Článek
Konečně nastal čas, kdy se Aneluhen mohla vydat na cestu. Aby nebudila pozornost převlékla se za žebravého mnicha. Nebyla úplně bezbranná. Na krku měla kovový křížek na obyčejném koženém řemínku, aby nebudil pozornost a měla ho stále k dispozici. Není náhodou že jej tak trpělivě hledala, když jí ho Bleha strhl z krku a zahodil. Křížek byl její tajná zbraň, kterou si přinesla s sebou, když přecházela portálem mezi paralelními světy z vyspělého do temného středověku.
Po stisknutí průsečíku velké a malé části kříže začalo zařízení vysílat vlnění, které mělo dosah až 30 metrů. Vyslané vlnění zasáhlo dvě mozková centra. Centrum spánku a centrum paměti. Výsledek byl takový, že zasažený člověk spal tuhým spánkem dvacet čtyři hodin a ztratil paměť za poslední dva dny. Bylo to účinné a bezpečné, protože si nikdo, proti komu tuto zbraň použila, nemohl pamatovat, s kým se viděl naposledy, než náhle usnul. Tím bylo možné předejít mnoha nepříjemnostem. Doba, ve které se nacházela, byla plná různých nebezpečí, děsů a předsudků, které si lidé rádi vysvětlovali nadpřirozenými bytostmi.
Kromě křížku s neviditelným a účinným vlněním byla ještě vybavena dostatečným množstvím zlata. Tolik, aby mohla přežít v prostředí, kde mělo zlato zvláštní moc. Pod kapucí měla jen jeden váček na nejnutnější výdaje. Při předchozích návštěvách v tomto světě si však schovala větší zásoby na několika místech, aby se k nim mohla v případě potřeby kdykoliv dostat.
Do Prahy přišla v době, kdy sice padlo hodně slov o míru, ale v zemi bylo zle. Braniboři drancovali, loupili a pálili. Přepadávali na cestách. Zabíjeli kupce a brali si jejich zásobovací vozy se zbožím. Obchod vázl.
Aneluhen, ještě stále v převlečení za žebravého mnicha, zašla do hostince na starém rynku. Posadila se do temného rohu v šenku a snažila se být nenápadná, což se jí celkem dařilo. Za podané jídlo musela sice zaplatit předem, ale když měl šenkýř svoje jisté, už si starého bručavého mnicha nevšímal. Schoulila se v teple a nenápadně sledovala dění u ostatních stolů.
V hostinci bylo poloprázdno. Hosté většinou seděli jednotlivě u svých stolů a mlčky popíjeli nebo ujídali, co si objednali. Jen u jednoho stolu bylo několik bohatých měšťanů, kteří se bavili tak nahlas, jako by jim hospoda patřila. Aneluhen to vyhovovalo, protože slyšela vše, o čem si povídali.
Pomlouvali nějakého zlatníka Konráda. Evidentně ho neměli rádi a dělalo jim dobře, že se dostal do potíží. Přítomné náramně potěšilo, že mu zlatnickou dílnu vydrancovali cizí vojáci. Přišel o všechno zlato i šperky. Za prostředky, které mu zbyly, nakoupil v Bavorsku zboží, z jehož prodeje se chtěl znovu postavit na nohy a otevřít zlatnickou dílnu. Byl totiž mistrem ve svém oboru. Dostával zakázky od nejurozenějších rodů, a dokonce i od samotného krále Přemysla. To však v tuto chvíli byla již minulost. Doba byla zlá. Celá kolona naložených vozů se ztratila kdesi v hraničních hvozdech. Konrád přišel úplně o všechno. Zůstaly mu kontakty, ale už neměl peníze. Jeden z měšťanů, který se tvářil jako Konrádův přítel, bavil ostatní tím, jak s ním vyběhl, když jej přišel požádat o půjčku.
