Článek
O tom, že mi během roku skončí fixace hypotéky, jsem věděla. Jen jsem to odkládala, nechtělo se mi do toho. Říkala jsem si, že až přijde dopis z banky, tak to začnu řešit. A on opravdu přišel. V něm konkrétní návrh nové splátky a já na konci řádku viděla částku, která byla o sedm tisíc vyšší než doposud. Najednou mi bylo fyzicky špatně. Sedla jsem si večer ke stolu, vzala papír a tužku a začala přepisovat náš měsíční rozpočet. Počítala jsem, přesouvala položky, škrtala blbosti. Docela rychle mi došlo, že v téhle výši to prostě neutáhneme, pokud něco zásadního nezměníme.
Když banka nabídne řešení, které nechcete slyšet
Objednala jsem si schůzku v bance s pocitem, že tam najdeme nějaké chytré řešení. V hlavě jsem měla představu, že mi nabídnou prodloužení splatnosti nebo lepší sazbu někde jinde. Poradkyně byla milá, všechno mi vysvětlila, ale v zásadě jen ukázala tabulky s tím, že sazby jsou teď jinde a moc se s tím nedá dělat. Přepočítala různé varianty, ale žádná nebyla zázračná. Pak se mě začala ptát na náš běžný život – jestli máme auto, jaké, kolik nás stojí provoz a pojištění. A z jejího výkladu vyplynulo, že kdybychom auto prodali, dokázali bychom jen na provozních nákladech ušetřit skoro tolik, o kolik se nám zvedá splátka. Byla to hodně racionální úvaha, ale na mě to v tu chvíli působilo strašně necitlivě.
Cestou domů ve mně převládal spíš vztek. Měla jsem pocit, že tomu vůbec nerozumí, že neví, jak žijeme, kam jezdíme, kolik času nám auto šetří. Přišlo mi absurdní, že řešení má být „prodejte auto“, ne „něco vymyslíme s hypotékou“. Jenže čím déle jsem jela tramvají a čuměla do mobilu, tím víc jsem začala v hlavě počítat. Pojištění, benzín, povinný servis, dálniční známka, občasné opravy, parkování. Když jsem si to sečetla, nebyly to dvě stovky měsíčně, ale částka, která už dávala smysl. Večer jsem o tom mluvila s partnerem a poprvé nahlas vyslovila, že možná to auto vlastně úplně nepotřebujeme. Když jsem sama sebe slyšela nahlas říct tuhle větu, trochu jsem se udivila.
Když zjistíte, že „samozřejmé“ věci nejsou tak nedotknutelné
Další dny jsme jeli hodně v praktickém módu. Začali jsme rozebírat, jak vlastně jezdíme do práce, jak často, odkud kam. Zjistili jsme, že oba máme docela slušné spojení MHD. Jen jsme si zvykli jezdit autem, protože je to pohodlnější. Řešili jsme nákupy, větší věci, vodu v balících, co když onemocní dítě nebo budeme někam potřebovat akutně jet. Došlo nám, že většinu času auto stojí před barákem a že do centra stejně radši jezdíme tramvají, protože parkování je utrpení. Bylo nepříjemné přiznat si, že auto bereme jako samozřejmost, i když ho reálně nevyužíváme tolik, jak si myslíme. Po pár dnech váhání jsem si sedla k počítači, našla staré fotky, doplnila technické údaje a dala auto do inzerátu.
Samotný prodej mě zasáhl víc, než jsem čekala. Když jsem auto fotila, naskakovaly mi v hlavě všechny ty situace, které jsou na něj navázané – letní výlety k vodě, cesty k rodičům, první jízda z porodnice. Najednou to nebyl jen kus plechu, ale část nějakého období našeho života. Ozvalo se pár zájemců, jeden přijel hned druhý den. Prohlédl si auto, podíval se pod kapotu, projel se a samozřejmě ještě chtěl stáhnout cenu. Bylo to celé věcné, rychlé, až skoro studené. Když nakonec podepsal smlouvu, zaplatil a odjel, stála jsem chvíli na chodníku s papíry v ruce a měla zvláštní pocit, že jsem přišla o kus svobody. Zároveň se mi ale ulevilo, protože jsem věděla, že peníze z prodeje hned pošleme na naši finanční rezervu a aspoň trochu tím podložíme tu vyšší hypotéku.
Život bez auta, ale s klidnější hlavou
První týdny bez auta byly upřímně docela opruz. Tahání těžších nákupů z obchodu, přemýšlení, kdy vyrazit, aby nebyla v tramvaji tlačenice, víc plánování cest. Občas jsem si v duchu nadávala, když pršelo a já stála na zastávce s taškami. Na druhou stranu už po prvním měsíci bylo v internetovém bankovnictví vidět, že výdaje jsou jinde. Ten rozdíl nebyl zanedbatelný. Najednou jsme zvládli zaplatit novou výši splátky a pořád nám něco zůstalo, aniž bychom museli každý týden řešit, jestli můžeme jít na večeři nebo koupit dětem nové boty.
Na banku jsem byla ještě dlouho naštvaná. Měla jsem pocit, že místo nějakého chytrého finančního triku mi jen řekli, ať se uskromníme. S odstupem ale musím přiznat, že ten jejich „suchý“ pohled zvenku nám vlastně pomohl. Donutil nás podívat se na naše peníze jinak a přestat brát některé věci jako nedotknutelné. Teď se učím víc plánovat, počítat s rezervou a nebrat auto jako automatickou součást normálního života. Hypotéku platíme, dá se to zvládnout, i když to není pohodlí, na které jsem byla zvyklá. A i když mi občas chybí pocit, že můžu kdykoli sednout do auta a odjet, nějak jsem si zvykla na to, že jistější je mít zaplacenou střechu nad hlavou.
