jízdy žlutým vlakem. Nějaká paní se stevarda, nebo jak se těm žlutým průvodčím vlastně říká, zeptala, jestli si u něj může objednat kafe, a on ji odkázal na jejich aplikaci. Ať si to přes ni prý objedná a oni jí kafe donesou. S cestujícími nad čtyřicet nebo bez chytrého mobilu se už asi dneska nepočítá. Paní ve středním věku byla lehce zmatená a zadala proto objednávku jakémusi mladíkovi, který cestoval s ní. Ten si s tím hrál asi 10 minut. Za tu dobu už paní mohla mít vypito a nemusela cítit frustraci z totality moderních technologií, provázenou všudypřítomným odlidštěním na americký způsob. Za chvíli to u nás bude vypadat jako ve Státech. Tam, když chcete hezkou ženu informovat, že má píchlou pneumatiku, než se stačíte nadechnout, odpálí vás, že má přítele, a mizí pryč. A to můžete být jestě rádi, že na vás nepodá žalobu za znásilnění.
Na kávu ve žlutém vlaku jsem si tedy nechal zajít chuť, neboť jsem nechtěl podstupovat aplikační martyrium. Ale uvažuji o tom, že podám žalobu na žlutou společnost za to, že někteří cestující jsou kávově diskriminováni. Hlavně ti na kratších trasách. Protože pokud třeba jedete jenom z Olomouce do Zábřehu, za tu dobu se stačíte akorát tak připojit na wifi, stáhnout si aplikaci, zorientovat se v ní a objednat si. Když budete mít štěstí, stačí vám kávu ještě i připravit a donést, ale vypít si ji rozhodně nestihnete, natožpak v klidu. Vůbec se těm dnešním mladým nedivím, že jsou v jednom kuse uražení. Mě ten jejich svět, v němž se lidé chovají jako aplikace, taky pěkně uráží. (V rámci svaté korektnosti musím dodat, že jsem cestoval nejlevnější třídou a že jinde ve žlutém vlaku možná bezaplikační obsluhu měli.)
Dorazím na místo určení, dostanu hlad a vydám se pro trochu jídla do obchodu. K mé smůle je to obchod, kde za kasou momentálně nesedí jediná živá pokladní, v provozu jsou pouze samoobslužné pokladny. Protože s nimi neumím, už to ve mně po vyčerpávající cestě bez kávy a s dvěma těžkými bágly začíná malinko bublat, zvlášť v té výhni, co nyní panuje. Nezchladí mě ani klimatizace v supermarketu, mrzne mi akorát škleb na rtech. Aplikaci sice nepotřebuji, ale mluvící pokladna mě furt za něco buzeruje. Třeba za to, že si omylem položím bágl do sektoru pro zboží, špatně načtu kód, nezvážím banány, a tak podobně. Nakonec mi s tím stejně musí pomoct lidská bytost, která už je ze mě evidentně na prášky, a dokonce kvůli mně přeruší přestávku vzadu v kumbále. Asi mě viděla na kameře, jak mi už ze všeho padají vlasy, tak ještě s drobkama na puse od svačiny přichází ukončit mé trápení. Úspora času i energie veskrze záporná. To už to vaří i v lidech ve frontě za mnou. Jediný, kdo zůstává v pohodě a ledově klidný, je ten mluvící pokladní automat.
No nic, nakoupeno, zestárl jsem sice o dva roky, ale beru to jako můj osobní přínos důchodové reformě. Jdu se ubytovat. Na penzion radši jedu taxíkem. Je to přece jen přes půl města a infarkt už u mě klepe na dveře. Pan domácí mě naštěstí ubytovává bez aplikace a dokonce ani nevyžaduje podepsat proškolení ohledně bezpečnosti práce při používání varné konvice a mikrovlnky. S úlevou fláknu bágly na zem, zamknu dveře a padám do postele. Po chvíli zjišťuji, že mě od potu štípe celý člověk a jdu se osprchovat. Sprcha se pouští úplně normálně, postaru. Pákovým bateriím můj ročník naštěstí zvládl porozumět. Už už to vypadá, že v tomhle penzionu je svět ještě v pořádku, když mě čeká další digitální facka. Chci si vyprat své smradlavé propocené hadry, ale pračka po mně žádá ověření sms kódem, aby šla vůbec zapnout. Jako by pro mě nebyl vědecký úkol zapnout ji i bez kódu. Takže praní ruším. Můj zastaralý operační systém prostě nestíhá. Jdu si lehnout a spím až do rána. Předtím si pro jistotu vezmu dvoje antidepresiva a čtvero prášků na spaní, respektive proti úzkostem a na žaludek. Mívám totiž od jisté doby noční panické ataky a reflux ze světa aplikací.
