Článek
Kořeny posttraumatického syndromu se ukrývají v původním prožitku individuálního vnímání emoční zátěže.
Bylo mi pět, možná o něco víc, ale věk není podstatný. Byla hluboká noc. Všude ticho, jaké může být jen o půlnoci, kdy je všechno zahaleno do temnoty a spánku.
Tajuplné noční temnoty se bojí snad každé malé dítě. Jednou je to bubák pod postelí, jindy jsou to všelijaké příšery a stíny. Nebyla jsem výjimkou, také jsem mívala takový divný pocit.
V dětství jsem trpěla nějakou nemocí a musela jsem dost často chodit na záchod, kam mne doprovázela moje maminka. Mívala v očích tu tichou starost, kterou mají jen rodiče, kteří jsou unavení, ale nikdy neodmítnou.
Tak jsme šly, ruku v ruce, do předsíně. Nebylo tam žádné okno a proto na mne v noci působila ještě temněji, než ve dne. Byl tam věšák s dlouhou policí, pár starých bot, a ten charakteristický zápach starého dřeva a levandulových květů, které měla maminka ve váze.
Světlo z chodby pronikalo úzkou škvírou ve dveřích do předsíně. A najednou jsem nabyla zvláštního pocitu, který mne přinutil se zastavit. Co zastavit, najednou jsem stála jako sloup a nemohla jsem se ani nadechnout.
Stál tam! V rohu předsíně, v té části, kam světlo nikdy pořádně nedosáhne a stíny se zdají být větší než jinde. Byl podivně bledý, skoro až průsvitný, ale i přesto jsem jasně viděla jeho rysy. Jeho obličej byl vysoce kontrastní, oči tmavé jako černé klenoty, ale prázdné. Nevypadal na to, že by byl živý, a přesto měl v sobě něco, co nedokázalo zapadnout do normálního světa.
Vztahoval ke mně ruce. Pomalu, bez spěchu, jak kdyby věděl, že se ho stejně nebudu moct zbavit. A potom promluvil, tiše, ale zřetelně. „Ať mi to donesou!“
Tahle věta se mi zařízla do paměti jako ostří břitvy. Nechápala jsem, co znamenají, ale cítila jsem v nich naléhavost. Možná i proto, aby mne přiměl cítit, že to, co se děje, není nějaký sen anebo výplod mé fantazie.
Jak jsem předtím ani necekla a zůstala celá zkoprnělá, najednou mnou proběhla obrovská vlna strachu, která mne přiměla vykřiknout. Trhla jsem s sebou tak prudce, že i maminka na chviličku ztratila rovnováhu. Cítila jsem, jak moje ruka vyklouzla z maminčiny dlaně. Slyšela jsem, jak maminčina druhá ruka pleskla o zeď, aby nespadla na zem.
„Co se děje?“ vykřikla maminka a dodala, „tam nikdo není, neboj, to se ti jen něco zdá.“
„Tam, někdo je! Tamhle!“ byla jsem si jistá tím, co jsem viděla a horlivě ukazovala na místo v temném koutě. Byla jsem přesvědčena, že tam opravdu někdo je.
Maminka se na mě dívala, jako kdyby tomu vůbec nerozuměla. Pokoušela se mne uklidnit, ale její slova byla jen zvukem, který nedokázal překonat hradbu mého strachu. Jako kdyby svět kolem mě ztratil veškerou stabilitu.
Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Byla jsem malou holkou, ale tušila jsem, že se stalo se něco mezi nebem a zemí. Uvízlo to v mém podvědomí dodnes.
*******
O několik dní později jsme jely s maminkou k babičce. Moje babí byla člověkem klidným, vyrovnaným a měla v sobě něco, co ostatní lidé v jejím věku už dávno ztratili. Byla to jakási magická schopnost vidět dál a jinak, než jen zrakem.
Milovala jsem její bylinkový čaj slazený medem, jehož vůně provoněla celou kuchyň. A tak jsme si s babičkou užívaly náš čaj o páté a já začala vyprávět o tom, co jsem v noci viděla a zažila. Vyprávěla jsem jí o muži a jeho bledých rukách a zvláštních slovech z temnoty.
Babička se na mě podívala, jak to dělávala vždycky, když chtěla, abych se trochu více zamyslela. Její slova mne uklidnila, když řekla, jakoby to bylo naprosto samozřejmé, „hm, to byl pra-pradědeček.“
„On chce tu fajfku, no já to zařídím,“ dodala s takovým tónem, že to vypadalo, jako kdyby to bylo součástí nějakého každodenního plánu. Věděla kdo to byl a také asi věděla, co to znamená.
„Fajfku?“ zopakovala jsem.
„Ano, chce tu fajfku, to je všechno, co potřebuje,“ odpověděla.
A když jsem chtěla vědět víc, jen se pousmála a řekla: „Někdy jsou lidé kolem nás, i když je nevidíme. Možná ti to jednou všechno dojde.“
Dnes jsem dospělá a na tyto okamžiky ráda vzpomínám. Vím, že ve mne zůstala nějaká část, která vnímá svět jinak, než tak, jak ho vidí ostatní.
Možná, že vidím více, než by bylo vhodné a tenkrát v noci jsem prožila jednu z těch vzácných příležitostí dotknout se skrytého světa.
Naše současná realita může existovat souběžně se skrytými světy minulosti. A jen někomu se může podařit cestovat mezi energiemi mnoha světů.
Pokud vás tento příběh zaujal, srdečně vás zvu k návštěvě mého autorského medailonku, kde najdete odkazy na mou další tvorbu.
