Článek
Vznik
První měsíce 1. světové války byly brány i v českých zemích nadšeně, záhy se však dostavila lhostejnost, až odpor vůči mocnářství. Češi a Slováci nebyli se situací v Rakousko-Uhersku spokojení.
Čechům bylo neustále odpíráno vyrovnání, tak jako si ho (díky četným vzpourám) vydobyly Uhry. České království tak sice existovalo, nemělo ale vlastní autonomii a podléhalo předlitavské, tedy rakouské, vládě. Slováci na tom byli ještě hůře, jednoduše spadali pod Uherské království. Do toho se válka vedla proti Srbům a Rusům, tedy Slovanům, které mnozí Češi a Slováci brali jako spřátelený národ.
Už v roce 1914 se tak začínají množit dezerce na východní frontě. Někteří vojáci přeběhnou úmyslně, jiní se nechají raději jen zajmout. Každopádně československých zajatců přibývá a je nutné řešit, co s nimi.
Někteří od začátku chtějí bojovat proti Rakousku-Uhersku, s nadějí, že třeba někdy budou mít vlastní stát. Ruské velení proto povolí vytvoření jednotky „Družina“, která je celá tvořena pouze Čechy a Slováky. Nutno podotknout, že zatím pouze těmi, kteří buď na ruském území už předtím žili, anebo úmyslně přeběhli. Ze zajatců se tato jednotka ještě neskládala, protože se ruské velení obávalo jejich důvěryhodnosti. Tato jednotka se už v roce 1914, prvním roce války, zapojuje do bojů na frontě v rámci ruské třetí armády.
Jednotka je ze startu malá, i tak si ale političtí představitelé budoucího Československa téměř okamžitě uvědomí její význam a zasazují se u všech spojenců o její rozšíření. Pro to by ale potřebovali, aby bylo povoleno verbovat členy i z řad zajatců. Tato žádost je však opakovaně zamítána.
Družina i tak pomalu roste (důvěryhodní běženci a určité výjimky povolení od Rusů dostávají) a v roce 1916 se z ní stává 1. československý střelecký pluk. Vhodných dobrovolníků je navíc tolik, že vznikají i další dvě pěchotní jednotky, takže může vzniknout Československá střelecká brigáda.
Zborov
Bitva u Zborova byla součástí tzv. Kerenského ofenzívy. Ač relativně nevýznamná pro průběh války (samotná ofenzíva skončila nezdarem), je velice významnou pro legie samotné.
Odehrála se v roce 1917, v Rusku byla prozatímní vláda a morálka mnoha ruských jednotek byla pod bodem mrazu. Generálové se na některé celé útvary nemohly ani spolehnout a několik jich muselo být dokonce odzbrojeno, protože se v nich schylovalo k povstání. Tato situace však vytvořila skvělé podmínky pro význam československých jednotek.
Jejich stav byl, na rozdíl od těch ruských, výborný. Neměly sice zdaleka dostatek vybavení, ani výcviku, zato měly důvod bojovat a jejich morálka, odhodlání a bojová připravenost byly na nejvyšší úrovni. Proto také byly nasazeny právě u Zborova.
Zde, proti velké přesile nepřátel, dokázali legionáři svým rychlým postupem šokovat nepřítele a prorazit až do jeho zákopů. Legionáři postupovali dokonce tak rychle, že rakousko-uherské jednotky vytlačili i z dalších zákopů, které jim měly sloužit jako další linie obrany. Nakonec pronikli legionáři tak hluboko, že vytvořili klín v linii fronty a začali na ně tlačit nepřátelé i z boku. To je donutilo tyto pozice opustit.
Úspěch to však byl úžasný, zajatců bylo přibližně stejně, jako počet příslušníků legií. Legionářům jejich odhodlání a úspěch zajistilo mezinárodní uznání. Politikům zase lepší pozici pro vyjednávání vzniku samostatného státu. A co je podstatné, po tomto úspěchu konečně povolilo ruské velení nabírání legionářů i z řad zajatců. Legie tak mohutně narostly. Odhaduje se, že jen na ruském území mohlo být přes 60 000 legionářů.
Bitvy se mimo jiné účastnil i pozdější prezident Ludvík Svoboda a spekuluje se i o Klementovi Gottwaldovi (ten měl údajně být na rakouské straně).
