Haiťan, který porazil Napoleona

Muže na obrázku nejspíše neznáte. Jmenuje se Jean-Jacques Dessalines, později známý jako první Haitský císař Jacques I.

Dessalines se narodil ve francouzské kolonii Saint-Dominque do rodiny otroků a až do svých 30 let pracoval na polích cukrové řepy. Do té doby vcelku běžný život většiny otroků v karibské oblasti, který ovšem nabere rychlou změnu kurzu. Roku 1791 totiž propuká otrocké povstání s jasným cílem: otroctví zrušit, a Dessalines se přidává.

Otroků je naprostá většina (cca 452 000 ku 40 000 bílých plantážníků), ale jejich životní podmínky jsou děsivé. Práce je náročná, jídlo a zázemí minimální, bití a znásilňování je standardem. Populaci doslova drtí malárie zavlečená z Afriky a žlutá zimnice, na kterou do roka umírá 50 % přivezených otroků. O zdravotní péči psát ani není třeba, neexistuje. Vysoká míra úmrtnosti má pak za následek i propastný rozdíl v zastoupení pohlaví, a tak se praktikuje polyandrie - mnohomužství, které je zde zcela běžnou formou „manželství“. Celkově pak úmrtí převyšují porodnost o přibližně 5 % ročně a je neustále potřeba dovážet otroky nové.

Majitelé plantáží si toho jsou vědomi a také mají své řešení: nutit otroky pracovat co nejvíce a na oplátku poskytnout co nejméně. Mají totiž spočítané, že otroci pravděpodobně stejně zemřou na některou z nemocí, a tedy vyjde levněji se o ně skoro vůbec nestarat.

Zpátky ale k povstání. To se šíří neuvěřitelně rychle a povstalci brzy ovládají dvě třetiny území kolonie. Zbytek tvoří převážně opevněná místa, kde se plantážníci zvládli dobře ubránit. Následují děsivé výjevy z druhé strany. Otroci si vybíjí léta nespravedlnosti na bílých, kteří nestihli utéct do opevněných míst. Zabíjejí všechny. Zpráva o situaci se dostane až do kontinentální Francie a Národní shromáždění vysílá na potlačení povstání kontingent 6 000 vojáků, s jejichž pomocí se daří povstalce zvládat.

Mezitím ale vypukne i válka s Británií a ta má rovnou dva důvody proč se zaměřit na Saint-Dominque. Za prvé se bojí, aby zvěsti o povstání nevyvolalo nepokoje i v jejích koloniích, a za druhé by nejvýdělečnější francouzská kolonie mohla být zajímavou vyjednávací pákou v případné mírové dohodě. Španělsko, jehož kolonie je v sousedství, vstupuje do války s Francií rovněž. Dohromady tedy tyto dvě mocnosti podporují rebely zbraněmi, jídlem, municí a vojenskými poradci, zároveň ale na přímo jimi dobytých územích opět zavádí otroctví a staré pořádky.

Francouzi jsou si vědomi blížící se vojenské katastrofy, a tak vytáhnou eso z rukávu: ruší otroctví pro každého, kdo se přidá na jejich stranu. A krok to je skutečně geniální. Většina původních vzbouřenců se k Francii skutečně přidává.

Mezi nimi je samozřejmě i Dessalines a také tehdy hlavní postava celé revoluce, haitský generál Toussaint Louverture. Ten dosud bojoval za Španěly, ale po nějakém čase (původně nevěřil francouzskému slibu) je zradí. A to dost podle. Přepadne své nic netušící spojence hned poté, co vycházejí po modlitbě z kostela. Dessalines se stává jeho zástupcem a Španělé jsou nuceni kolonii opustit.

Britové se nehodlali vzdát tak lehce. Takzvaný „Great push“, tedy operace s účastí více než 30 000 mužů, měla jednou pro vždy získat veškerá francouzská území v Karibiku pod britskou nadvládu. O této zajímavé operaci by mohl vzniknout samostatný článek. Výsledek této operace zde shrnu slovy britského historika Johna Fortescue „cílem Britů v expedici bylo zničit sílu Francie na těchto morových ostrovech… jen aby zjistili, když bylo příliš pozdě, že prakticky zničili britskou armádu.“

Hlavní vůdce povstání Toussaint Louverture tak paradoxně přivedl kolonii zpátky pod nadvládu Francie a stal se de facto jejím pánem. Optimistické vyhlídky na nové soužití bývalých otroků a původních plantážníků ale netrvaly dlouho. Toussaint se k moci dostává v roce 1799 a již v roce 1801 nechává schválit Ústavu, ve které se prohlásí za doživotního guvernéra a volá po celkové autonomii.

