Článek
Bylo to jedno obyčejné odpoledne, kdy jsme se s dcerou vraceli z hřiště domů. Byla už unavená, já vlastně taky. V hlavě mi ještě pořád běžela práce, do toho jsem myslel na to, co musím doma udělat, a nejradši bych už byl zavřený doma v suchu. Před chvílí ještě pršelo, jen krátce, ale dost na to, aby člověk zrychlil krok a snažil se mít cestu co nejdřív za sebou. Pak déšť ustal a mezi domy začalo znovu svítit slunce, takže už jsme nemuseli spěchat tak jako předtím. Jen jsme šli dál tím naším známým směrem a já to bral jako úplně běžný konec dne.
Pak se stačilo jen zastavit
Kousek od domu se dcera najednou zastavila. Nejdřív jsem si myslel, že ji zaujalo něco nahoře jako obvykle, třeba pták nebo letadlo, protože to se jí stává často. Jen stála, koukala nahoru a nešla dál. Když jsem se podíval taky, uviděl jsem nad střechami duhu. Byla jasná a nepřehlédnutelná. Na dceři bylo vidět, že ji to úplně pohltilo. Ztichla, jen se dívala a měla ten výraz, který u dětí člověk občas zahlédne, když vidí něco, co je opravdu zastaví. Měl jsem pocit, že něco takového možná vidí poprvé, i když to samozřejmě nemůžu vědět jistě.
Začala se mě hned vyptávat, co to je a proč je to barevné, tak jsem si k ní dřepl, aby na mě dobře viděla. Nechtěl jsem z toho dělat nějaké složité vysvětlování. Jen jsem jí řekl jednoduše, že duha bývá po dešti, když zároveň svítí slunce. V jejím věku mi to přišlo jako úplně dostačující odpověď. Stejně bylo vidět, že pro ni není nejdůležitější přesné vysvětlení, ale to samotné koukání. Byla z toho tak nadšená, že jsem skoro bez přemýšlení vytáhl mobil a začal ji natáčet. Nebylo to nic plánovaného, spíš takový automatický impuls zachytit ten moment, než zmizí.
A pak mě to zasáhlo víc, než bych čekal
Natočil jsem jen pár vteřin. Ukazovala na duhu prstem a zkoušela pojmenovávat barvy, které pozná. Mluvila úplně spontánně, bez zábran, tak jak děti mluví ve chvíli, kdy je něco opravdu zaujme a ještě si nehlídají, jak u toho vypadají nebo jestli říkají všechno správně. Nesoustředila se na mě ani na mobil, vůbec neřešila, že ji natáčím. Byla úplně ponořená do toho, co vidí. Pak se v jednu chvíli otočila na mě, jako by si chtěla ověřit, že to vidím taky, že v tom nejede sama. A přesně v ten moment mě to zasáhlo mnohem víc, než bych čekal.
Najednou mi došlo, že vlastně vůbec netočím duhu. Teda ano, technicky tam na tom videu je, ale to hlavní byla ona a ten úžas, který v ní duha vyvolala. Ještě pár minut předtím jsem řešil mokré boty, tašku přes rameno, únavu, práci a všechny ty malé protivné věci, které člověku zaplní hlavu, když chce mít den už za sebou. A pak stačilo, aby se dítě zastavilo u něčeho tak obyčejného a zároveň neobyčejného, a všechno to šlo úplně stranou. Zasáhla mě tak silná vlna lásky, až mě samotného překvapilo, jak moc mě to vzalo. Nebylo v tom nic velkého navenek, jen velmi silný vnitřní moment, který přišel úplně nečekaně.
Nic se vlastně nestalo a zároveň se stalo dost
Duha začala během chvilky blednout. Nebylo to tak, že by zmizela naráz, spíš se pomalu vytrácela, až bylo jasné, že za chvíli nebude vidět vůbec. Dcera se mě pak ptala, jestli tam bude i zítra. Řekl jsem jí, že možná zase někdy po dešti, a vzal jsem ji za ruku, abychom došli domů. Pokračovali jsme stejnou cestou jako předtím, kolem stejných domů a chodníků, ale já už ji prožíval úplně jinak. Nic se vlastně nestalo a zároveň se stalo dost. Ten krátký záběr v mobilu pro mě najednou měl velkou hodnotu. Ne proto, že by byl nějak hezký nebo výjimečný pro ostatní, ale protože mi připomněl chvíli, kdy jsem na pár vteřin přestal být zahlcený vším okolo a jen jsem byl s ní v tom, co právě viděla.
Od té doby jsem si to video pustil několikrát. Je krátké, trochu roztřesené a není na něm nic, co by člověk sdílel jako dokonalou vzpomínku. Přesto je to jeden z těch záznamů, ke kterým se vracím radši než k mnoha pečlivějším fotkám. Možná právě proto, že v něm není nic naaranžovaného. Je v něm jen dítě, které se poprvé nebo možná poprvé doopravdy zastavilo nad něčím, co my dospělí často přejdeme jen letmým pohledem. A já, který jsem si díky tomu uvědomil, jak snadno se nechám stáhnout vším, co považuju za důležité, i když to důležité někdy stojí vedle mě a ukazuje prstem nahoru.
