Článek
A není se vlastně ani čemu divit. Již jsme mluvili o tom, že rodiče často prožívají zápasy až příliš horlivě. Dohadují se s rozhodčími či ostatními rodiči, pokřikují na děti apod. Není se potom ani čemu divit, že podobné móresy začnou chytat i jejich potomci.
Zejména v přípravkách by nemělo jít za každou cenu o výhru. Děti se fotbalu teprve učí, což je spojeno i s častějšími chybami. Ty bohužel mohou v některých případech vést k tomu, že chybující hráči dostávají až zbytečnou kritiku od svých spoluhráčů. Kteří navíc ty chyby sami dělají. Bohužel toto jsem začal vnímat už u dětí okolo sedmého, osmého roku. Pokřikování na sebe, kdo co pokazil a vyčítání si třeba toho, že hráč přišel při kličce o balon nebo nedal gól.
To se dá ovšem poměrně lehčeji řešit v rámci týmu, kde samozřejmě musí celou věc koordinovat trenér. Horší věcí jsou potom konflikty dětí v zápasech mezi různými týmy. Bohužel i ty už někdy začínají ve velmi nízkém věku.
V tomto případě často pramení z neúmyslných faulů. Děti ještě nemají dokonalou koordinaci svého těla, snaží se někdy až přehnaně důrazně sebrat ostatním balón. V případě, že se nejedná o nějaký opravdu brutální faul, tak se to příliš neřeší. Přesto může i vícero drobných faulíků způsobit poměrně negativní atmosféru v zápasu.
Zrovna nedávno jsem byl svědkem toho, kdy se dva konkurenční týmy střetli v mistrovském utkání kategorie U9. Zápas to byl poměrně tvrdý na obě strany, i když si nemyslím, že by v něm byly nějaké úmyslné a zbytečně agresivní fauly. Bohužel ke konci zápasu byla nálada u některých kluků už poměrně negativní, začínali se dohadovat a vše vyvrcholilo i několika poměrně sprostými slovy (mezi dětmi). Na všech utkáních této soutěže si po ukončení kluci podají ruce a zakopají si na sebe za odměnu penalty. V tomto případě jeden z týmů nejenže nechtěl ony penalty kopat, ale většina z hráčů si odmítla se soupeři podat ruce. Zažil jsem to poprvé. Bohužel, trenér jen přihlížel a nijak se k tomu nepostavil.
Už ve velmi nízkém věku tedy mohou vznikat situace, kdy je atmosféra poměrně jiskřivá. A není se čemu divit. Když se kluci dívají na své vzory, kteří hrají v nejvyšší domácí lize, a uvidí podobné věci jako v derby, samozřejmě si z toho nemohou vzít dobrý příklad. Je potom už jen otázkou, v jakém věku se chytnou pod krkem. Už v přípravkových letech se potom někteří smělejší kluci začínají na oficiálnějších turnajích i dohadovat s rozhodčími. Samozřejmě si většinou nedovolí moc, ale i malé náznaky mohou být odrazovým můstkem k pozdějším vášnivějším debatám.
Ze značné části samozřejmě musejí na této problematice pracovat trenéři i rodiče. Snažit se hledat správné vzory, odsuzovat zbytečnou agresivitu a věci, které do fotbalu nepatří. Naopak budovat již odmala respekt k soupeři, s nímž si na konci podáme ruce, pogratulujeme k vítězství či projevíme čest poraženým. Snažit se vysvětlovat, že chybuje každý a není hned potřeba za špatnou kličku seřvat spoluhráče. Omluvit se protihráči za faul nebo mu klidně podat ruku při vstávání. Podobných i drobných věcí je spoustu a mohou z dětí vychovat nejen slušné fotbalisty, ale i lidi do běžného života.
