Článek
Jak už jsem psala v předchozích dílech (Manuál k přežití patra X pro začátečníky: Přežij, nebo se odstěhuj - Médium.cz a „To je vejška!“ aneb Den, kdy se nastěhovala hlučná eskadra - Médium.cz), moje soužití se sousedy má poněkud specifickou dynamiku. A jak se ukázalo, rozhodně jsme ještě nebyli na konci.
Když jsem si pořídila byt, říkala jsem si, že největší noční vzrůšo bude maximálně to, že mi spadne knížka z postele nebo mě probudí sousedovic pračka, která tradičně začne ždímat ve chvíli, kdy sama usínám. Taková ta klasika panelákového života – nic, co by člověku zásadně změnilo biorytmus. Kéž by.
První měsíce společného soužití s „kulturním centrem paneláku“ mi rychle ukázaly, že existují tři typy lidí:
1. lidé, kteří spí,
2. lidé, kteří se v noci budí,
3. a lidé, kteří mají ve dvě ráno největší kreativní období svého života a očividně i potřebu o tom informovat celé okolí.
Moji sousedé jednoznačně spadali do kategorie 3. Osobně jsem měla možnost přesvědčit se, že byt je prázdný, a tak jsem nepochopila, jaké architektonické plány mají, ale podle zvuků se byt evidentně měnil každou noc. Jednu chvíli to zní, že posouvají gauč, vzápětí jako by bourali půlku zdi nebo testovali kvalitu stropu pádem těžkých předmětů. Jenže když to slyšíte opakovaně okolo druhé hodiny ráno, začne vás napadat, že se snad učí posunovat nábytek poslepu. Občas to bylo tak intenzivní, že jsem si říkala, jestli se tam nepokouší postavit nějaké výcvikové centrum pro sumo zápasníky.
Další disciplínou byly noční debaty. A když říkám debaty, myslím tím monumentální verbální přehlídku, kterou byste slyšeli i z vedlejšího paneláku. Program pravidelně obsahoval: filantropické sdílení vulgarismů přes celý dům, motivující posílání jednoho druhého „někam“, a bonusové epizody ve stylu „já ti to říkám naposledy!“, které se z principu opakovaly několikrát za noc. V neposlední řadě řešili i poměrně sofistikovaně způsob, jak „přečůrat stát“. Což byly pasáže, u kterých jsem občas přemýšlela, jestli si nemám začít dělat zápisky – čistě pro studijní účely. Několikrát jsem se přistihla, že jejich hádky tiše komentuju.
A když už neměli náladu se hádat, začala fáze „další rachot, jehož původ nechci raději vědět“. Někdy to znělo jako padající činky. Jindy jako volně pouštěné bowlingové koule. Každopádně moje sklenice na víno ve skřínce znovu absolutně nechápaly, co se tam nahoře děje, a upřímně řečeno, já taky ne. Když se tento cyklus začal opakovat s německou přesností, došlo mi několik věcí. V jejich bytě se čas neřídí podle hodin, ale podle stavu opilosti. V noci funguje zcela jiný fyzikální zákon: co spadne, musí udělat co největší ránu. A hlavně, když se v paneláku objeví noční pravidla, nikdo se vás na názor neptá.
Při opakovaných stížnostech jsem si připadala jak blázen, sousedi žádné rány nedělají. Už jsem měla strach, že je se mnou něco špatně a že slyším neexistující zvuky, nicméně nutno dodat, že tenhle stav naštěstí neuspokojoval nejen mě, ale i další sousedy okolo. Opakující se návštěvy strážníků dnes už všichni bereme jako takovou zvláštní formu noční rutiny, která má asi stejný efekt jako vypnutí budíku – na chvíli to utichne, ale za chvíli je všechno zpátky. Pochopila jsem, že tihle kreativci žijí jako netopýři, ve dne spí a žijí v noci a náš režim se zkrátka nikdy nesejde.
Dny plynuly a já se začala pomalu smiřovat s tím, že klid je pro mě asi něco jako jednorožec – všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl. A já už zvlášť ne. Utěšovala jsem se aspoň tím starým dobrým „horší už to být nemůže“. Jak naivní. Sousedi mi velmi brzy a velmi důrazně ukázali, že může. A že mají v rukávu ještě spoustu dalších levelů, o které jsem vůbec nestála.
Na jejich každonoční soutěže jsem si tak nějak zvykla. Jednou hrají „Kdo si dřív zničí játra“, jindy „Kdo udělá větší ránu“, a když mají kulturní náladu, trénují amatérskou verzi panelákové StarDance. Jen bez hudby, rytmu, elegance a vlastně čehokoliv, co by byť vzdáleně připomínalo tanec.
Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že přidají ještě jednu disciplínu – hru o největšího dobytka. A to ve chvíli, kdy jeden z účastníků té velkolepé slavnosti vyhodnotil, že na záchod je to přece jen moc velká dálka, a hlavně že by ho to mohlo zdržet v rozletu. Takže prostě otevřel dveře na balkón a… no, dodělal tam, co měl rozdělané.
Rozespalá jsem chvíli přemýšlela, jestli nezačalo pršet. Na déšť to ale byl divný zvuk. A bohužel ano – bylo to přesně to, co jsem si myslela. Je zarážející, že i dnes existují jedinci s tak vysokou intelektuální výbavou, že je pro ně cesta na toaletu nepřekonatelný životní úkol. Ale jak vidno, příroda je neskonale kreativní.
Ráno na mém balkóně samozřejmě smradu jak v hradu. Člověk by skoro ocenil tu autenticitu, kdyby to byl třeba historický skanzen. Ale nebyl. Byl to jen můj balkón.
A aby toho nebylo málo, když se o tom pak mluví, dozvíte se, že to se určitě nestalo. Což je vlastně vtipné – jen škoda, že moje čichové buňky mají názor úplně jiný.
Od té doby jsem si přehodnotila představu o klidném bydlení úplně.
Ne že by neexistovalo. Jen jsem měla tu smůlu, že jsem si koupila lístek do úplně jiného programu.