„Proč bych mu půjčoval? Celé dny si sedí v teplé dílně. Tu nejtěžší práci za něj dělají špatně placení tovaryši. On jen zakroutí zlaté dráty, dá do nich drahokam a bere si za to nekřesťanské peníze.“
„My obchodníci,“ bil se v prsa jeden z kumpánů u džbánku, „neseme stálé riziko, že neprodáme za cenu, za jakou jsme nakoupili.“
„A nejen že neseme riziko. My jsme pořád na cestách,“ hlaholil další. „V lepším případě do nás pere slunce nebo nám padá na hlavu déšť a v tom horším bojujeme o holý život, když se musíme bránit lapkům na cestách.“
„Jasně!“ udeřil pěstí do stolu první řečník. „Dnes si bude hrát na obchodníka, a ještě za naše peníze. Proč bych mu půjčoval, když si mohu jeho zboží koupit za babku sám a vydělat si pořádnou hromádku zlaťáků i bez Konráda.“
Hospodou se rozléhal hlasitý smích těch, kteří se naivně domnívali, že jim se nic podobného nemůže stát. Nejbližších pět let drancování vítězů z Moravského pole jim ještě připraví nejedno překvapení. V tuto chvíli však řekli vše, co Aneluhen potřebovala vědět. Počkala si, až hluční hosté odejdou, a zavolala si chlapce, který v hospodě pomáhal. Dala mu minci a bručavým hlasem ho požádala, aby jí řekl, kde bydlí zlatník Konrád.
„Má velký kamenný dům na Starém Městě, hned vedle mostecké věže u Juditina mostu,“ popsal detailně místo chlapec. „Zavedu tě tam.“
„Není třeba. Vím, kde ten dům stojí,“ bručela hlubokým hlasem.
Když se u dveří objevil žebravý mnich, poslali ho do kuchyně, ať mu tam dají zbytky od oběda. Mnich vstoupil do domu, ale zůstal stát v mázhauzu. Požádal, aby zavolali zlatníka Konráda.
„Proč nejdeš dál?“ zeptal se překvapený měšťan. Začínal tušit, že tento mnich nepřišel žebrat, ale chystá se mu něco sdělit. Protože byl ve velmi složité situaci, utíkal se často, tak jak to zoufalí lidé dělávají, k modlitbám, ve kterých prosil všemohoucího Boha, aby mu seslal pomoc, nebo mu dal aspoň znamení, co má učinit, aby 28 zachránil svoji rodinu. Žebravý mnich by mohl být tím, na koho zoufale čekal. Konrád přistoupil k drobné postavě v hadrech a snažil se zadívat do obličeje ukrytého pod velkou kapucí. Mnich využil toho, že měšťan zakryl svým tělem výhled zvědavým sloužícím, čekajícím v chodbě. Vztyčený prsteníček přiložil k ústům na znamení, že není dobré mluvit. Ukázal na sebe, pak na Konráda a nakonec ukázal nahoru směrem do domu.
„Pojď tedy za mnou, když nemáš hlad,“ vyzval Konrád mnicha a ukázal sloužícím, že se mohou vzdálit.
Vstoupili do místnosti v patře měšťanského domu, kde Konrád většinou uzavíral své obchody a kde jej nikdo z rodiny nerušil. „Zde budeme sami, nikdo nás nebude rušit. Tak mluv!“ Mnich se rozhlédl po místnosti, a když viděl, že jsou opravdu sami, shodil ze sebe starou mnišskou kutnu. Překvapený Konrád zíral na krásnou mladou ženu v měšťanských šatech.
„Přináším řešení tvých problémů,“ usmála se Aneluhen.
