Článek
Každý čtvrtek se scházíme, my, intelektuální smetánka, v hospůdce U Jetele, abychom probrali život a vše, co přináší.
„Á, dostavilo se pépéelko,“ tak nás vždycky vítá hostinský Bedřich, kterému se neřekne jinak, než Krkovička. „Klaním se vašim penězům. A pět kousků na rozjezd. Jako vždy.“
Na vysvětlenou: Pépéelko je Pojizerská picí letka. Takhle se nám, klukům, říká už od dob, kdy U Jetele stála dvanáctka čtyři voči a za dvacku se jeden najedl jako král. Pépéelko jsme stále, ale sací výkony, natož pak velkou tržbu, od nás nelze očekávat. Jsme zodpovědní živitelé našich žen, dětí a domácích mazlíčků. Přiznejme rovněž, že už nic nevydržíme a hlavně, kdo má doma poslouchat přednášky, když si náhodou přineseme roztomilou opičku. Mezi námi, putykář Krkovička taky není černovlasý jura atletického těla, ale prachobyčejný pantáta s klenutým pupkem a značně zvýšeným čelem. Což, jak říká, má po dětech. Zatímco matka Příroda nám dává zabrat, hospůdka stojí pevně na svých staletých základech. Odolává času, politickým změnám, společenskému vkusu, zkrátka, má poctivý, ryze český grunt.
Vládce Krkovička nesnáší hádky, a proto vede svůj podnik rukou přísnou a spravedlivou. Tak se lehce stává, že u jednoho stolu usedne pravičák s levičákem, starosta i jeho nesmiřitelná opozice. Jako do poradny sem za usmířenou chodí znesvářené manželské páry, protože dobré pivo a výtečná kuchyně dělá pravé zázraky.
Dnes nás obsloužil takřka obřadně, pak se rozhlédl a pokýval starostlivě hlavou: „Kluci, máme vzácnou návštěvu.“ Znalecky si vychutnával naši zvědavost, ale dlouho to nevydržel: „Přišel k nám Kočičák.“
Náš letitý kamarád Kočičák, majitel prosperující autodopravy Marek, zkrátka Kočičák, je prostě exot. Ke své přezdívce přišel díky tomu, že vždy, když manželce provedl nějakou nezdobu, přespával ve sklepení jejich domu společně s kočkami. Nechával si posílat z naší hospůdky jídlo, což činil tak dlouho, než Jitka, jeho choť, vyhodnotila, že míra její bolesti byla hodnotně nahrazena nesčetnými dárky, kterými ji Marek v době pobytu ve sklepení zahrnoval. Pak ho vzala na milost a později i do ložnice.
„Copak vyvedl tentokrát?“ optal jsem se a ostatní se začali pochechtávat. „Tak se ho optej sám, až se přibatolí. Šel si vyčistit zuby.“ doporučil Krkovička a ukázal palcem přes rameno do kouta, kde byly vedle stolu vyskládány čtyři velké sportovní tašky. „Nemám čas na drby, jsem v jednom kole.“
Ze dveří s tabulkou „Tady je Krkovičkovo“ vyšel Kočičák. Potichu nás pozdravil a zalezl na své místo. Hostinský mu donesl malé pivo. „Víc si nezasloužíš, čuně.“ Pronesl to tak naléhavě, že v šenku nastalo hrobové ticho. Trnuli jsme zvědavostí, co bude následovat, neboť nám bylo žinantní se ptát, co ono „čuně“ vyvedlo tentokrát. Pípa šuměla. Napětí se dalo krájet. Bedřich popadl sklenice a vlídně Marka nabádal, aby se neostýchal: „Tak se pochlub, zpustlíku. No mluv, jsi tady jako doma.“
Příběh špeditéra Kočičáka byl nakonec, diplomaticky řečeno, nepřekvapivý.
Na jedné své štaci projel obcí poněkud rychleji, a proto byl kontrolován policejní hlídkou, které velela nadmíru sličná příslušnice. Tak moc, že i starý žvanil, jako byl náš pachatel přestupku, ztratil řeč a poprvé v životě zaplatil pokutu bez jakékoli odmluvy. Co ovšem neztratil, byla odvaha. Odjížděl sice s pokutovými bloky, ale také s telefonním číslem kočky v uniformě, která mu nedala spát.
„Kluci, já jí prostě musel zavolat.“ Kočičákovi se vrátila barva do lící, zčervenal a do tónu hlasu se mu vetřely zbytečky vášně. “ Já ji musel pozvat na kafe, to vám je baba, já musel…“ „Brzdi, kámo,“ zavelel od stolice Krkovička, „ještě není deset večer. Krom toho si dovedeme představit, co následovalo.“
Po dvou měsících přišlo to, co přijít muselo. Výslech. Marek K. při něm drze uvedl, že je rozvedený, bezdětný a hledá spřízněnou duší. Tu nalezl, jak uvedl, u vyslýchající policistky, která jeho tvrzení následně porovnala s údaji v policejních databázích. Poté se vyslýchaný Marek K. pod tíhou důkazů přiznal v plném rozsahu. Sankcí nebyla pokuta, ale rychlá, svižná facka. Kočičák ji přijal statečně a předpokládal, že byla definitivní tečkou jak výslechu, tak vztahu. Pro případ, že by snad Jitule pojala podezření, že mužíček opět pochybil, si připravil sérii spolehlivých výmluv.
Opravdu, o pár dnů později manželce milenku v uniformě sebevědomě zapíral, přísahal na vše, co mu bylo svaté. Činil tak do okamžiku, kdy do domu vstoupila na laskavé pozvání manželky pana K. ona svedená policejní orgán. „Tomu se v praxi říká konfrontace.“ poznamenal Krkovička. Kočičák zavzdychal: „Ta kočka se s inzultací nespokojila a všechno Jitce vyklopila. Slíznul jsem druhou.“ Promnul si při té vzpomínce obě líce a dodal: “ Dobře mi tak.“
Víc jsme z něho nedostali. Krkovička obsloužil hosty a přitočil se k našemu stolu. „Já se nemůže dívat, jak ten vůl trpí.“ řekl potichu a po očku pozoroval, jak se nemrava stává stále menším a menším, „Jitka mu sbalila saky paky a vyrazila s ním dveře a od té doby je bezdomovec.“ Chvíli se pásl na jeho rozpacích a pak se optal: „Tak chlapi, jak mu pomůžeme?“ Jsme chlapi a táhneme za jeden provaz. Sáhli jsme do peněženek a nešťastníka založili slušnou částkou, aby překlenul nejhorší období. S noclehem to bylo horší. My, šťastně ženatí, nemůžeme domů dovést muže tak morálně pokleslého. „No nejde to, naše ženy drží spolu. Nechceme tady kempovat jako on.“ Krkovička jen pokrčil rameny. Popadl jedno Kočičákovo zavazadlo. Ukázal na dveře vedoucí do privátu a zavelel. „Mazej. Cestu znáš. Jsem vdovec, takže je rozhodnuto. Ale spíš na gauči. A máš to na přechodnou dobu, jasný?“
Hospoda U Jetele je centrem sociálních interakcí, souzněním ducha, prosta sporů a půtek, ryzí oáza pohody. A chlapské soudržnosti. On totiž v životě jeden neví, co mu osud přinese.
