Článek
Pokaždé, když na mě vyskočí titulek „jak to či ono bylo v komunismu“, vzpomenu si na již dávnou diskuzi s mladším kolegou. Pracoval jsem v kolektivu s výrazně mladšími kolegy, kde většina z nich byla ve věku mých synů. Přál bych každému to štěstí pracovat v takovém kolektivu, kde jsme se vzájemně respektovali a uznávali. Já jsem si udržoval povědomí, čím žijí mladí. A na oplátku jsem „krmil“ kluky historkami ze svého mládí tzv. „za totáče“. Jednou jsem se u kávy v kuchyňce zapovídal s kolegou a už ani nevím na jaké téma. A on položil otázku, jaké to bylo v komunismu. Já patřím k těm ročníkům, kteří i na technice museli skládat státnice z Marxismu – Leninismu. Tak jsem ho opravil, že ne v komunismu, ale v socialismu. Docela se zarazil a že v tom nevidí rozdíl. Tudíž jsem mu vysvětlil, že jeden z rozdílů mezi socialismem a komunismem je zjednodušeně v tom, že v socialismu jsou lidé odměňováni na základě svých zásluh, zatímco v komunismu na základě svých potřeb. A že ani komunisti si nedovolili říct, že už v tom komunismu jsme. Řekl jsme mu v legraci, že jsem z toho sice dělal státní zkoušku, ale selský rozum mě říká, že takový systém, kde by si každý bral podle své potřeby, je proti lidské přirozenosti a tudíž nerealizovatelný. O dalších rozdílech z pohledu této filosofie jako je třídní a beztřídní společnost už jsme nemluvili. Podotýkám, že na rozdíl od mnohých dnešních antikomunistů a pravičáků, jsem nikdy nebyl členem komunistické strany. On argumentoval tím, že pro něj je komunismus systém, kde jsou u moci komunisti. To bylo v době, kdy KSČM měla tuším asi 12 %. Tak jsem zase já oponoval. OK souhlasím s tím, že moje definice může být ne ta správná. Ale v tom případě ať si uvědomí, že k těm 12 % komunistů v parlamentu musí přidat všechny „obrácené“ soudruhy z řad SOCDEM a ODS a že tedy podle jeho definice v tom případě jsme pořád minimálně v „polovičním“ komunismu. To ho docela rozhodilo. Byl to nádherný příklad toho, jakou moc mají masmédia. Já si v živé paměti dodnes udržuji situace, jak soudruzi obraceli kabáty a tak na jeho námitku, že přeci v ODS nemůžou být žádní komunisté, jsem se upřímně zasmál a začal mu argumentovat konkrétními příklady vrcholných politiků i příkladů na okresní i místní úrovni. Diskuzi jsme ukončili smírem, že vhodnější je pro toto období používat výrazy jako „za totáče“, „za komunistů“ apod. Asi jsem ho přesvědčil nakonec i svým argumentem, že i ve vysílání Svobodné Evropy pro označení tehdejšího systému nepoužívali výraz komunismus, ale socialismus, resp. přesněji reálný socialismus. O tzv. socialistickém táboru se tam mluvilo jako o zemích reálného socialismu. Jak už jsem se zmínil, pamatuji si velice dobře, jak se obracely kabáty. Přesto nejsem antikomunista a nezatracuji každého, kdo v té době byl členem strany. Mám řadu známých a kamarádů, kteří ve straně byli a nemám s tím problém. Ne každý měl tu odvahu otevřeně odmítnout nabídku ke členství, pokud ji dostal. A proto zvolil pohodlnější cestu pasivního členství. Něco jiného jsou lidé, u kterých se skloubilo tupé přesvědčení s oportunismem a kariérismem. Právě tito kovaní soudruzi uměli obrátit kabát opravdu naruby a dnes jsou z nich zase přesvědčení antikomunisté a kapitalisté, poučující ostatní o nových pravdách. Krásně to vystihnul pan Miloš Kopecký ve svém projevu na sjezdu dramatických umělců v roce 1987.
Projev to byl vskutku nadčasový, ale nepočítal s jejich kachními žaludky a bezpáteřností.
Pro mladou generaci je dnes toto období asi jako pro nás bylo období 2. světové války, tedy hodně vzdálenou minulostí bez osobní zkušenosti. Teď, jak se blížilo výročí 17. listopadu, se to v mainstreamových titulcích vzpomínkami na komunismus jen hemžilo. Já po svých životních zkušenostech mám takovou úchylku, že si při poslechu některých zapálených diskutérů, ať už politiků, politologů, novinářů, nejrůznějších analytiků či redaktorů, ale i manažerů na nejrůznějších úrovních, vždy zkusím představit, jak by se takový diskutér choval v době totality. Myslím, že mám docela dobrý odhad na lidské charaktery. A tak si mnohé z nich dovedu docela živě představit, jak přesvědčeně obhajují politiku „strany a vlády“. A tak si vždy vzpomenu na tu dávnou debatu a kladu si otázku, zda-li v tom jejich komunismu tak trochu pořád ještě nejsme ….