„Kdo jsi, paní?“
„Není důležité, kdo jsem, proto ti to ještě neřeknu.“ Když viděla, že měšťana neuspokojila, dodala rychle: „Jsem žena, která ti nemůže ublížit.“
„Něco ale potřebuji vědět.“
„Samozřejmě. Zajímá tě proč a jak, že?“
„Tak tedy…?“
„Jsem na cestách. Odkud jdu, kam a proč? To ti říci nemohu. Náhodou jsem se dověděla o tvých potížích. Nemáš nejlepšího přítele. Nejenom že tě nechal na holičkách a odmítl ti pomoci, ještě dával v hostinci k dobru, jak ti převezme ten obchod, na který sis u něj chtěl půjčit. Ty zchudneš a on na tom ještě víc zbohatne.“
„Jo, Lukáš?“ zamračil se kupec. „Ten se už vybarvil. Nemá mě čím překvapit.“
„Tak už víš, jak jsem se dověděla, že nutně potřebuješ blíže neurčenou peněžní částku. Uzavřeš obchody, za které získáš zlato na výrobu šperků. Já bych ti mohla obojí poskytnout. Peníze i zlato. Zachráníš svůj obchod, svoji živnost a ještě si budeš moci vyřídit účty se svým podivným přítelem.“ „Jistě uznáš, paní, že nemohu přijmout pomoc, dokud nevím, od koho je.“
Aneluhen nemohla nikomu říct, kdo je a kde se tady vzala. To by nikdo nepochopil a jistě by se našel nějaký horlivec, který by ji předal církevnímu soudu jako kacířku nebo ještě lépe jako čarodějnici. Znala se sice osobně s pražským biskupem Janem z Dražic, ale ten byl již hodně nemocen a vbrzku se očekával jeho skon. Nebylo tedy možné přiznat, odkud pochází. Vsadila vše na peníze. Koneckonců, vždyť mluví s obchodníkem a ten přece rozumí částkám víc než morálnímu kreditu. Zadívala se Konrádovi přímo do očí a snažila se dát svým slovům co největší upřímnost: „Mé peníze nejsou poskvrněné krví ani za nimi není pláč otroků nebo jiná lidská bolest. Pokud nechceš, abych ti pomohla, půjdu si koupit to, co potřebuji, jinam.“
Konrád se v podstatě zdráhal jen naoko. Nechtěl ukázat, jak je na penězích té paní závislý. Zeptal se tedy co nejlhostejněji: „Vlastně jsem se chtěl zeptat, co budete za svoji pomoc chtít?“
„Potřebuji zde nějaký čas bydlet a nechci, aby se někde mluvilo o tom, že se neznáme. Mohla bych být třeba tvoje sestřenice ze třetího kolena, která přijela do Prahy. Jako žena sama obchodovat nemohu a moji půjčku ber jako investici. Budu chtít polovinu peněz, které vyděláš.“
„To je moc!“ nadskočil Konrád, ve kterém se náhle probudil obchodník, a zapomněl, že on žádné peníze nemá.
„Co je moc?“ hrála překvapenou Aneluhen, protože věděla, že už má měšťana tam, kde ho chtěla mít. „Já ti vlastně dávám svoji polovinu za to, že tady budu bydlet, a za to, že ty dojednáš ten obchod.“ „Ale to je přece můj obchod,“ nechtěl se nechat oškubat Konrád. „Bývá zvykem, že si společník nechá desátý díl z utržených peněz.“
„Ano?“ Aneluhen se postavila proti Konrádovi a dala si ruce v bok. „A není to tak, že to, co obchod vynese, se rozpočítá podle výše vkladu?“
„A jak chceš ohodnotit můj vklad?“ durdil se překvapený Konrád.
„Pokud mluvíš o tom, že ty jsi dojednal obchod s kupci, tak polovinou.“ Aneluhen byla spokojená. Zaskočila obchodníka. Dohadoval se s ní o podílu a úplně zapomněl na to, kde se tady vlastně vzala. Rozhodla se, že smlouvání ukončí, a natáhla ke Konrádovi pravici: „Plácneme si?“
„Jsem sice škodný, ale budiž,“ chopil se neochotně její ruky Konrád právě ve chvíli, kdy do místnosti vstoupila jeho žena Anna. „Slyšela jsem, že do domu přišel žebravý mnich…“ zírala Anna na dvojici, držící se za ruce.