To nemůže zůstat bez odezvy. Z Francie vyjíždí, již na příkaz Napoleona, kontingent francouzské armády. Velitelem kontingentu je Napoleonův švagr Charles Leclerc, který má jediný úkol - obnovit plnou kontrolu Francie nad svou kolonií a znovu zavést otroctví.

Po sérii bitev nakonec přichází zlom a část haitské armády přechází k Francouzům. Toussaintovi (který stále vzdoroval) byla slíbena svoboda a rovněž mu bylo přislíbeno, že se znovu nezavede otroctví, členové jeho vojska mohou vstoupit do toho francouzského, a dokonce i černým důstojníkům zůstanou jejich hodnosti.

Pod těmito podmínkami kapituluje, záhy je však lstí zatčen a odvezen do kontinentální Francie, kde o pár měsíců později umírá ve vězení.

I přes dobytí kolonie pokračoval odpor v partyzánské formě dál a v létě 1802 dochází k další revoltě černého obyvatelstva. Do jejich čela se tentokrát staví nám známý Jean-Jacques Dessalines. A situace je pro povstalce tentokrát nakloněna.

Francouzské vojsko je totiž po uplynulém čase již totálně zdecimované žlutou zimnicí. Leclerc si do svého deníku v červenci zapsal, že mu zbývá pouhých 8 000 mužů. Napoleon na to reaguje a vysílá na Haiti dalších 20 000 mužů, mezi výzbrojí se nachází i 15 000 bojových psů. Začínají jatka.

Napoleonovo vojsko se ze začátku soustředí pouze na vojenskou porážku povstalců. Probíhají šarvátky i větší bitvy, ale ani pro jednu ze stran nepřichází rozhodující vítězství. Leclerc mezitím umírá na žlutou zimnici (jak jinak) a s novým velitelem Vicomtem de Rochembeau přichází změna taktiky. Zabíjí se každý s černou barvou pleti, výjimkou nejsou ani hromadné popravy např. 500 lidí najednou. Postupuje se bez jakéhokoliv soucitu a z dnešního pohledu bychom mohli říct, že se vojenské tažení změnilo v čistou genocidu.

Vzbouřenci toto jednání samozřejmě opětují (příkladem je „odvetná“ poprava 500 bělochů) a francouzské krutosti jim paradoxně pomáhají, jelikož se k povstávání připojuje stále více a více dosud nerozhodných lidí. Postupem času tak získávají pod kontrolu stále větší území, až vše vrcholí bitvou u Vertières. Zde se v opevnění drží poslední zbytky francouzské armády proti mnohonásobné přesile. Po rocích válečných útrap (navíc jsou mnozí vojáci nakažení žlutou horečkou) se však stále intenzivně a surově bojuje. Mnoho vojáků chce radši zemřít rychlou smrtí, než pomalým umíráním na nemoc, či případně umučením.

V Evropě touto dobou již zuří Napoleonské války, a tak už od císaře Napoleona žádné posily očekávat nelze. Proto, v beznadějné situaci, už po přibližně dvou dnech bitvy musí velitel Rochembeau vyjednat s Dessalinem kapitulaci.

Nakonec získal 10 dní na opuštění kolonie i se zbytky vojáků. Děsivým závěrem stažení však je, že zranění vojáci museli kvůli nedostatku lodí vyčkat na místě v naději, že se pro ně brzy lodě vrátí. Všichni však byli za pár dní utopeni povstalci v oceánu.

Dessalines vyhlásil 1. ledna 1804 na Haiti republiku. Po vyhlášení nastal oficiálně nařízený masakr veškerých zbývajících bělochů (až na jednotlivé výjimky). Dessaline se (jako jeho předchůdce) prohlásil doživotním guvernérem a nakonec byl generály haitské armády prohlášen císařem.

Svého postavení si nakonec příliš dlouho neužil. Země byla totálně zbídačená roky trvajícími konflikty, organizace a opravy se příliš nedařily, a do toho císař (ze strachu z francouzského návratu) udržoval až 37 000 mužů jako aktivní vojsko a nařizoval nucené práce na různých opevněních (např. pevnost Laferrière, největší pevnost na tehdejší západní polokouli). Následkem stupňující se frustrace mezi obyvatelstvem a Dessalinem byl úspěšný atentát, který roku 1806 haitské císařství ukončil.

Wikipedia - Haitian Revolution - Wikipedia

Wikipedia - Jean-Jacques Dessalines - Wikipedia

Bodenheimer, Rebecca. „The Haitian Revolution: Successful Revolt by an Enslaved People.“ ThoughtCo, Sep. 8, 2021, The Haitian Revolution: Successful Revolt by an Enslaved People (thoughtco.com).

Sutherland, C. (2007, July 16). Haitian Revolution (1791-1804). BlackPast.org. Haitian Revolution (1791-1804) • Global African History • (blackpast.org)