Článek
Dnes ráno jsem od začátku věděla, že budu trochu nesvá. Sestra mi měla přivézt pár věcí z města, hlavně ty těžší, které bych sama tahala složitě. Na samotě žiju vědomě a většinu času mi to tak vyhovuje. Mám ráda, že si den řídím sama, že nemusím nic vysvětlovat a že kolem mě není pořád nějaký pohyb. Jenže s tím souvisí i to, že občas někoho potřebuju. Pro pytel granulí, kanystr, větší nákup nebo něco, co se prostě nedá odnést v batohu. U sestry jsem za tu pomoc ráda, jen jsem už od rána myslela na to, že ona je hodně kontaktní a já to mám přesně opačně. Vím to o sobě dlouho a nijak to nezastírám, ale stejně mě takové setkání vždycky trochu stáhne.
To hlavní zaznělo jinak, než jsem čekala
Než přijela, dala jsem vařit kafe a uklidila stůl, aby všechno proběhlo normálně a bez zbytečného zdržování. Potřebovala jsem mít něco v ruce a něco dělat. Když pak přijela a vešla do kuchyně, bylo hned vidět, že jde ke mně s nataženýma rukama, jako to dělá vždycky. Já jsem ale v tu chvíli automaticky sáhla po taškách a začala je nosit dovnitř a vybalovat na stůl. Neudělala jsem to naschvál a ani jsem ji tím nechtěla odmítnout. Jen v takových chvílích radši vezmu do ruky práci, protože se v ní cítím jistěji než v nějakém objímání. Všimla jsem si, že ji to na okamžik zarazilo. Neřekla nic, jen si sedla a pomohla mi srovnat věci, jako by se nic nestalo.
Pak jsme si sedly ke stolu, nalila jsem kafe a chvíli jsme mluvily úplně obyčejně. Po chvíli se mě opatrně zeptala, jestli se tady necítím osaměle. Nevyznělo to útočně ani vyčítavě, spíš z ní byla cítit starost. A mně v tu chvíli najednou došlo něco, co jsem si sama nikdy neřekla takhle napřímo. Řekla jsem nahlas, že už je to deset let, co jsem neobjala jediného člověka. Vyšlo to ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Když jsem ta slova slyšela sama od sebe, zněla tvrdě. Ne přehnaně nebo tragicky, prostě dost přesně. A možná právě proto mě to zaskočilo víc, než kdybych o tom jen přemýšlela v duchu.
Nešlo o útěk, ale o klid
Sestra hned začala mluvit o tom, že takhle být pořád sama přece není dobré, a nabízela, že za mnou bude jezdit častěji nebo že mě vezme na pár dní k sobě. Chvíli jsem ji nechala mluvit, protože jsem věděla, odkud to jde. Pak jsem jí zkusila jednoduše vysvětlit, že jsem se sem nepřestěhovala ze vzdoru, po žádné hádce ani po nějaké křivdě. Nebyl to útěk před lidmi v dramatickém smyslu. Spíš jsem už byla poslední roky mezi lidmi pořád unavená a přetažená. Všechno na mě doléhalo víc, než bylo zdravé, a měla jsem pocit, že jsem neustále v nějakém vnitřním hluku. Tady se mi to po čase srovnalo. Ticho mi dělá dobře, samota mě nevyčerpává a fyzická blízkost mi nechybí tak, jak si většina lidí automaticky myslí. Když jsem to řekla takhle prostě, bez obhajování a bez velkých slov, trochu polevila.
Pak už jsme se bavily o běžných věcech a mně to vyhovovalo mnohem víc. Probraly jsme dřevo na zimu, zahradu, co se zase musí opravit, a taky ceny, které jdou nahoru snad úplně u všeho. Jakmile se řeč stočila k takovým obyčejným věcem, napětí z nás obou postupně spadlo. Mně se o tomhle mluví snadno. Jsou to konkrétní věci, které se dají nějak zařídit, spočítat, odnést nebo uklidit. Mnohem hůř se mi vysvětluje, proč žiju právě takhle a proč mi to dává smysl, když to zvenčí může působit divně. Když se pak chystala domů, přiblížila se ke mně už jen opatrně, jako by čekala, co udělám. Já jsem ji neobjala. Jen jsem jí stiskla ruku a poděkovala za nákup. Pro mě to v tu chvíli bylo dost a myslím, že ona to tentokrát vzala.
Když za ní zaklapla branka, zůstala jsem ještě chvíli stát venku. Nepotřebovala jsem hned jít dovnitř. Jen jsem poslouchala to ticho, kvůli kterému tu vlastně jsem a kvůli kterému jsem si tenhle život kdysi vybrala. Nepřišla na mě lítost ani pocit, že je se mnou něco špatně. Spíš úleva. Ne kvůli tomu, že bych něco vyřešila, ale protože jsem to konečně řekla nahlas i sama před sebou. Deset let jsem neobjala jediného člověka. Dnes už vím, že pro mě to není žádné drama ani póza. Je to prostě stav, ve kterém se teď cítím klidně. A jestli se to někdy změní, musí to přijít ze mě, ne z cizího strachu, že žiju moc jinak.