Návrat domů
Rusko bylo kvůli žalostnému stavu armády a nové německé ofenzívě nuceno uzavřít s Německem a Rakousko-Uherskem mír a začala v něm občanská válka. Bylo na čase legie evakuovat do Francie, kde by se opět zapojily do bojů. K tomu dokonce dostaly záruky bolševické vlády, za oplátku měly legie nechat v Rusku veškeré těžké zbraně. Jelikož byla většina ruských přístavů blokována, jevila se jako nejlepší možnost evakuace až ze vzdáleného Vladivostoku.
Jenomže cesta to byla obtížná. Legionáři se museli přes Transsibiřskou magistrálu dopravit až do daleké Asie. Do toho byl nedostatek lokomotiv a všudypřítomné napětí mezi legionáři a bolševiky. Bolševici se totiž obávali, aby se legie nepřidaly na stranu Bílých. Legie totiž i v Rusku představovaly značnou vojenskou sílu (disponovaly např. i obrněným vlakem "Orlík"). Vše vyvrcholilo rozkazem Lva Trockého, dle kterého měly být legie odzbrojeny. To vyvolalo povstání legionářů.
Legie se tak ocitly v situaci, kdy byly obklopeny nepřáteli a musely si „prostřílet“ cestu přes celé Rusko. Podařilo se jim například i převzít kontrolu nad městy jako Jekatěrinburg, kde byl vězněn car Mikuláš II., který byl právě z obav, že by ho legionáři osvobodili, popraven s celou rodinou ve sklepě Ipaťjevova domu pár týdnů před jejich příchodem.
Nakonec se legionářům i přes potyčky s bolševiky podařilo ovládat téměř celou magistrálu.
Mezitím už se našim politikům a diplomatům podařilo vyjednat vznik samostatného Československa, a tak už místo Francie mohli legionáři odjet do toužebně očekávané vlasti. Měli na vzniku samozřejmě velkou roli. Při vyjednávání totiž mohli politické špičky v čele s prezidentem Masarykem počítat s tím, že za nimi stojí přes 100 000 ozbrojených legionářů (součet všech legionářů, tedy i těch ve Francii, Itálii, Srbsku atd.). Měli jsme tak paradoxně dříve vlastní armádu, než stát.
Vyčerpaní legionáři, kteří měli motivaci dostat se domů živí a nechtěli už přinášet více obětí, než bylo třeba, tak podepsali s bolševiky příměří a vyhlásili neutralitu v ruské občanské válce. Byl jim tak zajištěn průchod až do Vladivostoku, odkud se dostali domů.
Zapojení do bojů o republiku
Velká část legionářů po návratu do vlasti vstoupila do armády. Bývalí legionáři tak tvořili její podstatnou část. Klid a odpočinek po ruském tažení se jim vůbec nedostal. Téměř ihned byli vrženi znovu do bojů o sporné území.
Polsko chtělo Těšínsko, na východě zase zaútočilo Maďarsko, které chtělo dobýt části slovenské části nové republiky. Díky jejich bojovým zkušenostem však dokázali území obhájit a zůstalo tak Československu.
Odkaz
Českoslovenští legionáři byli významnou součástí úsilí o samostatný stát. Tvořili významnou vojenskou sílu a ovládali značné území v Rusku. Díky tomu všemu museli zahraniční spojenci brát české a slovenské politiky, diplomaty a vyjednavače vážně, a nakonec to vedlo až k přiznání práva na samostatný stát.
I po válce byli legionáři velice důležití, jelikož tvořili podstatnou část nově vzniklé armády a určovali její další směřování. Nahrazovali staré „císařské“ důstojníky a měli velký vliv. Ve společnosti byli oslavováni a váženi. Mnoho pozdějších osobností Československé republiky bylo členy či příslušníky Československých legií, např. Jan Syrový, Radola Gajda, Josef Šnejdárek, či Ludvík Svoboda.
Legie existovaly takřka na všech frontách, tento článek se z kapacitních důvodů věnuje pouze těm působícím v Rusku, protože byly největší a nejvýznamnější. Samozřejmě i italské, francouzské a ostatní legie působící v řadách spojenců měly významný vliv a celkově přispívaly k vzniku samostatného Československa.
Zdroje
