Článek
Rozhodně si netroufám tvrdit, že to, co zde napíšu, je nějakým pravidlem. Naopak na tuto problematiku existuje několik názorů a je těžké posoudit, co je vlastně to správnější. Záleží také na samotných dětech, trenérech, poměrech v klubu atd. Mám tedy pro vás pouze jeden z pohledů, který se samozřejmě nemusí všem líbit.
Předně je potřeba říct, že ve většině případů je potřeba hrát na více hřištích oprávněná. Zahraje si díky tomu většina dětí, což je samozřejmě dobře. Naopak situace, kdy má nějaká kategorie například 25 mládežníků a z nich hraje pravidelně zápasy jen 10, nemůže být pro ně vhodná. Bohužel i takové znám. Chybí jim potom zápasová praxe, trenér jim vlastně dává najevo, že s nimi spíše nepočítá. A dané dítě to může brzy přestat bavit a s fotbalem raději skončí.
Zároveň ovšem nemusí být vždy jednoduché, jak mají být jednotlivé týmy složeny. Je lepší udělat jeden silnější a jeden slabší tým? Nebo vyrovnané? Nebo je točit? Jak už jsem naznačil, může být posléze přístup a celkově pocity dětí z dané situace rozdílné i na základě jejich povahy, psychiky.
Na první dobrou se nabízí, že je nejlepší udělat dva víceméně vyrovnané týmy. Mohou být posléze oba konkurenceschopnější, ale za mě to přináší i poměrně dost nevýhod. Zejména v nízkém věku by samozřejmě nemělo jít tolik o konečné skóre. Na druhou stranu už v přípravkách prostě děti chtějí vyhrávat a prohry někdy mohou nést i špatně.
Může se poté stát, že to slabší děti budou těm silnějším kazit. A ty to bude štvát natolik, že jim posléze nedají k míči ani čuchnout. Nebo naopak ani nebudou mít možnost se ti méně zdatní (průbojnější) zapojit a tím se více rozvíjet. Než aby byli odvážnější, raději to budou na jistotu nahrávat těm lepším a tím se zbavovat zodpovědnosti. Za mě to posléze může zbrzdit vývoj obou daných skupin. V případě střetu se silnějším soupeřem se i ti šikovnější dostanou do stavu, kdy nebudou moci ukázat své přednosti. Přeci jen jeden kluk už má i v přípravkovém věku těžké obejít všechny protihráče a skórovat apod.
Dané problémy se tak vyřeší tím, že se bude hrát na jeden silnější tým a druhý složený z těch méně zdatných. V tomto případě zase hrozí časté prohry u toho druhého. Může se ovšem rovněž stát, že se budou o to více snažit. Nespoléhat se na jiné. A dojde k rychlejšímu posunu. Lepší tým to potom má o poznání snadnější. Zvýšení konkurence by rovněž mělo znamenat větší snahu a zlepšování se, aby se měl hráč možnost vyrovnávat svým spoluhráčům. Když naopak bude hrát spíše se slabšími spoluhráči, může to vést k tomu, že se i on nebude tolik snažit a vystačí si s menším úsilím.
Za mě je tak podle mého o něco praktičtější druhá možnost, i když s tím mnozí nebudou souhlasit. A jak jsem zmínil na začátku, někde to naopak nemusí fungovat vůbec. Každý klub, každé dítě je jiné a co jde tady, nemusí jít jinde. Je to tak zároveň i o nějaké filozofii daného trenéra či celého klubu.
Dá se jít i zlatou střední cestou a hráče různě míchat. Střídat poměry silných a slabších v daných týmech. I to ovšem pro ně může být poměrně emotivní. Jednou jasně vyhraju, mohu se opřít o spoluhráče atd. Podruhé je situace zcela opačná. Jak sami vidíte, je to vlastně celé docela magie.
Samozřejmě nejde u dětí o to vyhrát za každou cenu. Důležité je ovšem nastavit všechno tak, aby je fotbal bavil. Zápasy jsou pro většinu hráčů zřejmě tím nejzajímavějším. I při nich se ovšem může stávat, že při nesprávném postupu se jim daná hra znechutí a přestane je bavit. Rozhodně tedy není práce v mládežnickém fotbalu nic jednoduchého a všichni trenéři si zaslouží velkou úctu a respekt za to, jak se dětem na trávnících věnují, vychovávají je a snaží se je zaujmout tímto krásným sportem.
