Článek
Také sháním dárky, snažím se Honzíkovi vysvětlit, že je nosí Ježíšek, i když je koupím já. Že jsi to Ty, který jsi tou láskou, která nás vede obdarovat své blízké. Že tím opravdovým dárkem je ta láska. Že tím dárkem jsi v posledku Ty sám. Že opravdu o Vánocích přicházíš. (A že nejen o Vánocích.)
Vánoce jsou kouzelné. Otvírají srdce. Umí naladit naše vnímání na to, co je podstatné. Na čem záleží. A co nepomine, ať se děje cokoliv.
Vítej v našich srdcích, vítej v našem světě, vítej v našich životech. Jdeme dlouhou cestu, někde po té cestě procitneme a pochopíme, že nejdeme sami. Že jsi. A že jsi blízko.
Jsi tak blízko, až se může stát, že tě nevnímáme. Jako často nevnímáme svůj dech. Jsi blíž než náš dech, jsi kmen, ze kterého roste náš život. Jsi tak blízko, jak jen blízko může být láska, milost, pravda.
A je dobré a důležité tě vnímat, slyšet, pochopit, co mi říkáš a kam mě vedeš. A je blahé zakusit tvou blízkost, tvůj dotek, tvou lásku. Proto jsme tu. A proto ses narodil.
O Vánocích jsi tu pro všechny, i pro ty z nás, kteří tě ještě nepoznali. My všichni můžeme čerpat z tisícileté tradice, ze zvěsti, že jsi nablízku, každému, bez podmínek, z milosti, z podstaty. Že když ti vyjdeme naproti, když svolíme, jako to udělala Maria, náš život se stane požehnáním pro celý svět.
Díváš se na mě, svým vlídným pohledem. Pohledem, který nesoudí. Pohledem, který tiší a těší… Vítej. A zůstaň s námi.
